Co se dělo 28. října 1918? Republika vznikala živelně, dav vedl zelinář Kopecký

28. říjen 2018 četba na 18 minut
28. října 1918, Václavské náměstí, Praha

28. října 1918, Václavské náměstí, Praha

Foto: wikimedia, volné dílo

Živelný průběh 28. října 1918 s sebou nesl několik málo doceněných okamžiků. Jedním bylo rozhodnutí vyslat rychle do ulic vlastenecky hrající kapely, aby masy v ulicích nezačaly rabovat a ničit. Druhým obsazení obilního ústavu v Praze, jehož zásluhou dostali muži 28. října Rakousko do šachu. A třetím diplomatický um, s jakým čeští politici svedli rozhodující partii s veliteli rakouské armády. Jak ten den v Praze probíhal?

FOTOGALERIE

28. října 1918, Václavské náměstí, Praha Demonstrace na Václavském náměstí 28. října 1918 Demonstrace na Václavském náměstí 28. října 1918

Ještě během rána onoho legendárního pondělí 28. října 1918 se v ústředí Obilního ústavu, sídlícím v rozestavěném železobetonovém paláci Lucerna, objevili dva muži: jednatel Národního výboru Československého, právník František Soukup a vedoucí zemské hospodářské rady, hostivařský statkář Antonín Švehla. Obsazení ústavu mělo mimořádný význam. Kdo ho držel, ovládal jak rozdělování obilí na českém území, tak jeho vývoz do dalších zemí mocnářství, včetně zásobování rakouských vojáků na frontě. 

Svolanému personálu Švehla zalhal, že na základě císařského manifestu vzniká československý stát a oba muži přebírají obilní sklad jeho jménem pod svou správu. Překvapené a polekané úředníky pak vyzval, aby na místě složili do rukou obou mužů slib věrnosti novému státu. Jako první je poslechl nejvýše postavený úředník, jehož postupně následovali ostatní, takže věrnost Československu (v tu chvíli ještě neexistujícímu) přísahali nakonec všichni.

"Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky. Získala tím nejen klíč k zásobování vyhladovělé české země, ale i k povolnosti vídeňské vlády, která jiné velké zásoby obilí neměla," napsal spisovatel Karel Pacner ve své knize Osudové okamžiky Československa.

Vedoucí čtyřkou byli čtyři muži 28. října, kromě Švehly se Soukupem ještě Alois Rašín, až do července 1917 vězněný český politik, po amnestii pak člen předsednictva Národního výboru, který 28. října 1918 sepsal Provolání Národního výboru a byl také autorem konceptu prvního zákonu Československa. Čtvrtým mužem ve vedení Národního výboru byl Jiří Stříbrný, člen Socialistické rady, jež vznikla jako volný koordinační orgán dvou velkých českých levicových stran, sociálních demokratů a národních sociálů.

Po poledni přibyl k této čtveřici ještě Slovák Vavro Šrobár, který byl jen před pár dny propuštěn z maďarského vězení a do Prahy přijel právě ve chvíli, kdy začínaly manifestace na Václavském náměstí. Jakožto představitel československé vzájemnosti se připojil k ostatním členům Národního výboru v Obecním domě. Ale to bylo až později.

Rašín se šel 28. října ještě v brzkém ránu kolem šesté hodiny projít přes Městské sady k Národnímu muzeu. Měl za sebou neklidnou noc, protože mu předchozího večera v osm hodin volal z rakouské metropole zástupce Národního výboru ve Vídni Vlastimil Tusar a sdělil mu, že ho s vědomím císaře navštívil plukovník generálního štábu Ronge a padla slova o kapitulaci. Rašín s manželkou Karlou pak už do rána neusnuli. "Seděli jsme se ženou až do rána, přehlížel jsem všecky plány, které jsme dělali, aby se nezapomnělo na nic. Noc rychle utekla," vzpomínal Alois Rašín ve svých Pamětech. Tužkou během noci sepsal koncept prvního zákona na papír. Podle dochovaného originálu, uloženého v Archivu Národního muzea, přitom poměrně hodně opravoval.

Další ze spoluorganizátorů chystaného vyhlášení republiky, zakladatel Svazu slovanského sokolstva Josef Eugen Scheiner mezitím v noci zmobilizoval sokolské hlídky, aby očekávaný převrat proběhl bez výtržností. Ale během dopoledne přece jen vypukl ve městě zmatek.

Začalo to bez politiků

Asi ve čtvrt na deset zavolal do pražské redakce Národních listů jejich vídeňský dopisovatel, že rakouská vláda přijala požadavky amerického prezidenta Woodrova Wilsona. Redaktoři zprávu okamžitě sepsali na papír a vyvěsili ji na ulici s velkým nápisem "Příměří". Takzvaná Andrássyho nóta - odpověď ministra zahraničí Rakouska-Uherska hraběte Gyuly Andrássyho na čtrnáct Wilsonových podmínek nutných k uzavření mírové dohody - se dostala i do vývěsek Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí.

Nikdo v Praze úplně přesně nevěděl, co se vlastně děje. Zatímco rakouští úředníci a představitelé armády zůstávali přesvědčeni, že k převzetí moci dochází v souladu s manifestem císaře Karla o autonomii jednotlivých zemí a že pravomoce vídeňské vlády přebírají místní vlády ustanovené císařem, lidé v ulicích naopak rychle podlehli víře, že válka skončila, bylo vyhlášeno příměří a Československo je samostatné. Zprávu ve vývěsce si vyložili jako definitivní kapitulaci Rakouska–Uherska a začali slavit.

Nikdo z rozhodujících politiků české strany v tu chvíli v centru přítomný nebyl. Hlavní vůdci domácího odboje v čele s Karlem Kramářem v té době jednali (s císařovým souhlasem) s představiteli zahraničního odboje v Ženevě a už zmínění Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný byli na jednání Národního výboru v Obecním domě. 

Před vývěskou s vylepenou Andrássyho nótou se zatím chopil iniciativy staroměstský zelinář František Kopecký. "Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou," navrhl, načež známý hotel na Václavském náměstí okamžitě ozdobily kokardy v národních barvách.

Také redakce Českého slova a Národní politiky vyvěsily červenobílé prapory. Když se to doneslo k Rašínovi, polekalo ho to a přimělo jej to k telefonátu z redakce Národních listů do Národní politiky: "Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! To není konec války. Je to jenom základ k novému jednání. Nesmíme se přenáhlit!"

K opatrnosti ho mohla motivovat jen dva týdny stará zkušenost z pondělí 14. října, kdy do pražských ulic napochodovalo po zuby ozbrojené rakouské vojsko. Po celých Čechách se v ten den totiž rozmohly dělnické stávky a rakouská vláda se obávala nástupu bolševismu.

Zelinář Kopecký se zatím díky svému razantnímu vystupování stal vůdcem davu, který ho následoval přes Příkopy na Staroměstské náměstí k soše Mistra Jana Husa, odtamtud ke Staroměstské radnici a zase nazpátek na Václavské náměstí (trasa pochodu mimochodem hodně připomínala jiné procesí, které v Praze zažehlo revoluční nepokoje v roce 1848).

Cestou se průvod setkal s agrárním poslancem a katolickým knězem Isidorem Zahradníkem. Ten, povzbuzován lidmi, se postavil do jeho čela a u sochy svatého Václava vyhlásil svým silně ráčkujícím hlasem nezávislý československý stát. Nešetřil přitom patosem. Mimo jiné deklamoval: "Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy."

Pak dostal nápad (později mu to vyneslo křeslo ministra železnic v první československé vládě) odvést lidi na nedaleké nádraží Františka Josefa I., kde vyzval železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: "Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte. Ostatní zásilky správně dopravujte… Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. Zahradník."

Převrat tak definitivně začal, jenže bez Národního výboru, který se na něj tak dlouho připravoval.

Povolejte kapely 

Členy Národního výboru zpráva o davech v ulicích zaskočila. Bylo ale jasné, že je nutné předejít možnému vojenskému či policejnímu zásahu, který by mohl přerůst v bezuzdné násilí. Rašín proto nechal zavolat do Obecního domu policejního komisaře Richarda Bienerta, který během první světové války úzce spolupracoval s odbojem. Sdělil mu, že Národní výbor přebírá vládu a že Bienert sám se musí postavit do čela policie a udržet ve městě pořádek (trochu pomohlo, že německý policejní ředitel Bohuslav Kunz byl v tu dobu v Ostravě a pražský místodržitel odjel do Vídně). 

Uklidnit a organizovat vojsko dostal za úkol starosta České obce sokolské Josef Scheiner, který se stal z rozhodnutí Národního výboru nejvyšším správcem všech československých vojsk.

Veliteli pražské posádky, rakouskému generálovi Eduardovi Zanantonimu, pak Národní výbor ústy sociálně demokratického poslance Lva Wintera slíbil, že nadále bude dodávat armádě nezbytné potraviny, pokud zůstanou vojáci v kasárnách. Winterovi jeho roli částečně ztížilo to, že právě ve chvíli, kdy byl u generála, přišel jeho pobočník se zprávou, že lidé ve městě napadají důstojníky a strhávají jim z čepic císařské odznaky. Zanantoni okamžitě vyletěl, že pošle do ulic ozbrojenou hotovost, a poslanec musel vynaložit veškerý svůj diplomatický um, aby mu tenhle nápad vymluvil.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST