S blížícím se datem referenda o britském vystoupení z Evropské unie se množí úvahy a spekulace nejen o jeho výsledku a možných důsledcích, ale také o názorech a přáních dalších významných aktérů. Některé výroky, jako například vyjádření prezidenta Obamy, že si Spojené státy přejí setrvání Británie v Unii, vzbudily i nemalé vášně. Prezident byl některými britskými médii i politiky obviněn z nepřípustného zasahování do britských záležitostí.

Moskva mlčí

Obdobně silně v britských médiích, ale například i ve výrocích premiéra Davida Camerona, rezonuje postoj Moskvy, ale ta, ústy Putinova mluvčího Peskova, jen mlčí a nekomentuje události, které jí nepřísluší. Kreml si prý již zvykl na roli strašáka, kterou Rusku přisuzují americká média v tamní volební kampani, a s překvapením konstatuje, že se tak děje i v Británii.

Peskov neopomněl zdůraznit, že Rusko má zájem pouze na konstruktivních, přátelských a vzájemně výhodných vztazích s Evropskou unií jako celkem, i s každou členskou zemí. O čem a proč Moskva, která jinak vyvíjí neuvěřitelné úsilí, aby její hlas zněl stejně mohutně jako hlas Washingtonu, mlčí?

Rusové i Putin si stále pamatují rozpad SSSR a Varšavské smlouvy. Z tohoto úhlu pohledu je možný rozpad EU rizikem, na které Moskva není „pojištěna".

V první řadě je třeba zdůraznit, že Putin chce, aby se o Rusku v zahraničí psalo a mluvilo, protože pokud se tak děje, znamená to, že Rusko je důležité. Verifikace sloganu o zemi, která se „zvedla z kolen" se domácímu publiku nejlépe servíruje tehdy, když můžete předvést konkrétní reportáž nebo článek. Když tedy BBC, CNN, Bloomberg a další pravidelně informují o výrocích ruských představitelů a spekulují o Putinových plánech, jsou v Kremlu spokojeni a vlastně je jedno, zda jsou informace pozitivní, neutrální či negativní. Podstatné je, že jich je hodně.

Nemůže však být sporu o tom, že Moskva zcela přirozeně a logicky situaci v Británii sleduje a zvažuje, co všechno se (ne)může stát. Na rozdíl od roku 2014, kdy ruská média byla plná článků zdůrazňujících, že referendum ve Skotsku a na Krymu jsou svou povahou identická, se tentokrát ruská média převážně omezují na přinášení faktických informací o výsledcích výzkumů veřejných mínění a výroků špiček britské politické scény.

Rozpad EU je pro Rusko rizikem

Právě tak je zajímavé, že i když jsme si v posledních několika letech zvykli na neopadávající záplavu „analýz" a komentářů předpovídající krach, rozpad či zhroucení EU, NATO a Západu, Brexit nerezonuje s takovou silou, jak by se dalo čekat. Migrační krize, islamistický terorismus, hospodářské problémy a závislost Evropy na USA se vyskytují častěji.

V této souvislosti není bez zajímavosti úvaha Mary Dejevsky, která ve Financial Times uvedla: „Delší dobu je patrné, že hlavním cílem Ruska je jeho vlastní bezpečnost, která je nerozlučně spojena s geopolitickou stabilitou celého regionu. Rusové i Putin si stále pamatují rozpad SSSR a Varšavské smlouvy. Z tohoto úhlu pohledu je možný rozpad EU rizikem, na které Moskva není „pojištěna".

Rétorické tirády o neodvratitelném krachu EU, z něhož automaticky vyplyne posílení Ruska, které jsou určeny domácímu publiku, jsou něco jiného, než jeho reálná možnost. Putin z poslední doby má poměrně trpkou zkušenost se zvládáním vybuzených vášní, když po impozantním krymském „úspěchu" dovolil radikálům vytvořit iluzi, že další na řadě je tzv. Novorusko a pak i celá Ukrajina. Jejich volání, že písmena VVP (prezidentův monogram) jsou šifrou pro „použij/proti Ukrajině/armádu Putine!", znělo opojně.

Ruská elita si je velmi dobře vědoma skutečnosti, že Rusko může Evropě, ale právě tak i zbytku světa, nabídnout opravdu velmi málo.

Když se však ukázalo, že se situace vyvíjí jinak, prožil Kreml nejednu horkou chvíli při krocení vzedmutých vášní – a z vyjádření bývalého vůdce doněckých separatistů Igora Girkina-Strelkova je zřejmé, že tento problém dořešen není. Připočteme-li k tomu obrovské a stále rostoucí ekonomické problémy, které způsobují čím dál tím viditelnější erozi „společenské smlouvy", kterou Putin s Rusy uzavřel, je možné připustit, že Moskva o další vzrušení momentálně opravdu nestojí.

Ve hře je však, přirozeně, i druhá možnost. Ruská elita si je velmi dobře vědoma skutečnosti, že Rusko může Evropě, ale právě tak i zbytku světa, nabídnout opravdu velmi málo. Vedle surovin a zbraní (a ty do Evropy exportovat nemohou) se jedná „jen" o rovinu diplomaticko-politickou. S tímto tradičním artiklem však Moskva v posledních pětadvaceti letech neměla šanci uspět, protože o toto „zboží" je zájem jen tehdy, když se aktéři nejsou schopni dohodnout a pustí se do otevřeného konfliktu.

Evropská integrace je však zoufale nudná a Evropané si zvykli „politizovat" i ta témata, která se jinde ve světě „sekuritizují". Nekonfliktní povaha EU tedy efektivně vylučuje chovat se tak, jak se Rusko naučilo a jak se domnívá, že se stále chovat umí.