Před 40 lety se ujal Svatého stolce Jan Pavel II. Nejslavnější papež 20. století

16. říjen 2018 četba na 14 minut
Jan Pavel II. v roce 1990 při první návštěvě Prahy s tehdejším československým prezidentem Václavem Havlem

Jan Pavel II. v roce 1990 při první návštěvě Prahy s tehdejším československým prezidentem Václavem Havlem

Foto: ČTK/Michal Krumphanzl

"Byl mimořádně mystickou postavou a zároveň výborným filozofem. A protože měl velké zkušenosti v práci s mladými lidmi, byl jeho pontifikát poznamenán tím, že otevřel církev mladým lidem," říká na adresu Karola Wojtyly, jinak papeže Jana Pavla II., pražský biskupský vikář Jan Balík. Za připomenutí stojí i role, jakou papež sehrál v pádu takzvané železné opony. A to, že jeho dráhu výrazně poznamenalo divadlo.

FOTOGALERIE

Na lidi působil polský papež mystickým dojmem Typické gesto Jana Pavla II., které i parodovaly některé komedie Papež při setkání s polským opozičním předákem Lechem Walesou

Byla to možná dějinná shoda okolností, že se Jan Pavel II. stal nejslavnějším papežem 20. století, přestože se pontifikátu ujal až v jeho poslední čtvrtině, konkrétně právě 16. října roku 1978. Byl přitom prvním slovanským papežem v dějinách.

S jeho působením v úřadu se neodmyslitelně pojí rozpad tehdejšího socialistického bloku a pád komunistického režimu v zemích střední a východní Evropy, který byl konkrétně v někdejším Československu spojen i s církevním voláním po "Desetiletí duchovní obnovy".

Méně známé je to, že Jan Pavel II. působil i jako dramatik: napsal dvě divadelní hry, Před zlatníkovým krámkem a Vyzařování otcovství, v nichž se zabýval otázkami rodiny a manželské lásky. V této souvislosti stojí za zmínku i to, že podle několika pramenů prožil hluboký vztah s americkou filozofkou polského původu. Jakým člověkem vlastně byl?

Povzbuzoval lidi ke svobodě

"Protože prošel zkušeností z tehdejší východní Evropy, měl velké cítění pro svobodu člověka. Díky tomu dokázal v promluvách lidi povzbuzovat, aby se nebáli žít svůj život svobodně, sice odpovědně, ale aby v sobě touhu po svobodě nepotlačovali. Tím dokázal inspirovat lidi ochotné jít proti režimům, které svobodu utlačovaly, ať už ve východní Evropě, nebo třeba i v jižní Americe, kde existovaly vojenské diktátorské režimy," řekl Dotyku biskupský vikář pražské diecéze Jan Balík, jenž současně působí jako konzultor vatikánského Dikasteria pro laiky, rodinu a život (jde o nový úřad římské kurie, zřízený papežem Františkem, který od 1. září 2016 nahradil někdejší Papežskou radu pro rodinu a Papežskou radu pro laiky. Dikasterium je obecný výraz pro ústřední úřady zřízené papežem ke správě katolické církve, pozn. red.).

"Ve východní Evropě rezonoval jeho hlas zvlášť silně, i díky tomu, že to byl Polák a polský národ ho zbožňoval. Vznik polského hnutí Solidarita můžeme do určité míry brát i jako plod jeho učení," dodal Balík.

Solidarita skutečně vznikla jen necelý rok poté, co Jan Pavel II. už coby papež navštívil v červnu 1979 Polsko. Původně nezávislé odbory, jejichž založení přerostlo v celospolečenské hnutí proti komunistickému režimu vznikly v souvislosti s letní vlnou stávek, jež vyvrcholily okupační stávkou v Gdaňských Loděnicích - na jejich bráně visel během stávky právě portrét Jana Pavla II. Podle polského historika Maceie Ruczaje z Polského institutu to byla také církev, kdo se stal později prostředníkem mezi opozicí a tehdejší komunistickou vládou Wojciecha Jaruzelského.

V roce 1982 navíc vydal Vatikán dekret Quidam episcopi, kterým zakázal činnost československého prorežimního hnutí duchovních Pacem in terris, což povzbudilo českého kardinála Františka Tomáška, který se stále více vzpíral komunistickým zásahům do života církve a v 80. letech minulého století spoluinicioval hnutí Dílo koncilové obnovy i vznik už zmíněného programu Desetiletí duchovní obnovy. Také se zasadil o svatořečení Anežky České, které bezprostředně předcházelo listopadové revoluci v roce 1989 (Anežka Česká byla svatořečena Janem Pavlem II. v neděli 12. listopadu, načež už následující pátek 17. listopadu došlo v Praze k protestnímu pochodu studentů, jenž vyvrcholil známým zásahem komunistických bezpečnostních složek na Národní třídě).

Role slavného papeže ale nespočívala jen v symbolickém posílení boje za svobodu. Jak upozorňuje Jan Balík, za zmínku stojí i Wojtylův přínos filozofický a etický, k němuž vedla budoucího papeže mimo jiné jeho vysokoškolská studia. A také pestrá divadelní praxe z mládí.

Studoval filozofii, prošel válkou

Karol Józef Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích u Krakova. Jeho otec působil jako důstojník, matka byla v domácnosti a přivydělávala si coby vyšívačka. Karol byl jejich třetí dítě, ze svých sourozenců ale poznal jen o čtrnáct let staršího Edmunda. Mladší sestra Olga zemřela už v raném věku šest let před Karolovým narozením. 

