Brečela jsem, aby to nebylo slyšet. Příběh dcery Václava Švédy ze skupiny Mašínů

16. říjen 2018 četba na 11 minut
Ludmila Kasparidesová

Ludmila Kasparidesová

Foto: Post Bellum

Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let. Příslušníci Státní bezpečnosti sebrali v domě Švédových její matku stejného jména, a také děda Františka a strýce Vratislava. Pro strýce Zdeňka Švédu si dojeli do práce.

FOTOGALERIE

Babička Kasparidesová Václav Švéda (vlevo) s otcem Františkem a bratrem Zdeňkem za první republiky Dům rodiny Švédovi v Pivíně po zásahu bombou a po osvobození v květnu 1945

Ludmila vzpomíná: „Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Odešla jsem. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný… Byly mu čtyři roky. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám ale nic nevysvětlila…“

Ludmilin otec byl v té době již zatčen a později popraven. Byl to Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů. Jejím vzpomínkám jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Švédovi a Kasparidesovi

Nejdřív je třeba připomenout rodinnou historii. Ludmilin otec Václav Švéda (1921-1955) pocházel právě z Pivína. Narodil se v rodině legionáře. Na začátku druhé světové války se rozhodl, že uteče ze země a přidá se k československým zahraničním jednotkám. Útěk se nezdařil, Václav skončil v Kounicových kolejích v Brně.

Z vězení se mu podařilo uprchnout - a pod falešnou identitou (s doklady mrtvého bratrance) se skrýval v Německu. Roku 1942 se chtěl dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, avšak švýcarské úřady ho vydaly do Německa. Berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení, domů se vrátil až po porážce nacismu.

V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou (1923-1991), jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti. Trest nakonec nebyl vykonán.

Matka Ludmily Kasparidesové byla příbuzná rodiny Mašínovy. Roku 1940 Mašínovi Ludmilu K. adoptovali a v obavě z nacistické konfiskace na ni přepsali polovinu svého hospodářství v Lošanech (50 hektarů polností). Druhou půlku přepsali po svatbě na Václava Švédu, který se po válce právě v Lošanech seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky Ctiradem a Josefem Mašínovými.

Malá Ludmila

Ludmila Zouharová, tedy dcera novomanželů Švédových, přišla na svět 21. září 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se v noci budila, křičívala ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr (měl se jmenovat po otci Václav).

Roku 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování. V září 1949 se Ludmile narodil bratr Radslav, který v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice - lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté ukradli statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem vystěhovali.

Václav se živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel u rodičů v Pivíně. Stal se členem skupiny bratří Mašínů, s nimiž se v říjnu 1953 pokusil uprchnout na Západ. Byl těžce zraněn a zatčen.

V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmila Švédová (matka Ludmily Zouharové) dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti 18 let vězení. Šestašedesátiletý František Švéda (děd) byl odsouzen k 15 letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali 20 let, během pobytu ve vězení je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku.

Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Malá Ludmila (dnes Zouharová) s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení měsíc před popravou: „Asi jsem byla v šoku, protože že si to vůbec nepamatuju… Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy.“

Václava Švédu popravili v pankrácké věznici 2. května 1955. O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později: „Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou… a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet.“

Deset let bez mámy

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se starala babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk (bylo jí přes šedesát) chodila pracovat na pole v JZD, k tomu musela zvládnou výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí, ovlivněných komunistickou propagandou - a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic. Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole: „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické.“

Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, součástí jejího dětství se staly pravidelné návštěvy věznic: „Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích.“

Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děd František: „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela.“ Ve 73 letech začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST