Italským údolím se prohnala vlna megatsunami. Zabila přes 2000 lidí

9. říjen 2018 četba na 7 minut
Trosky městečka Longarone se stojící zvonicí kostela.

Trosky městečka Longarone se stojící zvonicí kostela.

Foto: volné dílo: neznámý/wikimedia.org

/VIDEO/ Měl to být technický div, na nějž bude Itálie hrdá, ale místo toho se přehrada na říčce Vajont v italských Dolomitech stala synonymem katastrofy, která zanechala hlubokou ránu v srdcích nejen místních obyvatel, ale šokovala celou zemi. Přesně před 55 lety způsobil sesuv svahu hory mohutnou vlnu, jež za sebou nechala více než dva tisíce mrtvých.

FOTOGALERIE

Trosky městečka Longarone se stojící zvonicí kostela. Pohled na městečko Longarone poté, co ho smetla vlna. Letecký snímek přehrady Vajont krátce po katastrofě.

Na počátku všeho byl problém, jak vyřešit stále rostoucí hlad po elektrické energii průmyslové oblasti severní Itálie a jejích center Benátek, Milánu, Turína a Modeny. Elektrárenská společnost SADE (Società Adriatica di Elettricità), která byla koncem 19. a v první polovině 20. století prakticky monopolním producentem elektrické energie v oblasti severovýchodní Itálie, přišla s nápadem na vybudování celé propojené kaskády přehrad v Dolomitech.

Pro nejvyšší korunu celého projektu pak byla zvolena soutěska říčky Vajont, která pramení v Karnských Alpách, protéká kolem hory Monte Toc a ústí do řeky Piave. Skupina geologů pod vedením Giorgia Dal Piaza se v údolí říčky Vajont, ležícím dva kilometry nad městečkem Longarone, poprvé objevila již na sklonku dvacátých let minulého století.

O přibližně deset let později se pak po odsouhlasení lokality rozběhly první projekční práce a v roce 1943 byl záměr pod názvem "Grande Vajont" předložen příslušným úřadům. Komise ho bez obtíží schválila, přestože většina členů komise byla na frontě a nemohla se hlasování zúčastnit.

Výsledek hlasování nebyl zpochybněn ani po skončení druhé světové války, a tak projekt začal pod silným tlakem SADE nabývat konkrétních kontur. V roce 1949 se rozběhly první přípravné práce a byl proveden geologický průzkum v místě plánovaných základů hráze, která se měla s výškou 261,6 metru stát nejvyšší na světě - skutečně jí také byla, a to až do roku 1964, kdy byla dokončena švýcarská přehrada Grande Dixence. Dnes je na osmém místě.

Samotné soutěsce, kde se mělo rozkládat přehradní jezero, ani přilehlé hoře Monte Toc, jíž kvůli nestabilitě jejích svahů a častým sesuvům místní přezdívali "chodící hora", však nikdo z geologů ani odpovědných orgánů nevěnoval větší pozornost. Stejně tak SADE i příslušné úřady zůstávaly hluší protestům ze strany dotčených vesnic Erto a Casso, kde mělo dojít k zaplavení značného počtu domů a zemědělské půdy.

Geologické posudky se ututlaly

Navzdory silnému odporu místních a pochybnostem kontrolních úřadů se však přípravy stavby nezastavily a v roce 1956 se rozběhly stavební práce. SASE dokonce ani nepočkalo na souhlas příslušného ministerstva.

Už během stavby se objevily drobné sesuvy skalního masívu. Ten byl zpevňován pomocí cementové injektáže. Geologické průzkumy po malém zemětřesení pak odhalily na Monte Toc pozůstatky prastarého skalního sesuvu z období paleolitu, který hrozil, že se v průběhu napouštění znovu utrhne. Elektrárenská firma však i tyto geologické posudky utajila a hodlala dokončit přehradu za každou cenu.

První napouštění přehrady začalo v roce 1959 a už od samého počátku si místní obyvatelé stěžovali na otřesy a praskání jejich domů. Dne 4. listopadu 1960, kdy byla hladiny vody na zhruba 190 metrech z plánovaných 262 metrů, došlo k prvnímu sesuvu, při kterém se do napouštěné nádrže zřítilo přibližně 800 tisíc metrů krychlových horniny. V tomto případě však ještě nedošlo k žádným vážnějším škodám.

