Herec, hudebník, sportovec, manažer s mesiášskými sklony - Daniel Landa slaví 50

4. listopad 2018 četba na 14 minut
Daniel Landa jako boxer v ringu s Riku Immonenem

Daniel Landa jako boxer v ringu s Riku Immonenem

Foto: ČTK/Šulová Kateřina

Se svým dnešním koncertem v rámci turné na oslavu svých padesátin vyprodal v Praze Tipsport arénu. U hodně lidí vyvolává svými sklony k mystice a k patosu posměšky. Na druhé straně je pravda, že v oblasti české pop kultury není tolik lidí s tak širokým záběrem aktivit, jako má on, přičemž u všech si drží neoddiskutovatelnou vysokou řemeslnou kvalitu. Jakou cestu ušel za poslední půlstoletí Daniel Landa?

FOTOGALERIE

V roce 2011 vystoupil Daniel Landa s tanečníky z Velikonočního ostrova Jsem nebetyčně nasrán, prohlásil při slavném projevu v roce 2012, kdy se představil jako "Žito" Daniel Landa s manželkou Mirjam Müllerovou Landovou

Když se v roce 1987 objevil v kinech film o řádění sparťanských fanoušků ve vlaku do Banské Bystrice Proč?, zapůsobil jako zjevení. Tak syrový, drastický a dokumentárně pojatý snímek o stupňujícím se násilí, vyvěrajícím jakoby bez příčiny, neměl v tehdejší československé kinematografii obdoby. A každému, kdo ho viděl, se okamžitě vepsala do paměti postava na krátko ostříhaného agresivního týpka se zjizvenou hlavou, který při ničení i výhrůžkách spolucestujícím vyhlížel až děsivě věrohodně. Hrál ho tehdy devatenáctiletý student hudebně-dramatického oboru pražské konzervatoře Daniel Landa.

"Dana jsme našli normálně na škole. Temperamentem, vzhledem i hereckým projevem se výborně hodil. Pikantní bylo, že sám byl zarytý Bohemák, a měl hrát Sparťana. Jako role to pro něj sice těžké nebylo, ale když jsme točili ve sparťanském kotli na Letné, tak to tam opravdu neměl jednoduché. Měl v té době na hlavě už pár jizev a říkalo se, že je má právě ze rvaček se Sparťany. Tak si asi musíte představit, jaké to pro něj bylo, když měl teď jít mezi ně," vzpomíná pro Dotyk na svého herce režisér Proč? Karel Smyczek. 

I přes pověst bouřliváka byl ale Landa mimořádně disciplinovaný, což režisér ocenil zejména při natáčení napjatých scén ve vlaku, kdy rozjaření sparťanští fanoušci demolují vlak. "Ten film byl na svou dobu dost unikátní, spoustu věcí jsme dělali poprvé. Když jsme se dali do natáčení ve vlaku, rychle jsem zjistil, že do některých scén nemůžu použít naturščiky, protože nerespektovali povel stop. Takže ve scénách rozbíjení a ničení vagónů museli nastoupit herci, jako byl právě Dan, jako byl Tomáš Karger a další. Na ty byl spoleh. Ale musím říct, že když to Dan v těch agresivních scénách rozbalil, tak mi běhal mráz po zádech," popisuje Karel Smyczek.

Je možné, že v oněch scénách se projevil rys, který je pro Landovu životní dráhu - ať už herce, nebo mimořádně úspěšného skladatele a zpěváka, či producenta a manažera, popřípadě sportovce věnujícího se silovým a adrenalinovým sportům a v neposlední řadě také člověka s "mesiášským" vystupováním - typický. A sice obrovský přetlak energie. Kterou sice on sám za sebe dokáže usměrňovat, trochu otázkou ale je, zda ji podobně usměrňují všichni, které ovlivnil.

Stíny mládí

Paradox, že Daniel Landa sehrál s až mrazivou autenticitou agresivního týpka z opačného břehu, než na jakém stál sám, nebyl v tu dobu v jeho životě jediný. Sám se zmiňoval o tom, že jeho - pozdější skinheadský idol a "praotce českých skinheadů", jímž se stal díky svému působení v kapele Orlík - jiní skinheadi v 80. letech zmlátili, protože koketoval s punkem. Na druhé straně, když pouhý rok po premiéře Proč?, v roce 1988, založil s hercem Davidem Matáskem skupinu Orlík, začal se s těmi samými pankáči, s nimiž chodil do hospody, při koncertech občas prát.

"Byl jsem malej vystrašenej chlapeček. Tak jsem nenáviděl strach, až jsem ho kolem sebe začal šířit," řekl k této kapitole v jednom z dílů cyklu České televize 13. komnata, který s ním v roce 2005 natočil pro Českou televizi novinář a moderátor Radomír Šimůnek.

"Když mi bylo 11, zůstával jsem doma v obrovském baráku v noci sám, protože moje maminka musela chodit na noční. Když jsem v 15 začal chodit na zábavy, měl jsem 60 kilo i s botama, a protože se vědělo, že se neperu, vždycky se našel někdo, kdo mi tam někdo rozbil držku. Až mě to přestalo bavit a začal jsem kolem sebe šířit hrůzu. A pak jsem někoho trefil, poprvé, podruhé, potřetí," vzpomínal Landa.

Schopnosti šířit strach si u něj všimli i jiní, například filmový kritik Kamil Fila, jehož Dotyk požádal, aby zkusil zhodnotit Landovu filmovou kariéru. "Dovede zcela autentickým způsobem vzbuzovat hrůzu a podřízenost. Svým způsobem geniální tah bylo od Roberta Sedláčka obsadit Daniela Landu do role plukovníka Emanuela Moravce, velmi kontroverzní dějinné figury, muže, který chtěl nejdříve s nacisty bojovat a pak s nimi kolaboroval. (A přitom jinak adoroval fašistickou Itálii.) Jako by v tom byl i kus Landovy kariéry - jeho touhy po vzbuzování národní hrdosti, kterou mu jeho fanoušci vrátili v podobě neonacistického rasismu," poznamenal výstižně Fila.

Skinheadská supina Orlík, již Landa na sobě dodnes nese jako určitý cejch (pozoruhodné je, že mu ji připomínají častěji než třeba právě Davidu Matáskovi), vznikla poměrně krátce po premiéře filmu Proč?, v roce 1988.  

Éra Orlíku byla poměrně krátká, kapela se rozpadla už v roce 1991. Problém spíš než v ní samé byl v tom, že její nacionalisticky podbarvené texty vzali krátce po revoluci v listopadu 1989 (v níž Landa, podobně jako řada dalších mladých herců z Proč?, v první řadě Jan Potměšil, patřil mezi její studentské protagonisty) za své otevření rasisté v tehdejším skinheadském hnutí. To sice mělo poměrně jepičí život, ale zůstaly za ním dost ošklivé útoky proti menšinám - myšlení české odnože skinheads, která si tehdy říkala kališníci, bylo jednoduché: "Nemáme rádi to, co není české“, takže jejich primárním nepřítelem byli na prvním místě Romové. 

Landa sám později přistoupil k tomuto období se zřejmou sebereflexí vracel s tím, že dospěl. "Nemůžu se distancovat od toho, že mi bylo osmnáct a byl jsem divoch. Bylo to mé myšlení, od toho se distancovat nedá. Samozřejmě, že dneska bych přemýšlel jinak, když jsem starší a mám tři děti. Ale tehdy jsem byl radikál. Možná, kdyby mi bylo osmnáct dnes, byl bych stejný radikál, ale pro změnu levicový a běhal bych s palestinskou šálou kolem krku," říkal Landa.

"Myslím, že Dan v době, kdy hrál v Proč? byl ve fázi velkého hledání. Možná i vztahu se svým tátou, což byla velká osobnost českého automobilového sportu. Ale to nevím," poznamenává Karel Smyczek. 

Pravda je, že kontakt s otcem Landa v dětství částečně ztratil. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě dítě, a on byl vychováván matkou. S otcem neměl v mládí nejlepší vztahy, o čemž nerad mluvil. "Určitě mezi námi nebylo všechno, jak by mělo být, ale důležité je, že se to srovnalo," poznamenal k tomu v 13. komnatě.

Zklidnila ho žena a sport 

V roce 1990 se Landa oženil s tehdejší studentkou režie na FAMU Mirjam Müller, rodilou Němkou, se kterou má tři dcery – starší Anastázii a dvojčata Rozálii a Roxanu.

"Zajímavé je, že Danovu ženu Mirjam jsem učil a poznal jsem ji možná dřív než on. Dělal jsem tehdy asistenta v ročníku Jaromila Jireše na FAMU, kam přišla studovat z Německa. Od začátku byla nesmírně šikovná, talentovaná a učenlivá. Ale možná i tím, že v té době ještě bojovala s češtinou, byla trochu plachá a výrazně se neprojevovala. Nenapadlo by mě, že se dá s Danem dohromady. I když jsem je znal oba, nic mi je nespojovalo," vzpomíná Smyczek.

"Když mě manželka přivedla představit svým rodičům, upadli oba naznak. Její otec byl intelektuál, seriózní novinář, její maminka byla velmi úspěšná podnikatelka. Ale nedali na první dojem a počkali, co se z toho vyvine," vzpomínal na to v rozhovoru se Šimůnkem Landa.

Ženě pak byl poměrně záhy oporou v situaci, kdy se musela utkat s vážnou chorobou, což je věc, která by se k jeho tehdejší image "sígra" měla zmínit. Později to popsal jako situaci, kdy měl největší strach. Ale také jako období, kdy byl rád za to, že může dát najevo, že při své ženě stojí.

Zhruba v polovině 90. let se začal Daniel Landa věnovat i nejrůznějším silovým a adrenalinovým sportům, které mu zřejmě pomáhaly vybít vnitřní energii a přetlak. Začal trénovat thajský box a jezdit automobilovou rallye. Když v roce 2012 oznámil svou "reinkarnaci" do postavy kouzelníka Žita, oznámil také, že se bude potápět se žraloky.

"Možná, kdybych se sportem začal dřív, nebyly by se mnou takové problémy," komentoval to. V souvislosti se sportem také začal mluvit o potřebě řádu, jehož se sportovcům dostává.

Energetický fenomén

Možná to byla cesta, která ho později vedla k dalším trochu obskurním aktivitám, třeba k založení řádu Ordo Lumen Templi. Představil ho v roce 2004, získal pro něj zajímavé lidi (herce Ondřeje Vetchého, poslance Jana Vidíma, někdejšího ředitele Národní protidrogové centrály Jiřího Komorouse), řád představil neveřejným (ale marketingově dobře zpropagovaným) koncertem Večer s písní Karla Kryla pro český národ, z výtěžku koncertu přispěl na dětské hřiště s tematikou starých českých pověstí na Vyšehradě a měl velké plány, nicméně po třech letech z tohoto mesiášsky pojatého projektu vycouval - a brzy na to skončil celý řád. 

Dalším podobným rozporuplně přijímaným vystoupením bylo jeho proslov na vyhlášení cen Českého slavíka za rok 2012, kde se vyhlásil Žitem.  

Kromě celkově negativního vyznění celého projevu vůči veřejnosti se v něm opět vyznal ze své "touhy změnit svět", u níž je těžko odhadnutelné, zda ji myslí vážně, nebo je to jen součást jeho sebestylizace. Totéž by se dalo říct i o jeho proklamované deziluzi z toho, že se mu tato změna nedaří. V každém případě v jednom směru Landův projev (podobně jako předchozí založení "řádu") zafungoval: jako marketingový tah, jímž upozornil na své další projekty, do nichž se navzdory zmiňovanému splínu pustil s mimořádnou energií.

"Dan Landa je především energetický fenomén. Ať už se objevuje v jakékoli své inkarnaci - převlečen za kouzelníka Žita, skinheada nebo templářského rytíře - pokaždé jeho hudba vyzařuje chuť vstát a do něčeho se pustit. Do práce, do bitky, vyrazit na cesty, něco rozseknout, někoho praštit - to je Landa a jeho muzika je stejně energická jako on sám, když pochoduje po pódiu s českou vlajkou. Ideál mužnosti, vykreslovaný potápěním se žraloky, výpravami do Afghánistánu nebo rozbíjením závodních aut, se mu podařilo dotáhnout do krajnosti. A ty stovky tisíc lidí, kteří mu chodí na koncerty, vůbec neřeší, do jaké míry je to stylizace Landy-herce nebo pravda. Prostě si to užívají, a o to v umění jde," popisuje Landu celkem výstižně jeho kamarád, marketingový expert Jakub Horák.

Do Afghánistánu se Landa vydal od roku 2012 opakovaně, předloni i s Horákem, který poté o jeho cestě přinesl rozsáhlou reportáž v Hospodářských novinách. Landa opět nešetřil velkými plány: chtěl prostřednictvím sportu a hudby vychovat v Afghánistánu novou generaci, odolnou vůči islámské radikalizaci, plánoval v Kábulu pořádat boxerské turnaje i otevřít osvětové středisko nadace ARIA Boiohaemum. Snažil se pro své záměry získat místní politické veličiny, včetně prezidenta Afghánistánu, předsedy vlády, ministra vnitra, velitele leteckých ozbrojených sil a další. Výsledek lze asi těžko označit za doložitelný úspěch, ale umělci se nedá upřít, že je do svých plánů opravdu zapálený.

Určitým paradoxem Landova života je možná také to, že všechny "okolní" aktivity a projekty, stejně jako jeho minulost občasného bitkaře a rváče zčásti zakrývá (minimálně mediálně) jeho práci, v níž je zdaleka nejúspěšnější a jež je mu asi také nejvlastnější: práci muzikálového autora, hudebníka i herce. To je oblast, v níž působí asi nejméně stylizovaně a jeho charisma je opravdové. 

"Daniel Landa je vystudovaný herec a svůj herecký talent rozvíjí i v rámci své hudební kariéry. Vlastně vždy věděl, jakou roli hrát, vždy ztělesňoval něco víc, a své písně jako by i prožíval jako životní příběh. Všechny jeho koncerty a mediální vystoupení jsou určitá role, plná emocí a patosu. V tom si je podobný s Richardem Krajčem nebo Tomášem Klusem. Landa svým způsobem zahrál Karla Kryla, než to uměl Karel Kryl sám, příliš malý, málo mužný," říká o Landovi filmový kritik Kamil Fila.

Zmínka o Krylovi je přitom dost odvážná: právě interpretaci jeho písní dost kritiků Landovi vyčítá, jednak proto, že jsou zvyklí na vlastní Krylův projev, jednak z důvodu, že si s Krylovými písněmi spojují i životní osud tohoto "malého velkého muže" české kultury - kterého k odporu k totalitě vedlo už jeho dětství, kdy musel jako malý kluk na vlastní oči sledovat, jak jeho otci komunisté rozbíjejí tiskárenské stroje. Landova intepretace Krylových protestujících, ale výrazně poetických songů pak zní při vědomí těchto faktů pochopitelně trochu svatokrádežně.

"On to zazpíval tak, že se to líbí i lidem, co neznají, nebo nemají rádi Kryla. Těm ostatním ho samozřejmě ukradl a znectil," poznamenává Fila. "Daniel Landa je člověk nevšedního talentu, jeho cit pro pochodové písně a baladické dumky žalky je nezpochybnitelný. Pro filmové médium se Daniel Landa nyní jeví jako příliš nadživotný a možná nyní ve své poslední spirituální fázi i neuchopitelný. Jeho tvorba se pohybuje na hranici wagnerovského gesamstkunstwerku a new age kýče. Patří k podobným ikonám českého showbyznysu jako třeba Karel Gott nebo Jarek Nohavica."

K oslavě Landových padesátin je to možná vhodná charakteristika.