Prodělnický kádr i zástupce hornické elity. Přečtěte si vzpomínky komunistů

24. říjen 2018 četba na 12 minut
Jaroslav Ondráček (třetí zleva) na oslavě Dne horníků v 80. letech

Jaroslav Ondráček (třetí zleva) na oslavě Dne horníků v 80. letech

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Do řad komunistické strany je přivedla inklinace k Rusku, respektive Sovětskému svazu. Bojem proletariátu proti kapitalistům chtěli prý jen pomoci chudým. Seznamte se s příběhy trojice Čechů, které zlákala idea komunismu.

FOTOGALERIE

Jaroslav Grof Jaroslav Ondráček (třetí zleva) na oslavě Dne horníků v 80. letech Jaroslav Ondráček po práci na Dole Jana Šverma v roce 1960

V roce 1921, tři roky po vzniku Československa, založili v Karlíně na sjezdu radikální sociální demokraté komunistickou stranu. Přihlásili se k Sovětskému svazu a internacionálnímu komunistickému hnutí. Ve volbách roku 1925 získali skoro milion hlasů a stali se druhou nejsilnější stranou v zemi.

Po roce 1948 se chopili moci a instalovali v zemi krutý totalitní režim. Zrušili soukromé podnikání, znárodnili majetky, zavedli cenzuru, uzavřeli západní hranice, statisíce lidí uvěznili, stovky popravili. V osmdesátých letech registrovala KSČ kolem milionu a půl členů a další tisíce takzvaných kandidátů na členství. 

V letošních komunálních a senátních volbách komunisté propadli. Část jejich voličů podle politologů podporuje vládní hnutí ANO. Komunisté vymírají. V médiích se objevilo, že denně umírá 16 členů strany. Stranu tvoří už jen něco přes třicet tisíc členů, jen za uplynulé čtyř roky ztratili 14 tisíc členů. Jací lidé, s jakými životními osudy, se ke komunismu hlásí?

Ke komunismu je vedli rodiče nebo učitelé

Jaroslav Grof a Miloš Kocman pocházeli z velmi chudých rodin a stali se komunisty už před válkou. Věřili, že bolševická revoluce zajistí blahobyt, přerozdělí majetek. Oba za 2. sv. války nasazovali život v odboji.

Jaroslav Ondráček zastupuje mladší poválečnou generace komunistů. Obě generace se shodují ve dvou věcech: chtěli prý bojovat s chudobou a „inklinovali“ k Rusku, což vysvětlují tak, že si prostě Sovětský svaz nekriticky zamilovali. Grofa ke komunismu přivedl tatínek, ruský legionář. Miloše Kocmana radikalizovali spolužák a učitel na gymnáziu.

U Jaroslava Ondráčka je to složitější. Rodiče se rozvedli, vyrůstal s matkou u dědečka, přesvědčeného komunisty, který ovšem ze strany vystoupil v 50. letech na protest proti politickým procesům. „To šlo mimo mě,“ lapidárně vysvětluje celoživotní horník Ondráček, jehož synem je současný komunistický poslanec Zdeněk Ondráček.

V šestnácti letech se přihlásil do hornického učiliště, kde se, jak říká, o něj postarali od ponožek, ubytování, jídla, až po hornickou uniformu. Komunismus se mu stal daností, která mu přinášela výhody a příležitosti. Politické procesy chápal, že to tak asi muselo být. Nezajímal se. Přijímal stanoviska, která prezentovali představitelé strany. Necítil rozpory a politika KSČ mu vyhovovala.

Režim byl podle něj bezproblémový. Jako horník patřil k nadprůměrně placené elitě: „Když jsem šel na zábavu a bílou košili jsem si nestačil nechat vyprat, nebyl problém si za padesát korun koupit novou,“ popisuje hornický blahobyt Ondráček, někdejší předseda místního SSM, pozdější funkcionář strany v ÚV KSČ, který sovětskou okupaci v srpnu 1968 komentuje: „Oni přijeli chránit socialismus. To je můj pohled.“

Prodělnický kádr

Jaroslav Grof se narodil roku 1921 v Tasovicích na Chrudimsku. Jeho otec, ruský legionář, pracoval jako předák dělníků v kamenolomu. Maminka nosila domů malé peníze za práci u hospodářů na polích a v lese. „Inklinovali jsme k Rusku. Táta byl bolševik. Vyprávěl, že v Rusku se toho chopili dělníci,“ vzpomíná na tatínka Grof.

O osudu jeho otce mnoho nevíme. Jako rakouskouherský voják, tak jako tisíce dalších Čechoslováků, dezertoval a připojil se k legionářské družině v Rusku. Legionáři sváděli velmi kruté bitvy často s mnohonásobnou přesilou Rudé armády nejčastěji na místech, které spojovala Transsibiřská magistrála.

Mezi legionáři neúspěšně agitovali komunisté. Většina legionářů se domů vracela s protikomunistickým přesvědčením. Jen hrstka byla oslovena výzvou ze 14. dubna 1918, kterou vydali čeští komunisté v Moskvě, aby legionáři vstupovali do Rudé armády. Výzvu podepsal i spisovatel Jaroslav Hašek, a mnoho pozdějších významných členů KSČ jako Muna, Synek nebo Hais.

V Moskvě v roce 1918 založili Československou komunistickou stranu na Rusi. Tatínek Jaroslava Grofa synovi vyprávěl, že i on patří do společenské třídy dělníků, kteří jednou - tak jako v Rusku - svrhnou boháče a jejich majetek spravedlivě rozdělí.

Sám Jaroslav Grof o sobě říká, že se hlásil k takzvanému proletariátu: „Byl jsem ‚prodělnický kádr‘. Do školy chodil jen čtyři roky a spolužáky dělil na sorty. Byl jsem protikapitalista. Ve třídě jsme měli dceru řezníka, syna hostinského, pekaře. To byla zvláštní sorta. A pak my - obyčejní plebejci,“ vysvětluje Grof.

Mezi dozorci na Jáchymovsku

Jaroslav Grof po základním vzdělání nastoupil k soustružníkům a montérům do zbrojovky. Za války montoval granáty pro německé jednotky. Se skupinou nuceně nasazených dívek práci sabotovali. Míchali do zásilek určených na frontu poškozené kusy. I když se to vyšetřovalo, nikdo za to nebyl postižen.

Po válce dostal povolávací rozkaz k vojenské základní službě. Jako „kádr“ byl zařazen do zvláštních jednotek, do pohotovostního pluku, který bojoval proti ukrajinským nacionalistům, takzvaným banderovcům, na východním Slovensku.

Po válce utíkali banderovci před represemi Sovětského svazu na Ukrajině, přecházeli hranice a přepadali slovenské vesnice, rabovali a znásilňovali: „Byl jsem takovým policistou. Udržovali jsme pořádek. Sem tam jsme chytli nějakého banderovce, ale Sováci je zase pustili,“ říká unaveně bez dalších detailů a na přeskáčku vyprávějící dvaadevadesátiletý Grof, jehož vzpomínky natočili redaktoři Post Bellum v roce 2013.

Roku 1946 dostal jako příslušník pohotovostního pluku nabídku: buď nastoupit k policejním oddílům SNB, pohraničníkům nebo ke strážní službě do lágrů na Jáchymovsko. Stal se dozorcem. Mělo to své výhody: služební byt a získal lacino motorku.

Hlídal prý zpočátku německé kolaboranty odsouzené podle takzvaných retribučních zákonů. Lágry se po roce 1948 začaly plnit oponenty režimů. O politických vězních Grof mluvit nechtěl. Víme, že později budoval kariéru v bezpečnostních složkách, působil u Veřejné bezpečnosti. Ale ani o tom vyprávět nechtěl, je to prý příliš složité.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST