Vyhánění ze Sudet: Poláci obsadili Těšínsko, v Krumlově se válčilo s Němci

2. říjen 2018 četba na 18 minut
Češi donucení vyklidit v říjnu 1938 Sudety

Češi donucení vyklidit v říjnu 1938 Sudety

Foto: ČTK

Přestože 2. říjen 1938 připadl na neděli, v československém pohraničí bylo všechno jiné než klid. Pokračovala okupace prvního pásma, která na základě Mnichovské dohody začala v sobotu ve dvě odpoledne. Poláci začali v neděli obsazovat Těšínsko, v Českém Krumlově se odehrály dokonce těžké boje s Němci za použití tanků.

FOTOGALERIE

Češi donucení vyklidit v říjnu 1938 Sudety Češi donucení vyklidit v říjnu 1938 Sudety Češi donucení vyklidit v říjnu 1938 Sudety

Už od druhé poloviny září 1938 signalizovaly denní přehledy zpráv Hlavního štábu československé armády, že do polského pohraničí Těšínska přijíždějí posily pohraniční stráže a posléze i vojenské transporty. Do těšínského zámku se nastěhovalo vyšší vojenské velitelství, vesnice ve směru od Bílska ke státní hranici obsadilo polské vojsko, do okolí Těšína napochodovaly tři pluky polské armády a v prostoru Zwardoń - Wisła se objevily vojenské jednotky s počty vojáků doplněnými na válečný stav.

"Krátce před půlnocí 30. září předal polský vyslanec Kazimierz Papée ministru zahraničí Kamilu Kroftovi další nótu, jež ultimativně žádala odstoupení okresů Český Těšín a Fryštát. Jedině souhlas s odstoupením území měl zabránit polskému vojenskému zákroku," uvedl ve své práci věnované záboru Těšínska loni zesnulý historik Mečislav Borák, jenž se zaměřoval právě na dějiny Slezska. 

Ministr Krofta ještě v noci informoval o polském požadavku vyslance v Paříži, Londýně a Moskvě a žádal je o diplomatický zákrok, avšak československá vláda, jejíž jednání začalo v sobotu 1. října v osm ráno, se nakonec rozhodla polskému nátlaku ustoupit. Krátce před polednem to ministr Krofta oznámil polskému vyslanectví v Praze. Jednáním s Poláky o první etapě evakuace byli pověřeni divizní generál František Hrabčík a podplukovník generálního štábu Vladimír Šincl. Při prvním jednání, k němuž došlo v podvečer 1. října 1938 na mostě přes pohraniční řeku Olzu (dnešní Olši - jde o řeku protékající okresy Frýdek-Místek a Karviná v České republice a Slezským vojvodstvím v Polsku, jejíž tok částečně tvoří státní hranici, pozn. red.) mezi Českým Těšínem a Cieszynem, Hrabčík dohodl, že obsazování Českého Těšína a jeho okolí začne 2. října ve 14 hodin. Dohodl rovněž podmínky evakuace vojenských orgánů a průjezd československých vojenských transportů městem.

"Podle smluveného plánu byl pak následujícího dne Český Těšín se svým okolím předán postupujícímu polskému vojsku. Poláci chtěli co nejrychleji obsadit zbývající části delimitovaného území, přičemž argumentovali snahou zabránit krveprolití, neboť prý tam hrozí výbuch živelného povstání polských obyvatel," uvedl Borák.

Podle zvláštního zpravodaje americké tiskové agentury United Press vítali Poláci v Českém Těšínu polské vojsko československými prapory, z nichž vystřihli modrý klín, protože polské prapory v té době neměli.

Když se začalo střílet

O tom, že Poláci se nebáli ani avízovaného krveprolití a po vzoru henleinovských bojůvek začali po Mnichovské dohodě útočit na česká pohraniční družstva a na české jednotky, svědčí i napadení družstev československé Stráže obrany státu, k nimž v noci z 30. září na 1. října opakovaně došlo v úseku česko-polské hranice mezi obcemi Ráje a Německá Lutyně.

Na objekty družstva umístěného u Dvoru Bezdingu v Německé Lutyni začal někdo po deváté večer pálit z pistolí i z těžkého a lehkého kulometu a střelba trvala až do půl páté ráno. Posádka palbu opětovala a podařilo se jí útok odvrátit. "Útočníci používají k přechodu řeky Olzy splavu a brodu v místech se nalézajícího," uváděli později v hlášení napadení vojáci.

Další útok na jiné družstvo v daném prostoru začal 1. října hodinu a tři čtvrtě po půlnoci. Asi osm útočníků začalo pálit na dozorce Jaroslava Odehnala, který držel hlídku. Odehnal se začal spolu s s dalším členem stráže Aloisem Jonášem bránit střelbou, Jonáš vypálil asi 15 ran z lehkého kulometu. Útočníci tak po čtvrthodině utekli.

Asi dvanáct teroristů zaútočilo i na šestičlennou stráž, která v prostoru státní hranice hlídala obecní cestu od polské obce Otrembov do české vsi Ráje, ležící poblíž řeky Olzy. Teroristé hlídku obklíčili a spustili proti ní palbu ze všech stran, i v tomto případě se však podařilo členům stráže útok odrazit a stáhnout se na stanoviště družstva u okresní silnice z Kačic do Ráje. Také toto stanoviště si užilo horkou noc - po jedenácté večer na ně začal ze tmy někdo pálit z pistole, tohoto útočníka se podařilo dvěma výstřely zahnat, a ve čtvrt na čtyři ráno se útok opakoval, přičemž dobyvatelů už bylo víc. Opět se je podařilo zaplašit, ale někdo z nich ještě stihl hodit granát proti celní budově. Ten narazil na železnou mříž v okně, spadl a vybuchl na chodníku, jedinou škodou tak byla tři roztříštěná a dvě popraskaná okna (budova byla naštěstí v tu dobu prázdná).

"Proslýchá se, že byl zraněn dělník Boleslav Mikesch z Ráje, který pracoval u zdejších lehkých opevnění a pak prchl do Polska. Zpráva o jeho zranění nemohla býti dosud prověřena. Útoky jsou páchány plánovitě postupně a každé noci na jiné družstvo, aby tak tato i okolní obyvatelstvo byly zneklidňovány. V místech, kde byl poslední útok na družstvo podniknut, byly posledně pašovány z Polska do zdejšího území zbraně, granáty a třaskaviny, při čemž se podařilo pachatele dopadnouti," uvedl později ve svém hlášení velitel roty Stráže obrany státu poručík Pokorný. 

Odvážní velitelé

Na polská ultimáta vyhrožující dalším násilím, pokud Češi včas neodevzdají Český Těšín a celý zbytek zabíraného území do dvou dnů polské armádě, ale generál Hrabčík odpověděl, že československé orgány dokáží v Českém Těšíně udržet pořádek samy, a žádal o dodržení textu polské nóty, jež dávala k dispozici deset dnů. 

Nakonec byl dohodnut postup obsazování tak, že 4. října bude obsazen první úsek českého pohraničí (prostor Třinec, Jablunkov, Mosty), 5. října druhý úsek (zbytek těšínského okresu jižně od Dobratic a
Hnojníka až po slovenskou hranici), 7. října třetí (okolí Dolních Domaslavic), 8. října čtvrtý (okolí Fryštátu od Olzy po Závadu, Staré Město a Darkov), 10. října bude obsazen pátý úsek (prostor Dětmarovice, Doubrava, Orlová, Karviná, Suchá) a konečně 11. října úsek šestý (západní část fryštátského okresu zvaná Bohumínsko, Rychvald, Petřvald). Tento časový plán byl pak skutečně dodržován.

"Generál Hrabčík denně prováděl intervence u polských orgánů, například ohledně stanovení měnového kursu mezi korunou a zlotým v zabraném území, ohledně zatčení a výměny zajatých bojůvkářů, evakuace majetku Třineckých železáren a dalších podniků, obnovení civilní dopravy na trati Bohumín - Žilina, udržení českého národního školství v záboru, vypovídání a zatýkání českých obyvatel a jiné… Aby se zamezilo rostoucí panice, začal od 5. řína vydávat pro tisk a rozhlas úřední zprávu o plánovaném postupu evakuace a pravidelně korigoval zveřejněné poplašné zprávy, aby uklidnil obyvatelstvo. Řešil též
řadu místních incidentů, například neoprávněný vstup polských jednotek do okolí Šumbarku či Vrbice," popisoval generálovu činnost historik Mečislav Borák.

V jednání Hrabčíkovi hodně pomáhal fakt, že se osobně dobře znal se svým polským protějškem, generálem Władysławem Bortnowským, s nímž kdysi společně studoval v Paříži. "Bez nadsázky lze konstatovat, že korektní vztahy mezi oběma generály významným způsobem pomohly odvrátit krveprolití, k němuž v emotivně vypjatých situacích nebylo častokrát nijak daleko," uvedl Borák.

Stejně obětavě jako Hrabčík vystupoval podle Boráka i brigádní generál Josef Braun (pozdější velitel partyzánské skupiny v Beskydech R3 Beta, pozn. red.), který řídil evakuaci civilních úřadů, podniků i
obyvatel ze zabraného území. "Podařilo se mu dopravit do bezpečí tisíce uprchlíků a vyhnanců a zachránit pro republiku značné hmotné hodnoty. Souhrnné zprávy přesvědčivě vypovídají o svízelných podmínkách, v nichž se odstoupení a vyklizení převážné části Těšínska odehrávalo," uvedl Borák. 

Odplata za "sedmidenní válku"

Tvrdé polské tažení proti území někdejšího "Těšínského knížectví" bylo dáno mimo jiné touhou po odplatě za takzvanou sedmidenní válku o Těšínsko, kterou svedlo Československo s Polskem těsně po konci první světové války v listopadu 1917 a v níž Poláci prohráli. Těšínsko, rozprostírající se od Frýdku-Místku přes Třinec až k polskému městu Bielsko-Biała, bylo sice od dob Jana Lucemburského historicky české,  etnicky však z poloviny polské (Češi tvořili pouhou čtvrtinu místních obyvatel, zbytek byli převážně Němci a Židé). Území mělo velký strategický význam kvůli rozsáhlým ložiskům uhlí a dále kvůli bohumínsko-košické železniční dráze, klíčové pro spojení se Slovenskem.

Polsko proto obsadilo toto území už v listopadu 1918, bez čekání na mírovou konferenci v Paříži, jež měla určit poválečné uspořádání Evropy, a čerstvě vzniklý československý stát se rozhodl vybojovat je zpět. Poté, co Poláci vyhlásili v lednu 1919 v Těšínsku volby, připravované na 25. ledna, vydalo československé ministerstvo obrany rozkaz Těšínsko vojensky obsadit. Boje propukly po poledni 23. ledna, do 26. ledna získala československá armáda o síle osmi praporů Bohumín a Ostravu, poté za citelných ztrát dobyla Karvinou a 27. ledna i Těšín.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST