Bitvu na Bílé hoře mohl změnit jezdecký protiúder, neměl ale dostatečnou podporu

8. listopad 2018 četba na 14 minut
Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře

Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře

Foto: DENÍK/Vít Šimánek

Bitvu na Bílé hoře, která 8. listopadu 1620 neslavně ukončila dvouleté stavovské povstání, lze nahlížet z nesčetného množství úhlů a donekonečna se zamýšlet nad jejími skutečnými i do značné míry zmýtizovanými dopady pro český národ. Zajímavý byl ale i její vojenský průběh. A v jeho rámci pak jedna odvážná vojenská akce, která málem zvrátila její výsledek. Útok jedenadvacetiletého knížete. 

FOTOGALERIE

NA BÍLÉ HOŘE. Krvavá historie ožila v rekonstrukci bitvy, ve které prohrály české stavy s císařskou armádou. NA BÍLÉ HOŘE. Krvavá historie ožila v rekonstrukci bitvy, ve které prohrály české stavy s císařskou armádou. NA BÍLÉ HOŘE. Krvavá historie ožila v rekonstrukci bitvy, ve které prohrály české stavy s císařskou armádou.

V bitvě, svedené počátkem listopadu před pražskými hradbami, se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Nikdo na začátku tohoto střetnutí asi netušil, jak dalekosáhlé dopady bude mít pro další dějiny českého království, národa i převládajícího náboženství. Ve světle této osudovosti se snadno zastíní konkrétní lidské osudy bělohorských bojovníků na té či oné straně, přestože každý z nich by sám o sobě vydal na dramatické dílo. Jeden takový se nyní pokusíme připomenout.

Jedenadvacetiletý Kristián mladší kníže z Anhaltu-Bernburgu byl synem vrchního velitele stavovského vojska, generalissima knížete Kristiána I. Anhalta. Na Bílé hoře velel devíti kornetám jezdeckého pluku ve středu druhé řady, v počtu asi 700 arkebuzírů. Šlo o lehkooděné jezdce, které na rozdíl od jezdeckých jednotek těžkých kyrysníků chránil namísto kompletní zbroje jen přední a zadní kyrys (někdy ani to ne) a přilba na hlavě. Úbytkem těžké výstroje byla vykoupena jejich větší pohyblivost, s níž mohli atakovat nepřátelské jednotky. Své jméno arkebuzíři získali po krátké ručnici zvané arkebuza, kterou vozili zavěšenou na řemeni přes rameno a která z nich tvořila spolu s jednou nebo dvěma pistolemi u sedla i významnou palební sílu. V třicetileté válce, k níž stavovské povstání vytvořilo chmurnou ouverturu, se arkebuzíři stali ceněnou silou, ale v době bitvy na Bílé hoře se o jejich přednostech ještě tolik nevědělo. 

Bitvě předcházela propaganda

Česko-moravské vojsko zaujalo ještě před bitvou výhodné postavení na návrší Bílé hory, které poskytovalo ochranu z bočních stran. Kvůli snaze pokrýt celé návrší v délce kolem dvou kilometrů však vytvořilo jen tři sledy hlubokou linii.  Koncepci české bojové formace lze přirovnat k pružné šachovnici, při níž byla armáda rozestavěna do tří řad s mezerami tak, aby šiky z každé řady mohly prostoupit dopředu.

Nedlouho poté dorazilo také vojsko generála Jana Tserklaese hraběte Tillyho, které se pokusilo projít most přes Litovický potok, kde došlo k první srážce. České vojsko se muselo stáhnout a Tilly přešel na druhou stranu. Stavovské vojsko mělo v tu chvíli možnost zasáhnout nepřítele ve zranitelné situaci, což doporučoval zejména jeden ze stavovských velitelů Jindřich Matyáš Thurn, ale vrchní velitel Anhalt dal nakonec na přesvědčování Thurnova rivala, Jiřího Fridricha hraběte von Hohenloheho, a útok neriskoval. Byla to jedna z chyb, jež přispěly k pozdější porážce.

S hodinovým zpožděním dorazil zbytek císařského vojska. Tilly nechal postoupit své jednotky doleva, aby císařští mohli přejít most, čímž ale vystavil vojáky palbě kanónů z českého levého křídla. Katolické oddíly nicméně i tak postupně zaujaly pozice pod Bílou horou.

