Magazín - Seznam

Odbojář Hradec pomáhal bratrům Mašínům. Skončil za to v uranových lágrech

21. listopad 2018 četba na 7 minut
Zleva Ctirad Mašín a Vladimír Hradec

Zleva Ctirad Mašín a Vladimír Hradec

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Vladimír Hradec byl členem nejznámější protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Na jeho životě i osudu je velmi dobře vidět, jaký byl komunistický režim a proč je třeba slavit jeho pád.

FOTOGALERIE

Zleva Ctirad Mašín a Vladimír Hradec Vladimír Hradec (druhý zleva) Vladimír Hradec s otcem a starším bratrem

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech jako druhý syn v rodině někdejšího legionáře. Jeho otec učil na zemědělské škole, matka byla v domácnosti. O tři roky starší Vladimírův bratr se jmenoval Jiří.

S bratry Mašínovými se znal Vladimír Hradec od dětství, se starším Ctiradem se pak spřátelil během cest do nymburského gymnázia. Naproti Hradcovým bydlela rodina Zbyňka Janaty (později dalšího člena skupiny): „S kluky Janatovými jsme se stýkali, dovádění s nimi bylo součástí našeho každodenního života.“

Zbraně byly klukovská vášeň

Vladimír Hradec bývá obvykle zmiňován jako „zbrojíř“ skupiny. Ke zbraním „přičichnul“ už jako čtrnáctiletý, v roce 1945. Tehdy dorazila do Poděbrad Rudá armáda: „Všichni jsme ty vojáky náramně vítali, já samozřejmě taky. Ve městě měli sídlo, a když jsme tam s ostatními kluky přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly.“

Kluci zbraně sebrali a nenápadně je propašovali přes blízkou zeď: „Byli jsme tedy ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje. Byla to klukovská vášeň. Zpaměti jsem uměl plány, návody, náčrtky, jak se která zbraň rozebírá a skládá…“

Po válce byl Vladimír Hradec skaut a muzikant. Politika ho začala zajímat už kolem voleb v roce 1946, ve chvíli, kdy se i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní: „Bylo patrné, že se to začíná rozdělovat – to je syn sedláka, to je syn kapitalisty… Zatím bez toho, že by nesměl do školy chodit nebo něco takového.“

Vzpomíná si také, že s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců „obsazovat pohraničí“ a jak se jich většina brzy vrátila: „Odjeli s kufrem a vrátili se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého. Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté.“

Když přišel únor 1948, měl už Hradec jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj předpřevratový slib za druhým: „Ráno, některý den převratu, jsme šli do školy. A potkávali jsme milicionáře, kteří byli určitě připraveni – věděli jsme, že ty flinty museli mít nachystané, když jich měli takové množství. Ihned začalo rozdělování studentů ‚natvrdo‘ a nucení ke vstupu do svazu mládeže podle hesla ‚kdo nejde s námi, jde proti nám‘“.

Členem protikomunistické skupiny

Počátkem 50. let se bratři Mašínové pustili do odbojových akcí a Ctirad se na svého nekomunistického kamaráda Vladimíra Hradce přirozeně obrátil. Začali spolu potají vyrábět součástky k zápalným bombám, později Hradec s rodiči ukrýval na rodinném pozemku zbraně (i ty, které Mašínové získali po přepadení stanice SNB).

O to, co přesně skupina dělá, se moc nestaral, podrobnosti neznal. Mašínům věřil a Ctirad mu prý řekl: „‚Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět - to bylo pravidlo mého otce, tak se na nic neptej.‘ - No, tak jsem se na nic neptal.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST