Ta zpráva se včera rychle roznesla celou Británií. Třicet let poté, co Stephen McCoy skončil v důsledku leteckého neštěstí na kolečkovém křesle, udělal někdejší nadějný mladý boxer prvních několik kroků. Pomohl mu nově vyvinutý bionický oblek, díky němuž získal handicapovaný muž naději, že bude opět chodit. O případu včera odvysílala obsáhlou reportáž BBC a stal se i jedním z hlavních materiálů britského deníku The Mirror.

Ze všech zraněných, kteří přežili katastrofální nouzové přistání, byl právě McCoy postižen nejvážněji. Šest měsíců strávil v komatu a jeho přežití zajišťovaly pouze přístroje. Jeho rodina už dokonce rozhodla o tom, aby byl od nich odpojen, když si zdravotní sestra Debbie Crossová, která o něj pečovala, povšimla - prý jen několik vteřin před osudným odpojením - že se jejímu pacientovi nepatrně pohnul palec u nohy... Crossová okamžitě zmobilizovala lékaře a doslova na poslední chvíli sundala McCoye hrobníkovi z lopaty. I tak se ale mladík dostal z nemocnice až po třech letech, a další tři desítky let strávil od pasu dolů ochrnutý. Nyní mu svitla naděje.

"Je to úžasné. Velice silně tomu věří. Opravdu se těší, že k tomu zázraku dojde - k obrovskému zázraku, že bude znovu chodit," řekla jeho vlastní sestra Yvonne listu The Mirror.

Chybné rozhodnutí

Co se tehdy před 30 lety vlastně stalo? Boeing 737-400 letěl po plánované trase z londýnského letiště Heathrow na mezinárodní letiště v irském Belfastu. Zhruba dvacet minut po startu se v důsledku únavy materiálu ulomila v levém motoru část vrtulové lopatky a její fragment poškodil klimatizační systém letadla. Letová paluba se tak začala plnit kouřem.

Dvoučlennou pilotní posádku to bohužel vedlo k chybnému závěru, že byl zasažen pravý motor, protože u starších modelů 737 se klimatizační systém nacházel na pravé straně. Ani jeden z pilotů netušil, že Boeing 737 série 400 je konstruován jinak. Oba se tak omylem rozhodli vypnout dosud fungující zdravý motor, a navíc začali přečerpávat více paliva do toho poškozeného, čímž způsobili jeho vzplanutí. Hořící motor vysadil, a letadlo se tak ocitlo úplně bez pohonu.

Kapitán David Hunt a první důstojník David McLelland se proto pokusili o nouzové přistání na nejbližším možném letišti, jímž bylo právě letiště East Midlands. Přes veškerou snahu se jim však nepodařilo dovést rychle klesající letadlo až na přistávací dráhu. Letoun nakonec narazil do země zhruba 900 metrů před jejím prahem, v místě, kde směr jeho klesání křížila frekventovaná dálnice M1. Boeing narazil na zem ocasem, odskočil, znovu tvrdě dopadl, přejel po břiše dálnici a vrazil do náspu za ní, kde se rozpadl na několik kusů. Byl téměř zázrak, že se přitom nesrazil s žádným vozem.

"Hlavou se vám honí hloupé myšlenky, jako kdo bude sekat trávník. Část vašeho mozku vám říká, že se to letadlo zřítí, a druhá část zase, že to přece není možné, protože se to nestane," vzpomínal později v televizní sérii dokumentárních rekonstrukcí Vteřiny před katastrofou na okamžiky těsně před nárazem pasažér letadla Chris Thompson.

Komise pro vyšetřování leteckých nehod dospěla nakonec po 18 měsících vyšetřování k závěru, že beprostřední příčinou neštěstí bylo sice vypnutí nesprávného motoru, ale k chybě nedošlo pouze zaviněním obou pilotů. Ani kapitán, ani první důstojník neabsolvovali výcvik na letovém simulátoru pro Boeing 737-400, a se stavem nouze se tak setkali poprvé až ve skutečnosti. Dostatečně nápadné nebyly ani měřiče vibrací v pilotní kabině, které je měly na krizovou situaci upozornit. Kapitán Hunt navíc nemohl ze svého místa v kabině vidět plameny šlehající z levého motoru, jež však viděli pasažéři a letušky na palubě - nikdo z palubního personálu mu o nich ale neřekl.

Přeživší katastrofy naopak posádku oceňovali, protože i bez motorů dokázala dovést letadlo k řízenému přistání, a zasloužila se tak o řadu životů.

Díky tomu, že Boeing spadl až téměř u letiště, se k místu také brzy dostala profesionální pomoc letištních hasičů (jejich velitel Alan Webb byl později za koordinaci záchranné operace oceněn čestným titulem MBE, který se v Británii používá za jménem a má vysokou prestiž). Zapomínat by se nemělo ani na motoristy, kteří začali lidem z letadla pomáhat bezprostředně po nehodě - jeden z nich, Graham Pearson, při tom utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu.

Letecká společnost British Midland nicméně oba piloty, kteří byli při neštěstí sami vážně zraněni, po katastrofě propustila. Oba však nikdy nepřestali tvrdit, že se stali jen obětními beránky a že se společnost snažila skutečné příčiny neštěstí zamést pod koberec.

"Ukázat na nás jako viníky bylo snadné. Laciné, chcete-li," řekl v roce 1991 BBC druhý pilot David McLelland, dnes devětašedesátiletý důchodce. "Ano, udělali jsme chybu - oba jsme ji udělali - ale rádi bychom slyšeli odpověď na otázku, proč se to mohlo stát. Nějací lidé to letadlo navrhli, postavili a provedli na něm specifikace, o kterých nám neřekli."

British Midland se později s McLellandem mimosoudně vyrovnala a vyplatila mu blíže nespecifikované odškodnění za neoprávněný vyhazov. Odškodnění získal i motorista Pearson - v roce 1998 vysoudil na aerolinkách 57 tisíc liber.

Nejtěžší zápas mladého boxera

Šestnáctiletý Ir Stephen McCoy, začínající talentovaný boxer, se tehdy vracel z Londýna do Belfastu a po havárii zůstal uvězněn v troskách. Vyprostili ho až hasiči (bylo velkým štěstím, že při nehodě nevzplálo od hořícího motoru křídlo, jež bylo v tu dobu ještě plné paliva).

Mladík byl po nějaké době dopraven do nemocnice v rodném Severním Irsku, nenabyl ale vědomí a lékaři mu dávali jen pramálo šancí. Během jeho pobytu v nemocnici ho navštívil i jeho sportovní vzor, slavný irský profesionální boxer Barry McGuigan.

McCoyovou spásou a celoživotní dobrou vílou se stala jeho sestra Yvonne, sama zdravotnice, která o něj začala po jeho propuštění z nemocnice celoživotně pečovat.

"Táta se mě zeptal, zda bych byla ochotná a schopná se o Stephena starat. Bylo to v době, kdy jsme ještě ani nevěděli, jestli ho vůbec někdy pustí z nemocnice. Netušila jsem, jestli to zvládnu. Ale řekla jsem ano a dnes vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Jsem šťastná, že jsem se tak rozhodla. Neznám žádný pocit, který by přinášel větší uspokojení," sdělila Yvonne listu Mirror.

Podle ní se její bratr pere se svým postižením velmi statečně. "Je skvělý. Nikdy si nestěžuje, prostě žije dál svůj život. Hluboce věří v Boha a každý rok se vydává do Lourdes s vírou, že bude opět chodit."

Aerolinky British Midland a jejich výrobce i dodavatel leteckých motorů se nakonec přihlásily k odpovědnosti za katstrofu a v roce 1995 vyplatily Stephenu McCoyovi peněžitou náhradu ve výši 1,4 milionu liber.

V roce 2012 se McCoy u příležitosti svých čtyřicátin znovu sešel s Debbie Crossovou, zdravotní sestrou, která si jako první všimla jeho poškubávajícího se palce, a tím mu zachránila život.

Stephenova sestra Yvonne si podle The Mirror dodnes pamatuje každý detail z osudné noci. "Chystala jsem se právě do nočního klubu, když se v televizi objevila zpráva o katastrofě. Hned jsem cítila, že Stephen byl zraněn."

O bratra se stará 12 hodin denně. "Není to práce, spíš je to společné přátelství, bavíme se spolu a chechtáme. Dokud budeme dýchat, budeme se o sebe vzájemně starat," uzavírá Yvonne.