V roce 1929 zemřela zemřela na vleklý zánět srdce a ledvin Wojtylova matka Emilie, v roce 1932 zemřel i jeho bratr, který byl lékařem a nakazil se při epidemii spály.

V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity. Vedle školy se věnoval i dalším aktivitám, například se stal členem bratrstva Panny Marie a působil také v divadelních spolcích fungujících při kostele a škole. Obě tyto aktivity ho výrazně ovlivnily v budoucím životě. "V průběhu své herecké a režisérské kariéry se postupem času stal součástí něčeho, co výrazně přesahovalo estetické a intelektuální hranice běžného ochotnického divadla," uvedl spisovatel George Weigel ve svém díle Svědek naděje: Autorizovaný životopis Jana Pavla II.

Divadelní praxe také nepochybně později přispěla k tomu, že jako pozdější papež Wojtyla dobře působil na veřejnost a uměl ji oslovit.

V roce 1938 se budoucí papež zapsal na Filozofickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově, jeho studia ale přerušila 1. září 1939 druhá světová válka. Aby nebyl deportován na nucené práce do Německa, začal v roce 1940 začal pracovat v kamenolomu Zakrzówek, kde se těžil vápenec pro nedalekou chemičku Solvay. Zpočátku nakládal vápenec do důlních vozíků a dělal brzdaře na důlních vlacích, později pomáhal při důlních odstřelech. Během jara 1942 byl přeložen přímo do chemičky, kde začal pracovat u čističky odpadních vod. Tahle práce mu umožňovala noční studium, v němž se věnoval mimo jiné mariánskému kultu, který je v Polsku hodně rozšířený. Pokračoval také tajně v divadelní činnosti. S Mieczyslawem Kotlarczykou, přítelem z dob divadelních aktivit, jehož i s manželkou ukryl před Němci, založil Rapsodické divadlo, které se na podzim roku 1941 spojilo s podzemní katolickou organizací Unia, fungující jako kulturní i ideový odboj proti nacistickým okupantům.

V únoru roku 1941 zemřel náhle Wojtylův otec, což vedlo mladého studenta spolu s jeho studijními i odbojovými aktivitami k niternému procesu, který později definoval jako vnitřní osvícení. Pod jeho vlivem zažádal v rezidenci krakovského arcibiskupa o přijetí za kandidáta kněžství a v říjnu 1942 začal navštěvovat tajné kurzy Teologické fakulty Jagellonské univerzity. 

Další zásadní události přišly v roce 1944, kdy několikrát jen těsně unikl smrti: v únoru roku 1944 ho porazil nákladní automobil a budoucí papež strávil dva týdny v nemocnici, ale uzdravil se. V srpnu se jen tak tak vyhnul německé razii v Krakově, která v odpověď na propuknuvší Varšavské povstání hledala exponenty protinacistického odboje, když němečtí vojáci přehlédli v domě dveře do jeho bytu, ukryté za schodištěm pod úrovní ulice. Zbytek války se pak skrýval spolu s dalšími studenty tajných teologických kurzů na výzvu krakovského arcibiskupa Adama Sapieha v arcibiskupském paláci.

K 1. listopadu 1946 byl vysvěcen na kněze a odjel do Říma, aby pokračoval ve studiích na papežské univerzitě Angelicum. V roce 1949 obhájil doktorskou práci a vrátil se do Krakova, kde působil jako kněz – kaplan. V říjnu 1953 začal přednášet katolickou sociální etiku na Teologické fakultě Jagellonské univerzity, byl habilitován a stal se docentem. V roce 1954 se stal profesorem v Krakovském semináři a na Katolické univerzitě v Lublinu. Dne 28. září 1958 přijal biskupské svěcení. Od roku 1962 se v Římě účastnil zasedání 2. vatikánského koncilu. V roce 1963 byl jmenován krakovským arcibiskupem a v roce 1969 přijal od Pavla VI. titul "kardinála".

"Otevřel církev mladým lidem"

Kardinál Karol Wojtyla byl zvolen papežem dne 16. října 1978 a přijal jméno Jan Pavel II. "Celý jeho pontifikát byl výrazně poznamenán tím, že otevřel církev mladým lidem. Jako profesor učil v Polsku etiku a měl u mladých lidí velký úspěch. Současně oddával a provázel spoustu manželských párů a dokázal dát této zkušenosti ve svých dílech teologický i filozofický rámec. Výrazně tak oslavil důstojnost manželského svazku a velikost každého života," říká Jan Balík.

Danému tématu se budoucí papež věnoval ve dvou už zmíněných divadelních hrách, Před zlatníkovým krámkem a Vyzařování otcovství.

První napsal ještě jako krakovský biskup a vydal ji pod pseudonymem Andrzej Jawień. Hra se věnovala manželské lásce a sledovala život tří párů s velmi odlišnou zkušeností: Manželů Anny a Štěpána, kteří se sobě zcela odcizili a nakonec se rozejdou, dále Terezy a Ondřeje, jejichž soužití přetrhne Ondřejova smrt (v jejímž důsledku se Tereza už nikdy znovu neprovdá), a konečně Kryštofa, syna Terezy a Ondřeje, a Moniky, citově poznamenané dcery z rozpadlého manželství Štěpána a Anny. Hra byla ve své době zvláštní tím, že do protikladu k uvolněné éře 60. let symbolizované hnutím hippies stavěla odpovědnost. 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST