Otce Viktorie nikdy nepoznala, zemřel, když jí byl jeden rok. Kvůli striktní výchově své matky a jejího tajemníka Johna Conroye neprožila radostné dětství, neustále byla pod kontrolou dospělých a nikdy si nemohla hrát ani o samotě, natož s vrstevníky. Ačkoli byla jediným vnoučetem krále Jiřího III., v nástupnické linii před ní stáli tři strýcové, starší bratři jejího otce. Nikdo nečekal, že všichni tři předčasně skonají a nezanechají žádné potomky.

Když jednoho rána přišli státní úředníci 18leté Viktorii oznámit, že zemřel její poslední strýc, a ona se tímto stává královnou Británie, komorná s sebou nesla i vonné soli pro případ, že mladá dívka omdlí. Viktorie však zprávu přijala se stoickým klidem a záhy se zodpovědně ujala povinností.

Konečně se mohla osvobodit od okovů své matky a nesnesitelného Conroye. Aspoň pro začátek ale potřebovala rádce, a obratem ho nalezla v ministerském předsedovi, lordu Melbournovi.

Lord Melbourne se stal královniným důvěrníkem a Viktoria o něm říkala, že ho "miluje jako otce". Byli si tak blízcí, že si Melbourne mohl dovolit mluvit i do jejích intimních záležitostí. Když několik dnů před svatbou propadala stresu a strachu z přijetí muže, uklidňoval ji: "Úzkost Vašeho Veličenstva je zcela normální. Pamatujte, sňatek muže a ženy je přirozená záležitost; jediné, co je neobvyklé, je vaše povolání královny."

Melbourne Viktorii taktně vysvětloval, jak se má ve své funkci chovat. Podle historičky Kathryn Hughesové ji rovněž nabádal ke střídmosti v jídle a pití alkoholu, což se ale míjelo účinkem. Viktorie se ve svých neřestech omezovat nehodlala. Stejně tak nechtěla vyslyšet Melbournovu radu, aby se častěji koupala a měnila si oblečení. Melbourne se jako jediný odvážil upozornit královnu na její tělesný odér, který si zřejmě sama neuvědomovala.

V dnešní době, kdy dámy z britské královské rodiny sotva obléknou stejnou róbu dvakrát, by člověk ani nevěřil, že Viktorie chodila v jedněch šatech klidně celý týden. Svlékání a oblékání tehdejších bohatých suknic a sešněrovaných korzetů však bylo skutečně časově náročné, a královnina výmluva na "lenost" se tudíž dá vyložit jako opodstatněná.

Od předčasné smrti svého manžela Alberta v roce 1861 už Viktorie neoblékla jinou barvu než černou a stáhla se z veškerého veřejného dění. Traduje se, že Albert zemřel na břišní tyfus v důsledku nedostatečných hygienických podmínek na hradě Windsoru. Historikové ale tuto verzi zpochybňují - královnin choť si totiž začal stěžovat na bolesti břicha už dva roky před smrtí. Za jeho skonem proto mohla stát například Crohnova nemoc nebo rakovina.