Modlila se, aby nikoho neudala, když jí táhli estébáci na výslech. Ztratila řeč

1. říjen 2018 četba na 10 minut
Marie Chalupová

Marie Chalupová

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Marii Chalupovou zatkla Státní bezpečnost v polovině roku 1949. Zrovna ukládala ke spánku děti v mateřské školce. Policisti jí oznámili, že za chvilku bude zpátky. Vrátila se za osm a půl roku. Ve vězení prožila obrovská muka, když jí vyšetřovatelé například lámali prsty přes tužky. Z vyšetřovny v Bartolomějské jí vyvedli zakrvácenou. Ošetřovali jí na hromadné cele spoluvězeňkyně prostitutky a zlodějky. 

FOTOGALERIE

Bratři Chalupovi František Chalupa Josef Chalupa

Věřící katolička Marie Chalupová u výslechu vzdorovala a vysvětluje to svojí vírou. Duchovní pomoc si podle svých slov vyprosila v modlitbách. Vypráví, že když jí táhli na výslech, modlila se v duchu k Panně Marii, aby nikoho neudala, aby jí odejmula řeč. U výslechu, během kterého jí čtyři muži mlátili, mlčela, nekřičela ani bolestí. Chtěla prý vypovídat, ale nemohla ze sebe vydat ani slovo. Marie Chalupová zemřela ve dvaadevadesáti letech na Štědrý den roku 2017. Krátce před tím vyprávěla svůj příběh pro Paměť národa, ze které čerpají dokumenty Příběhy 20. století.

Na Vysočině na Chrudimsku v Liboměřicích žila na statku Marie Chalupová. Narodila se roku 1925 jako čtvrtá z šesti dětí hospodáře Dibelky. Hned po roce 1948 jim asi 30 hektarové polnosti, louky a dobytek znárodnili místní komunisté a ze skvěle fungujícího a prosperujícího statku vzniklo JZD. Jejich koně zabili na maso, protože – jak tvrdili, od čeho mají traktory: „To byla strašná rána pro mého bratra Josefa, který se o ně od dětství staral a miloval je. To bylo hrozné,“ vypráví Marie Chalupová, která se na statku starala o krávy a pracovala na polích, ale snila o vysoké škole, o životě v Praze. V jednadvaceti se bez vědomí rodičů vypravila do hlavního města a přihlásila se na sociálně zdravotní školu. Doma pak oznámila, že bude učitelkou.

Její milý se stal agentem chodcem

Po odmaturování dostala tzv. pracovní umístěnku do mateřské školky v Pískové Lhotě na Chrudimsku, kde nastoupila jako učitelka. Zamilovala se do strážmistra SNB Josefa Chalupy, který tu sloužil. Po čase se zasnoubili. Imponoval jí i tím, jak se stavěl k novému politickému zřízení. O komunistech mluvil jako o zločincích, proti kterým je nutné bojovat.

Poprvé ho StB zatkla krátce po roce 1948, ale pro nedostatek důkazů ho propustili. Chalupa záhy přešel západní hranice, ve sběrném táboře se vstoupil do služeb americké CIC a vrátil se do Československa jako agent chodec, který měl za úkol zakládat odbojové skupiny. Dne 25. června 1949 StB Josefa Chalupu znovu zatkla. A u soudu dostal trest smrti, s tímto ortelem přežíval v cele smrti devět měsíců. Nakonec se mu podařilo u Nejvyššího soudu trest zvrátit na doživotní žalář. Zavřeli ho do nejobávanější věznice komunistického Československa do Leopoldova, ze kterého utekl, znovu přešel hranice a dostal se až do USA, kde se natrvalo usadil.

Pomáhala Rambovi

Marii Dibelkovou později Chalupovou estébáci zatkli nikoliv kvůli Josefovi, ale za to že pomáhala Štěpánu Gavendovi, kterého čeští historikové s nadsázkou nazývají český Rambo. Potkala ho náhodou, když navštívila svou kamarádku v Praze, paní Kriegelsteinovou, u které Gavenda právě přebýval. Bez ostychu jí její kamarádka poprosila o pomoc. Gavenda patřil mezi pravděpodobně nejhledanější agenty ze západu té doby. Potřeboval falešné doklady. Marie mu do nich obstarala razítka přes svoji známou, která pracovala na národním výboru.

Štěpán Gavenda, vyučeným zámečník, za 2. sv. války bojoval v partyzánském oddíle v lesích na Moravě. Už v dubnu 1948 měl první střet s policií, uvádějí historikové Ivo Pejčoch a Prokop Tomek v knize Agenti chodci na popravišti. Gavenda převáděl přes hranice několik neodsunutých Němců. Policie ho zatkla a uvěznila. Gavenda se nepozorovaně dostal ze služebny a vyrazil do věznice, kde drželi jeho německého přítele s manželkou. Celu si otevřel pomocí starého nože a drátu, který našel na zemi, a všichni utekli do Německa. Gavenda se vrátil jako agent chodec. Za jeden rok spolu s přítelem Milošem Zemánkem převedli přes hranice 65 lidí a v Československu založili několik odbojových skupin. A právě v té době se seznámil s Marií Chalupovu. Na začátku srpna 1949 Gavendu a Marii zradil další kurýr Oldřich Mihola.

Policie Gavendu zatkla na pražském Wilsonově nádraží. Marii ve školce v Pískové Lhotě. Gavendu odvlekli do tzv. "domečku" – obávané mučírny na pražské Loretě. Tam ho chtěl sadista a velitel věznice František Pergl svázaného a bezbranného ztlouci obuškem. Gavenda i se spoutanýma rukama popadl židli a naopak zbil Pergla, popisují v knize přední historici v oboru. Gavendu v roce 1950 odsoudili k trestu smrti, po měsících na cele smrti soud trest zmírnil na doživotí. A tak Gavenda skončil v Leopoldově. A shodou náhod se na cele potkal právě s Josefem Chalupou, oním esenbákem zamilovaným do Marie.

Tito dva a další čtyři vězni utekli. Když šli vyklízet staré sklepy pod Leopoldovem, objevili zazděné okno. Vybourali ho a otevřela se jim cesta na svobodu. Na útěku ještě odzbrojili hajného, který je chtěl zastavit. Gavenda i Chalupa se dostali do západního Německa. Chalupa na Západě zůstal, Gavenda se vrátil opět jako agent chodec. Dokázal například zmapovat ženijní zátarasy na hranicích, získal seznam příslušníků StB na Kyjovsku i jména místních komunistických funkcionářů. V listopadu 1952 narazil v lese poblíž hranic na hlídku pohraničníků, podařilo se mu utéci. Ale kdesi ve východním Německu ho obklíčili ruští vojáci, kteří měli kvůli němu pohotovost. Ty sice dokázal držet v šachu pistolí, když se ale dal na útěk, uklouzl a vojáci se na něj sesypali.

"Na svoji obhajobu nemám, nemám, co bych řekl. Dělal jsem to cílevědomě a s jasným vědomím, co nejvíce škodit dnešnímu lidově demokratickému zřízení," hrdě prohlásil před soudem. Dne 28. června 1954 byl Štěpán Gavenda popraven.

"Přijmi ducha svatého"

Bití, různé bolestivé techniky, křik, to všechno bylo běžnou součástí estébáckých výslechů v 50. letech. „Když vám například někdo provlíkne tužky mezi prsty a pak je silně stiskne, tak to nevydržíte. Počuráte se bolestí,“ popisuje jeden ze způsobů, jak jí nutili k udávání.

Když Marie ztlučená ležela na cele a zaslechla za dveřmi cely klíč, celá se rozklepala. V místnosti plné prostitutek bylo tak málo slamníků, že se o ně musely ženy dělit. Jednou přišla z výslechu tak zmlácená, že jí ostatní uvolnily celý slamník, aby se jí podařilo alespoň na chvíli usnout: „Měla jsem sen, na který v životě nezapomenu. Zdálo se mi, že jsem v kostele, bylo šero, seděla jsem v první lavici, mši svatou sloužil papež a přisluhovali mu kněží. Papež se otočil, šel ke mně a řekl: ‚Přijmi Ducha svatého.‘ Odcházela jsem pak z kostela, který stál na vršku a měl nádherně osvětlená okna. Od té doby jsem se pak už nebála,“ popisuje Marie Chalupová duchovní zážitek a dodává: „Nikdy jsem nikoho nepráskla a nikoho kvůli mně nezavřeli. Naopak jednoho díky mně od soudu propustili.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST