Téměř 11 měsíců permanentní kampaně, kterou ovlivnily i zvraty na mezinárodní scéně, přineslo celou řadu překvapení. Pro zastánce liberálně-demokratického a proevropského směřování země skončilo letošní měření sil happy endem. Ale jen prozatím.

Obavy z öxitu

Bývalý předseda Zelených Alexander Van der Bellen, který šel do voleb jako nezávislý, nebyl pro mnohé Rakušany vysněným kandidátem. Řada lidí pro něj hlasovala jen proto, aby zabránili nástupu pravicově populistické FPÖ. I to ale na konečné vítězství stačilo – a nakonec celkem přesvědčivě. Odhady hovoří o tom, že Van der Bellen získal přibližně o 300 000 hlasů více než jeho soupeř Norbert Hofer. V květnu, kdy se konalo řádné druhé kolo voleb, byl rozdíl mezi oběma kandidáty desetkrát menší.

Některé občany od volby Hofera odradila jeho chvílemi drsná rétorika a osobní útoky na soupeře, jiné znavila dlouhá kampaň či znepokojily spekulace o možném referendu o öxitu – odchodu Rakouska z Evropské unie.

V květnu, kdy se konalo řádné druhé kolo voleb, byl rozdíl mezi oběma kandidáty desetkrát menší.

Pro státnicky vystupujícího Van der Bellena naopak hlasovala široká koalice Rakušanů. Na jeho stranu se postavila sociální demokracie a podstatná část lidovců, bývalý prezident Heinz Fischer, letošní třetí nejsilnější kandidátka, nezávislá Irmgard Grissová, zástupci kulturní scény i občanští aktivisté. Volili jej převážně vzdělanější Rakušané, 85procentní podporu měl mezi občany s vysokoškolským titulem, častěji pro něj hlasovaly ženy. Hofera naopak podpořili převážně dělníci a méně vzdělaní muži, zejména ve věku 30 až 59 let.

Rozdělená společnost

Toto rozdělení není náhodné. Do první skupiny patří převážně lidé, kteří profitují z otevřenosti Rakouska a jeho napojení na evropské a světové trhy, jsou kosmopolitní, dobře kvalifikovaní a nebojí se konkurence – ať už ze strany strojů, zahraničních firem, nebo pracovníků.

Do druhé spadají spíše ti, které vývoj v poslední době znepokojuje. Často jsou to lidé, které znejisťuje příliv imigrantů z mimoevropských zemí a spojuje odpor k současné vládě „elit", strach ze ztráty práce a vlastní identity, rostoucí moci Bruselu a nadnárodních korporací. Oba pohledy na realitu se v prezidentské volbě frontálně střetly.

Oba pohledy na realitu se v prezidentské volbě frontálně střetly.

Zvítězil reprezentant prvního z nich. To ale neznamená, že ten druhý rázem zmizel. Obavy řady Rakušanů z rychle se měnícího světa jsou do značné míry oprávněné a zavedení politici na ně často nedokážou přiměřeně reagovat.

Alexander Van der Bellen nyní slibuje, že bude jiný. Jeho ambicí podle vlastních slov je, aby o něm všichni jeho spoluobčané mluvili jako o „svém" prezidentovi. Dosáhnout toho chce tím, že jim bude naslouchat a formálními i neformálními cestami se bude snažit přimět vládu k nezbytným změnám.

Jen první bitva

Nebude to ale mít snadné. Rakouská ústava sice přiznává prezidentovi relativně velké pravomoci, ale zvykem je, že je nevyužívá a skutečnou moc drží v ruce vláda. V posledních deseti letech ji opět tvoří strany velké koalice, SPÖ a ÖVP, které řada občanů považuje za odtržené od reality a neschopné zavést důležité reformy.

Hovoří se o tom, že vláda je dlouhodobě paralyzovaná a atmosféra v ní otrávená. Mnoho na tom (alespoň zatím) nedokázal změnit ani nový kancléř Christian Kern (SPÖ), který do jejího čela nastoupil v květnu.

FPÖ sice v prezidentské volbě prohrála, ale zároveň zaznamenala historický výsledek.

Není divu, že v takové situaci zůstává podle průzkumů nejsilnější politickou silou opoziční FPÖ. V prezidentské volbě sice těsně prohrála, ale zároveň zaznamenala historický výsledek. A jak poznamenal její hlavní stratég Herbert Kickl, také získala skvělou výchozí pozici pro další volební boje. Norbert Hofer již oznámil, že bude v příštím parlamentním hlasování, které může přijít třeba už na jaře, dvojkou kandidátky Svobodných hned za předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem. A teprve ve chvíli, kdy si Rakušané budou vybírat nové zákonodárce, půjde skutečně o hodně.

Zastánci otevřeného, prozápadního a proevropského Rakouska (a s nimi i odpůrci nastupujícího populismu v řadě jiných států) vyhráli díky Van der Bellenovi náročnou, dlouhou a symbolicky důležitou bitvu. Válka je ale – obrazně řečeno – ještě čeká.