Jeho tělo začalo produkovat látky útočící proti jeho svalům, kůži a vnitřním orgánům. Atrofie svalů rychle postupovala. Vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy, ruce měl tenké jako klacíky. Znehybněl. Lékaři si nevěděli s jeho nemocí rady.

Celé roky Julisu Varga ležel na lůžku a musel brát léky tlumící bolest. Na jednom prstu si nechal narůst delší nehet, aby s ním dokázal otočit stránku v knížce. I přes svou vážnou chorobu se ale Julius Varga, nazývaný přáteli Julek, stal největším postrachem StB na Šumpersku. V jeho bytu se scházeli disidenti, bývalí političtí vězni a intelektuálové a odnášeli si samizdaty a letáky. Estébáci o tom věděli, ale nezasáhli. „Byli pověrčiví, báli se božího trestu," říká Julkova matka Dana Vargová.

Stalo se to v roce 1971. Do třídy na základní škole v Šumperku přišel učitel s lékařem. Děti měly být očkované proti žloutence nejnovějším sérem vyrobeným v Sovětském svazu. Někdo se rozplakal, bál se injekce. Učitel žáky nabádal ke statečnosti: "Tak, kdo půjde první?!" Přihlásil se premiant a předseda třídy, devítiletý Julius Varga zvaný Julek.

Následně onemocněl těžkou formou dermatomyozitidy. Nikomu dalšímu ze třídy se nic nestalo, Julkovo tělo ale na sérum reagovalo šokujícím způsobem. Kdyby se ale Julka Vargy někdo zeptal kolem jeho osmnácti let, jak se s tím vším vyrovnává, odpověděl by podle jeho matky Dany: "Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží."

Julius Varga četl bibli, studoval filozofii, diktoval svým přátelům nebo matce filozofické traktáty, miloval jazz. Jeho duchovním rádcem se stali kněží Hrdlička a dominikánský provinciál, dnes kardinál Dominik Duka. Kvůli své nemohoucnosti Julek nemohl být knězem, jak si přál, neodsloužil by bohoslužbu. Složil proto řeholní dominikánské sliby a přijal jméno Augustin podle svého oblíbeného filozofa a světce.

Zůstal doma s rodiči v bytě na Leninově ulici v Šumperku. Místo se proměnilo v magnet nejen pro estébáky, ale hlavně pro studenty. "To bylo i dvacet návštěv denně. Viděli v něm někoho, kdo je vyslechne, pomůže jim radou. Byl silný, byť se ani nepostavil na nohy," vypráví Dana Vargová, která svého syna vozila na výslechy StB.

Prý si z toho dělali i legraci. Julek trval na tom, aby si vzala starý zahradní klobouk a vezla jej na fízlárnu jako paní Müllerová ze Švejka. Když se ho estébáci zeptali, kdo se u nich doma schází, všechno popřel.

Počítač Commodore v ceně 60 tisíc korun, na který se Vargovi složili studenti a kněží, představoval poklad a zbraň v jednom. Komunisté považovali Julka Vargu za nejnebezpečnějšího šumperského živla právě proto, že tiskl letáky, kterými zaplavil okres. Vyzýval k dodržování lidských práv, žádal propuštění politických vězňů, šířil petice, například Několik vět.

Dana Vargová se od svých kolegyň ze školy dozvěděla, že předseda krajské KSČ na jedné schůzi vystoupil s prohlášením, že je potřeba dávat si na tohoto nebezpečného kontrarevolucionáře pozor.

"Hned druhý den jsem zašla za předsedkyní místní KSČ, co to tam měli za vola,“ vypráví Dana Vargová. „A ona povídá: ´Prosím tě, Danuško, nezlob se, my jsme ti to nechtěli ani říkat, protože jsme věděli, že budeš řádit’.“ Podporu nacházela právě mezi přáteli. Všichni obdivovali, s jakou obětavou láskou se starala o nemohoucího syna. Přitom měl onen krajský předseda KSČ vlastně pravdu. Julek Augustin Varga se stal šumperskou hvězdou v listopadu 1989.

Metaforicky řečeno se postavil do čela protestujících. V šumperském divadle se sešli herci a studenti, aby vyjádřili podporu Občanskému fóru a sametové revoluci. Julek Varga měl nečekaný projev. Nejdříve zpaměti citoval Čapkovu stať "Proč jsem se nestal komunistou", za což sklidil burácivý aplaus. Záhy však dodal něco, co přítomné dojalo: "Chtěl bych milovat všechny lidi s jakýmkoliv přesvědčením. I komunisty."

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh autobusáka Rudolfa Berezy, který napsal prezidentu Husákovi.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.