První žena s akademickým titulem. O zkoušku byl obrovský zájem, aula nestačila

24. září 2018 četba na 4 minuty
Elena Cornaro Piscopia

Elena Cornaro Piscopia

Foto: Volné dílo: scienzaa2voci.unibo.it; Wikimedia

Na začátku neobyčejného příběhu byl zhýralý benátský šlechtic, na jeho konci první žena historie, která dokázala svést úspěšný boj s předsudky a získat vysokoškolský diplom.

Nejstarší univerzita vznikla v Boloni v roce 1088, o století později přibyly další čtyři školy, konkrétně v Paříži, Oxfordu, Modeně a Cambridgi. Do 17. století se jejich počet vyšplhal na několik desítek, ale nikde se nestalo, že by akademický titul získala příslušnice něžného pohlaví.

Ve školních řádech se obvykle nepsalo nic o tom, že by ženy měly studium zakázané, zřejmě proto, že to všichni považovali za zcela samozřejmé. Ve společnosti bylo hluboce zakořeněné přesvědčení o „přirozeném řádu pohlaví“, podle něhož hlavním posláním ženy byla role manželky a matky, případně jeptišky.

Zároveň se tradovalo, že žena není k vysokoškolskému studiu intelektuálně vybavena. Tento názor podporoval například Aristoteles či Tomáš Akvinský.

Vše změnila až Elena Cornaro Piscopia. Přitom šlo o nemanželskou dceru chudé venkovanky Zanetty Boni, takže vyhlídky na společenský vzestup měla mít mizivé. Jenže jejím otcem byl jeden z nejvýznamnějších Benátčanů Giovanni Battista Cornaro Piscopia. Se Zanettou udržoval nemanželský poměr řadu let, během nichž žena porodila pět dětí. Elena přišla na svět 5. června 1646 jako třetí v pořadí.

Milenky a levobočci tenkrát patřily k běžnému koloritu mocných mužů, ale poprask nastal ve chvíli, kdy se Giovanni rozhodl, že si Zanettu vezme za ženu. Sňatkem s prostou venkovankou značně riskoval pověst rodiny a možná i proto se pak snažil udělat vše proto, aby svému jménu vrátil patřičný lesk. A Elena v jeho plánu sehrála významnou úlohu.

Hádka s kardinálem

Giovanni se zcela pragmaticky rozhodl, že všem svým dětem dopřeje nejlepší možné vzdělání. Po dědovi zdědil rozsáhlou knihovnu, jednu z nejlepších široko daleko, kam chodili studovat i největší učenci té doby. A všechny tyto prameny měla k dispozici i malá Elena, v níž domácí učitel záhy rozpoznal zázračné dítě.

Postupem let se naučila latinsky, řecky, francouzsky, anglicky, španělsky, hebrejsky, arabsky a aramejsky. Odmítla řadu ženichů a v roce 1665 se stala řeholnicí benediktinského řádu v Padově. Zároveň se nepřestávala vzdělávat zejména ve filozofii a teologii pod vedením profesora Carla Rinaldiho.

V roce 1677 kolegium padovské univerzity rozhodlo, že Eleniny znalosti jsou na takové úrovni, že může požádat o doktorát z teologie. Tento průlomový návrh však rozhořčil kardinála Gregoria Barbariga a ihned ho vetoval. Následovala roztržka s Eleniným otcem, ale představitel církve trval na svém.

Problém byl v tom, že získání univerzitního doktorátu bylo tehdy spojeno s možností vyučovat na univerzitě a představa ženy vyučující teologii byla na tehdejší dobu až příliš pokroková.

Nakonec se všechny strany dohodly na kompromisu a Elena mohla usilovat o získání titulu z filozofie. Veřejná zkouška se měla konat v červnu 1678 v univerzitní aule, ale zájem byl tak obrovský, že se musela přesunout do blízké baziliky svatého Antonína.

Dívka obhajovala Aristotelovy teze v latině více než hodinu a s přehledem uspěla. O den později dostala při oficiálním aktu prsten, hermelínovou pelerínu a vavřínovou korunu a stala se první ženou v dějinách, které se podobné cti dostalo.

V dalších letech se stala členkou mnoha vědeckých spolků, ale její život nebyl příliš šťastný. Nikdy se nevdala a bojovala s řadou nemocí. Zemřela pravděpodobně na tuberkulózu v roce 1684 krátce po svých 38. narozeninách.

Trvalo dalších 70 let, než na padovské univerzitě získala titul jiná žena.