Změny se snaží zpřehlednit dosavadní situaci, kdy již mnoho dětí s postižením běžné školy navštěvuje a školy nemají dostatečnou podporu, zejména finanční. Existuje však mnoho souvisejících a odůvodněných obav. Jedním z největších problémů připravované změny se může stát nepřipravenost pedagogů a konzervativní přístup k výuce.

Fakticky se situace ve školách příliš nezmění až na to, že jejich finanční podpora by měla být (alespoň v nejbližších letech) přehlednější a jistější. Avšak žádný zákon nezajistí, že inkluze bude úspěšná, stejně jako žádný zákon nezajistí, že naše školství bude kvalitní.

Je obtížné budovat inkluzivní kvalitní školství, dokud výuka ve školách stojí na předpokladech, že: a) děti jsou prázdné nádoby, do nichž je nutné znalosti nalít; b) všechny děti jsou stejné a musí ve stejnou dobu umět totéž; c) učení je práce a musí bolet; d) kázeň je nutné vynutit; e) učitel má vždy pravdu apod.

Kvalitní školství umožňující úspěšnou a nezatěžující inkluzi by mělo projít změnou paradigmatu ve vzdělávání jako takovém. Důraz na odpovědnost dětí, individuální přístup ke všem dětem, podpora jejich silných stránek...

Klíč ke zlepšení českého školství spočívá ve změně postoje škol a případné problémy inkluze tedy ve skutečnosti leží mezi katedrou a lavicemi. Veřejná debata o připravovaných změnách však sklouzává k řešení problémů, které buď vůbec neexistují, nebo jsou marginální. Nejčastější mýty a argumentační fauly týkající se inkluze jsou následující:

1. Do běžných škol přijdou tisíce postižených dětí.

Inkluze, společné vzdělávání, je již nyní běžnou praxí. Běžné školy navštěvuje více než 51 tisíc dětí s postižením a do speciálních škol jich chodí jen asi 21 tisíc. Z 4100 základních škol vzdělává děti s postižením 3175 škol. Dítě s postižením v běžné škole tedy není žádnou novinkou a otázka nestojí, zda inkluzi provést (protože ta tu již je), ale jak ji provést. Novela školského zákony a navazující vyhlášky se snaží řešit toto „jak". Avšak i navržené řešení má své rezervy.
Po novelizaci školského zákona se žádný masivní nárůst žáků s postižením konat ani nemůže, protože těchto žáků ve speciálních školách je méně než polovina oproti těm vzdělávaným v běžných školách. Navíc velká část z nich zůstane nadále ve speciálních školách. A s tím souvisí další mýtus.

2. Zruší se speciální školy.

Speciální školy systémově rušeny nebudou. Pro část dětí, zejména pro ty se středně těžkým či těžkým mentálním postižením, mohou být i nadále nejlepší volbou, a tyto budou mít právo se v nich vzdělávat tak, jako tomu bylo doposud.

3. Děti s hendikepem brzdí rozvoj ostatních.

Zde hodně záleží na konkrétním pedagogovi a přístupu školy. Je pravda, že pokud ve škole převládá klasická frontální výuka, kdy učitel vykládá a všichni žáci se ve stejnou chvíli učí to samé, může být obtížné pracovat s jedním či dvěma žáky individuálně.

Na druhé straně existuje mnoho efektivních výukových metod, které umožňují individuální práci s žáky. Popravdě i děti bez hendikepu, o nichž se někdy mluví jako o „normálních", ani tzv. běžné děti neumějí ve stejnou chvíli všechno a stejně. Někomu jde matematika, dalšímu čeština, jiný je dobrý v uměleckých činnostech, takže i tyto děti vyžadují jistý individuální přístup.

To, že inkluze nezhoršuje školní výsledky žáků, dobře ilustruje, že v žebříčcích PISA testování se na špičce umisťují země podporující inkluzi. Ze zemí preferujících segregaci nebývá na špičkách žádná.

4. Učitelé nemohou zvládnout učit dítě s postižením a zároveň zbytek třídy.

Ano, je to náročné. Ale doposud to bylo ještě náročnější, protože oněch skoro 52 tisíc žáků s postižením v běžných školách nemělo zajištěnu dostatečnou finanční podporu, na niž by mělo nárok. A nejednalo se jen o tolik probírané asistenty pedagoga, ale i speciální učebnice, pomůcky aj.

Nyní má na tato tzv. podpůrná opatření dítě nárok a školy by tak neměly být v nejistotě, zda budou mít na integraci dostatek prostředků. Bohužel však dosud není dořešené financování těchto podpůrných opatření, která by zatím měla být financována z evropských peněz. Avšak to je jen krátkodobé řešení.

Komplikací je i to, že na učitelských oborech pedagogických fakult se příliš neučí speciální pedagogika a prakticky ani různé metody výuky, které by pro učitele byly užitečným nástrojem. Na pedagogických fakultách se připravují učitelé matematiky či dějepisu (kteří rozumějí svému oboru), ale ne učitelé dětí (kteří by rozuměli tomu, jak děti učit).

5. Inkluze uškodí „našim" dětem.

Představte si situaci, že vaše dítě překonalo náročnější nemoc, je ve stresu z rozvodu, v nějakém předmětu zaostává za spolužáky nebo je naopak v něčem napřed, je nadané. Co byste si pro ně přáli? Pravděpodobně individuální přístup, který mu pomůže nebo je ještě více rozvine.

Podle novely školského zákona to bude možné. Doposud to záviselo na ochotě školy, nyní mají školy povinnost poskytovat podporu dětem i v tzv. stupni jedna. A rodiče mají nárok tuto podporu žádat. I pro děti bez postižení, poruchy učení, prostě bez jakékoli diagnózy. Těmto žákům mohou školy upravit formu hodnocení, průběh výuky, poskytnout různé pomůcky a školní vybavení apod.