SADE však ukončila napouštění, snížila hladinu o 50 metrů a pro jistotu začala budovat tunel, který by umožnil fungování elektrárny, i kdyby sesuv rozdělil jezero na dvě poloviny. Navíc pověřila fakultu hydrauliky a vodních staveb Vysoké školy technické v Padově sestavením simulace katastrofy v údolí Vajont. Závěrem geologů bylo, že v případě, že hladina nádrže dosáhne maximálně kóty 700 metrů nad mořem, je možné považovat přehradu za bezpečnou.

Na obranu stále nespokojenějších místních se mezitím postavila novinářka komunistického listu L’Unità Tina Merlinová, která po prozkoumání původních geologických posudků napsala sérii varovných článků o tom, že SADE staví vodní dílo navzdory nestabilnímu podloží hory Monte Toc. Její varování nejenže nikdo nebral vážně, ale místo toho byla pohnána před soud za šíření poplašné zprávy a rušení veřejného pořádku. Soud jí však všech obvinění zprostil.

Naplnění přes doporučovanou mez

V té době se v Itálii schylovalo ke znárodnění soukromých elektrárenských firem pod nově vytvořenou státní společnost ENEL, která pak v březnu 1963 převzala i přehradu Vajont. Součástí převzetí měl být i poslední test, při němž měla být přehrada napuštěna až na kótu 710 metrů nad mořem. O deset metrů výš, než doporučovali geologové.

Napouštění začalo v dubnu 1963 a otřesy půdy byly od toho okamžiku na denním pořádku. Na úbočí Monte Toc se začala rozevírat trhlina o délce až dvou kilometrů. Po dosažení požadované hladiny vyvolala masa vody zemětřesení o síle čtyř stupňů. Dne 15. září dokonce kleslo celé jižní úbočí hory o 22 centimetrů. Vedení ENELu se za této situace rozhodlo pomalu vyprázdnit nádrž na 240 metrů, ale na začátku října se již svah sesouval rychlostí 30 centimetrů za den.

Osudný okamžik přišel ve středu 9. října 1963, kdy už hladina dosáhla údajně "bezpečné" výšky, aby přehrada zachytila jakýkoli sesuv. To, co se odehrálo ve 22:39, však nikdo nečekal ani ve svých nejhorších snech. Do jezera se rychlostí 110 kilometrů v hodině sesunulo 260 milionů metrů krychlových skalnaté zeminy, která téměř zaplnila úzkou soutěsku za přehradní hrází.

Vytlačená voda vytvořila dvě mohutné megatsunami. Ta menší směřovala proti proudu. Nejdřív těžce poškodila vesnice Erto a Casso ležící vysoko nad přehradou, a poté poničila několik dalších menších vesnic proti proudu říčky.

Dalších 50 milionů krychlových vody se přelilo přes přehradní hráz v podobě obří vlny o výšce 250 metrů, která se rychlostí 140 kilometrů v hodině hnala údolím.

Za necelé dvě minuty smetla městečko Longarone necelé dva kilometry od přehrady, zcela zničeny byly i vesnice Pirago, Rivalta, Villanova a Faè po proudu řeky Piavy. Ještě v Benátkách, u ústí řeky do moře, jež leží o 100 kilometrů dále, byla hladina vzedmutá o dva metry.

Bilance byla tragická. Při katastrofě zemřelo 2117 lidí, polovina obětí se přitom nikdy nenašla. O všechny své členy přišlo přibližně 350 rodin. Většina z těch, kteří přežili, pak přišla o své blízké, přátele, domovy a všechny věci. Samotná přehradní hráz ale zůstala nepoškozená a stojí dodnes.

Bezprostředně po katastrofě stát, jenž prostřednictvím společnosti ENEL vlastnil přehradu, označil za příčinu neočekávanou a nevyhnutelnou přírodní katastrofu. Teprve v roce 1968 se uskutečnil soud s několika inženýry a manažery společností SADE a ENEL, vyvázli však pouze s mírnými tresty. Jeden z inženýrů SADE, Mario Pancini, přitom v témže roce spáchal sebevraždu.

Většina pozůstalých z vesnic Erto a Casso byla přemístěna do nově postavené vesnice Vajont, 50 km jihovýchodně od řeky Tagliamento. Odškodnění se však dočkali až po dalších bezmála 30 letech, v roce 1997.