Přečtěte si krátké úryvky z komentářů a názorů osobností politického a ekonomického světa, které jsme oslovili, aby pro Dotyk reagovali na brexit.

Mirek Topolánek

Referendum o brexitu skončilo. Výsledek po euromasáži trochu nečekaný. Přál jsem jim to. Jako Brit bych volil stejně. Mám před očima titulní obrázek z The Sun à la „Nad Albionem slunce nikdy nezapadá". Británie je svobodná! Možná. Možná brzy.

Domnívám se, že výsledek referenda je v zásadě nedůležitý, protože obě varianty přinášely dopředu spousty rizik a jistotu rozpolcení. Některé rány jsou nezhojitelné, řada výroků neodpustitelná, škody nenapravitelné. Británii čeká možné referendum ve Skotsku a nepochybně turbulence v Severním Irsku.

V tomto kontextu byly obavy o ekonomickou výkonnost, o hodnotu libry a o rating bezpředmětné. Parafrázoval bych repliku z povídky Šimka a Grossmanna Jak jsem se naučil kouřit: „Nakonec už bylo jedno, kdo snídal a kdo se postil."

Celý komentář Mirka Topolánka najdete ZDE

Luděk Niedermayer

Agenda je jasná. Je na Britech, aby určili, kdy proces spustí a do jaké míry ho urychlí. Musejí počítat s tím, že obchodní jednání nebudou příjemná – nabízejí toho totiž méně, než chtějí třeba po unijních partnerech, neb jejich trh je malý. A mnoho premiérů také nebude chtít jednáním s Brity motivovat své oponenty k vyhlašování „svých" referend.

Složitější agendu má před sebou Unie. Jednání s Brity je jen její malá část a priorita rychlého postupu je logická – samotná „aktivní" přítomnost premiéra Spojeného království na skoro všech jednáních Rady a plný mandát členů Parlamentu „odcházejícího člena" povede k řadě komických situací i kontroverzí (a mimochodem Británie má předsedat Unii koncem roku 2017, což si asi nikdo dnes nedovede představit).

Hlavní „agenda" by měla být především v rozptýlení obav, že Brexit znamená nějaký začátek konce.

Celý komentář Luďka Niedermayera najdete ZDE

Jan Lamser

Budoucnost už zase jednou není to, co bývala. Realita se zase jednou vzepřela mechanickým klišé a poklidné rozumnosti. A v naší rychlé době rozvířilo britské referendum kruhy náramně rychle a od podlahy.

S trochou odstupu, to ale přeci není tak horké. Britové si odhlasovali něco, co teprve vůbec bude potřeba nějak zúřadovat, to nebude hned, a v mezidobí se nejspíš lecco prakticky uspořádá, aby věci fungovaly rozumně dál.

...

Čím dál víc nás ovládá strach, kterého si většinou ani nejsme vědomi, který si ale nachází své Evropské unie, Poláky a imigranty, protože ten náš opravdový hluboký strach potřebuje nějaké objekty, k nimž se může upnout.

A potřebujeme referenda, Donaldy Trumpy a vůbec politiky, kteří dokážou křik naší hrůzy vyjádřit a vůči někomu nasměrovat. Dobrá zpráva je, že podstatou strachu je, že chce být poražen. A také, že hlas strachu je zřetelný a viditelný.

Celý komentář Jana Lamsera najdete ZDE

Pavel Kohout

Merkelová. Barroso. Schulz. Redingová. Juncker. Hollande. Šemeta. Schäuble. Asselborn. To je jen několik jmen viníků odchodu Británie z Evropské unie. Jen několik z mnoha evropských politiků a úředníků, jejichž povýšenost a nadutost vede Unii do slepé uličky a Británii ven z Unie.

Příčina brexitu neleží v Británii samotné. Myšlenky na odchod zrály dlouho a byly postupně přiživovány arogancí výše jmenovaných. Kdyby profesionální Evropané tolik netlačili na pilu, žádné referendum být nemuselo. Dvacátý čtvrtý červen mohl být den jako každý jiný. Jenomže dějiny neznají žádná „kdyby".

...

Jak by měla vlastně vypadat EU, aby žádná další země necítila potřebu vystoupit? Část profesionálních Evropanů samozřejmě zná jen jednu odpověď: více moci centru. Vzpomeňme ale na Sovětský svaz, kde extrémní centralizace nakonec vedla k rozpadu. Rakousko-Uhersko se rovněž rozpadlo, i když se Čechům a Moravanům dařilo ekonomicky poměrně dobře.

Proč se tedy Rakousko rozpadlo? Jednoduše proto, že naši předkové chtěli mít za hlavní město Prahu a nikoli Vídeň. Ekonomické ohledy byly vedlejší ve srovnání se svobodou. Když naši předkové odcházeli z Rakouska-Uherska, také nedělali makroekonomické analýzy důsledků. Prostě nechtěli cizí vládu. S dnešní Británií je to stejné. Je to iracionální? Jak se to vezme.

Celý komentář Pavla Kohouta najdete ZDE