Českým stavům přišly na pomoc uherské posily, armádě to však na duchu moc nedodalo, protože ji tvořilo nepravidelně vyplácené vojsko, složené zejména z najatých žoldnéřů, a s nevyplaceným žoldem jejich nespokojenost rostla. Uhři spolu s českými pluky dávali svou nespokojenost najevo nejsilněji. Část stavovských vojáků navíc neodolala blízkosti Prahy a stáhla se za hradby do pražských krčem.

Své si ještě před bitvou řekla i propaganda, v tomto případě zejména na katolické straně. Katoličtí kněží ukazovali svým vojákům obraz panny Marie s vypíchanýma očima coby dílo kacířských Čechů, aby tak vyvolali u katolických vojáků hněv, jenž se stal později jedním z rozhodujících faktorů bitvy (protože na stavovské straně taková osobní zainteresovanost vojáků na výsledku bitvy ve stěžejních chvílích chyběla).

Velkou mystickou postavou katolického vojska se stal karmelitánský kněz Domingo Ruzola, zvaný otec Dominik od Ježíše a Marie, který krátce před polednem 8. listopadu doslova vpadl mezi důstojníky na válečnou poradu katolického vojska s vizí, že je potřeba okamžitě vyrazit k útoku. Podle kněze Buslidiuse, pozdějšího zpovědníka vrchního velitele císařsko-ligistického vojska vévody Maximiliána Bavorského, čišelo z Dominika při jeho apelu takové sebevědomí, že se všichni opravdu rozhodli hned zaútočit. A přestože později byla zejména protestantskou stranou Dominikova existence zpochybňována, je možné, že to byl právě tento karmelitán, který přiměl katolické vojsko k vyvolání šarvátky na hřebenu hory, jež měla sloužit jako průzkum bojem, překvapivě se ale zvrátila do samotné bitvy. 

Císařsko-ligistický útok (vyprovokovaný zřejmě právě Dominikem) stavy dokonale zaskočil. Jejich vojsko bylo totiž ukolébáno dlouhým čekáním a někteří důstojníci se dokonce vzdálili od svých jednotek. Navíc nejprominentnější velitel stavovského vojska, o rok dříve zvolený český král Fridrich Falcký, na bojiště ani nedorazil, protože nevěřil, že bitva proběhne. Místo na Bílou horu proto zamířil na oběd s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem na Pražském hradě. Po obědě se sice rozhodl bojiště navštívit, ale to se už setkal jen s utíkajícími stavovskými vojáky…

Pravé katolické křídlo se na začátku bitvy dalo do pochodu v pevném šiku a blížilo se k pěšímu pluku stavovského velitele Jindřicha Matyáše Thurna. Pěchotu předjeli císařští rejtaři a jako jedni z prvních zasáhli do boje. Thurnovi se sice podařilo nápor nepřátelských kyrysníků odrazit, ale část jeho pluku se při nástupu do pole několik set metrů před nepřítelem obrátila a začala utíkat. Morálka unavených vojáků už totiž nebyla po dlouhých ústupech nijak vysoká. Navíc již několik měsíců vymáhali dlužný žold a právě nyní stáli i přesto na nejkritičtější pozici stavovského levého křídla. Mohli tak snadno propadnout pocitu obětované jednotky. Tak či onak, jejich selhání spustilo řetězovou reakci, neboť stavovské levé křídlo se náhle začalo nekontrolovatelně hroutit.

Úprk části Thurnova pluku strhl i jezdce podplukovníka Streifa a také další pluk s kompanií Fridricha Falckého a tři kornety české jízdy. Mezeru na chvíli vyplnily dva Hohenlohovy pluky, ty se ale po pár výstřelech ale také rozprchly. Velení stavovského vojska se začínalo rozpadat a oddíly si náhle počínaly na vlastní pěst. Vypadalo to, že se vidění otce Dominika až překvapivě snadno naplňuje.

Tento den si musíme dobýt čest

V naprostém zmatku se na straně stavovského vojska přece jen objevila síla, která projevila vůli bojovat a zvrátit průběh rychle prohrávané bitvy - byli to právě jezdci mladého knížete Anhalta, jenž později sepsal jedno z nejpodivuhodnějších svědectví o bitvě (zachyceno je například v knize Bílá hora autora Oliviera Chalineho). Teď vyrazil se svými sedmi sty arkebuzíry od pravého křídla druhé linie, aby zachránil situaci.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST