Historie

Komunisté jí vzali dítě i lásku. Julie Hrušková: Chtěla jsem proti nim bojovat

19. červenec 2018 četba na 11 minut
Julie Hrušková.

Julie Hrušková.

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme životní příběh Julie Hruškové, která za "převaděčství a snahu zničit demokratické zřízení" strávila v komunistickém vězení jedenáct let. Při výslechu přišla o nenarozeného syna, jehož čekala s mužem, na kterého nikdy nezapomněla.

FOTOGALERIE

Julie Hrušková. Julie Hrušková. Julie Hrušková na zahradě v roce 2010.

V květnu 1949 se americký voják Frank Fernetti vracel do Rakouska z manévrů v Německu. Putoval zpátky k jednotce, ale taky k dívce, kterou poznal v Linci. Chtěl si ji vzít. Těsně před odjezdem se totiž dozvěděl, že s ním čeká dítě. Nenašel ji a do smrti pak žil v přesvědčení, že utekla s jiným.

Dívka se jmenovala Julie Hrušková a v době Frankova návratu byla ve vězení, kde měla zůstat celých jedenáct let. Nikdy se nevdala a zemřela loni v únoru v Hustopečích.

Julie, kterou přátelé znali pod vězeňskou přezdívkou Komár, přišla na svět 18. května 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Otec Karel Hruška byl hajný, po válce začal sloužit ve Vranově nad Dyjí. Revír ležel v hraničním pásmu a Julie brzy dobře znala okolní lesy.

Jako dospívající slečna spolu se sestrou pracovala ve výrobně dámského prádla v Aši. „Šily jsme tam dokonce i výbavu Martě Gottwaldové. Tak široký kalhotky to byly, že jsme se do nich se sestrou vešly obě,“ smála se paní Hrušková, když vzpomínala na rok 1948.

V necelých osmnácti letech jí víc zajímaly tancovačky než politické zvraty. Její nepřátelství k režimu vycházelo z všednodenních poúnorových zážitků, z odporu ke komunistické šikaně a bezpráví.

Začalo to tím, že se po konfliktu s arogantním funkcionářem KSČ ve fabrice odstěhovala z Aše do Brna. Chtěla se stát malířkou, ale rodiče ji nechtěli podporovat: „Říkali, že malíři umírají hlady. Jeden profesor se mnou šel na nějaký úřad, že mám talent, jestli bych mohla dostat stipendium. Jenže mi sdělili, že když nejsem ve svazu mládeže ani v KSČ, mám smůlu,“ vyprávěla.

Než aby mladá Julie zamířila mezi svazáky nebo do strany, stala se dělnicí v gumárenské fabrice Matador.

Převedu vás, zůstanu na Západě taky

V Brně bydlela s kamarádkou v nájmu u mladých manželů. Ženu záhy zatkla Státní bezpečnost, muž utekl za hranice. Estébáci prošmejdili byt, vyslýchali obě podnájemnice a nařídili jim, aby se urychleně vystěhovaly. Julie se nerada podřizovala, s odchodem nespěchala a ještě si k sobě vzala na noc mládence, s nímž chodila. Estébáci se vrátili, kluka vyhodili a Julii sebrali.

„Odvedli mne na venerické vyšetření a mezi prostitutky, čtrnáct dní mě nechali zavřenou, rodiče nic nevěděli. Pak mne beze slova omluvy před Vánoci propustili… Nechápala jsem, jak si to vůbec můžou dovolit,“ vzpomínala pro Paměť národa pamětnice.

V únoru 1949 byl podobně zatčen a po dvou týdnech propuštěn opravář z Matadoru Rudolf Honek. Bál se, že si pro něj znovu přijdou, a zeptal se Julie, jestli by ho u Vranova, když to tam zná, nedokázala převést přes hranice. Souhlasila – s tím, že zůstane v Rakousku taky. „Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu. Obdivovala jsem zahraniční letce z války, představovala jsem si, že půjdu na Západ a začnu bojovat proti komunistům,“ vyprávěla.

V březnu 1949 se Honek ve Vranově skutečně objevil, ale nebyl sám, přišel s kamarády Vítězslavem Janků a Janem Horkým. Julie rodičům nic neřekla, sbalila se – a všichni spolu vyrazili „přes čáru“, kterou tehdy ještě neprocházely dráty.

Skupina se bez větších potíží dostala na „americké území“. Všichni se přihlásili na vojenské policii, prodělali výslechy s pracovníkem tajné služby a odebrali se do uprchlického tábora Wegsheit nedaleko Lince.

Láska s Frankem

V jednom z dřevěných lágrových baráků přebýval i český student. Uměl anglicky a po čase vyzval Julii, zda se nechce podívat „do svobodného světa“, to jest do některé z lineckých kaváren. Ten večer se kamarád dal do řeči s americkým vojákem, voják mu odpovídal, ale nedíval se na studenta, nýbrž na slečnu Hruškovou.

„Jmenoval se Frank Fernetti. Sloužil v americké armádě celou válku, v Rakousku měl na starosti sklady potravin,“ vypráví Julie. „Pocházel z Arizony, ale původem byl Ital.“

Zamilovali se do sebe. Julie po pár schůzkách zapomněla, že chtěla bojovat s bolševiky, a začala pilovat angličtinu. On jí pronajal pokoj na Ebenhoffstrasse 49, toulal se s ní po Linci a pak se týden neobjevil v kasárnách.

„Z toho byl tenkrát strašný průšvih. Všude Franka hledali, nemohli se dostat k zásobám – a on se pak dostavil k vyššímu důstojníkovi s vysvětlením, že pečoval o nemocnou Češku, což nota bene nebyla pravda, chodili jsme totiž tancovat a já byla zdravá jak ryba. Velitel ho měl rád, a tak ho potrestal dost mírně, řekl mu, že pojede na dva týdny do Německa na manévry.“ Před odjezdem řekla Julie Frankovi, že je těhotná, načež si ji on chtěl vzít. Slíbila, že bude čekat a dávat na sebe pozor. Den nato se vydala do uprchlického tábora za přáteli, kteří jí připomněli, proč na Západ vůbec odešla.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST