Vyrostly na nich generace dětí, také je ale vinili z fašismu - Šmoulové slaví 60

23. říjen 2018 četba na 12 minut
Promítání Šmoulů se vždy setkává s dětským nadšením

Promítání Šmoulů se vždy setkává s dětským nadšením

Foto: ČTK/AP/Virginia Mayo

/ VIDEO / Psal se 23. říjen 1958, když se v jednom belgickém komiksu objevily postavičky modrých skřítků, později proslavených jako Les Schtroumpfs neboli Šmoulové. Vedle vlastního komiksu se dočkali i televizního seriálu, několika filmů, 3D podoby a nesmírné popularity u dětí celého světa, někdejší Československo nevyjímaje. Také ale obvinění z antisemitismu, rasismu, komunismu a fašismu.

FOTOGALERIE

Promítání Šmoulů se vždy setkává s dětským nadšením Dcera autora Šmoulů Nine Cullifordová s otcovým hrdinou Taťka Šmoula. Trochu připomíná Santa Clause. A trochu prý také Stalina

Šmouly stvořil belgický kreslíř Pierre Culliford, známější jako Peyo, který je poprvé představil v jednom z dílů tehdy populárního kresleného fantasy seriálu Johan et Pirlouit (Johan a Čejka). Seriál, zasazený do středověku, vycházel na pokračování od roku 1947 v belgických novinách ‎‎La Dernière Heure a v letech 1950 až 1952 také ve francouzském deníku Le Soir. Šlo o krátké komiksové příběhy s hlavním hrdinou pážetem Johanem. Šmoulové se objevili v dílu La Flûte à Six Trous (Flétna o šesti dírkách), který byl právě díky popularitě Šmoulů později přejmenován na La Flûte à Six Schtroumpfs (Flétna šesti Šmoulů).

Kreslená postavička Čejky získala v tomhle dílu kouzelnou flétnu, která způsobuje, že každý, kdo ji slyší, začne bláznivě tančit. K tomu, aby mohl přestat, si musí promluvit s tvůrci této flétny, což jsou právě malé modré bytůstky přezdívaní jako Šmoulové. Tento díl komiksu se stal námětem i prvního barevného animovaného filmu se Šmouly, který se jmenoval "Šmoulové a kouzelná flétna" a vznikl v roce 1976 ve francouzsko-belgické koprodukci. Také v tomto filmu hráli Šmoulové ještě vedlejší roli a prim měli Johan a Čejka. 

Postavičky Šmoulů v té době ale už dávno svou popularitou překonaly původní hrdiny komiksu. V roce 1959 dostaly vlastní příběh v časopisu Le Journal de Spirou a od té doby se také rozjel byznys s figurkami a hračkami v jejich podobě. Komiksová podoba skřítků zažila vrchol slávy pravděpodobně v 60. a 70. letech, kdy vznikly příběhy jako Šmoulinka (1967), Šmoulové a krákula (1969), Kosmošmoula (1970) a další.

Šmoulové v Československu

V roce 1981 se objevil i americký televizní seriál, který pro televizi NBC natočila společnost Hanna-Barbera Productions. Podnětem ke vzniku seriálu byla údajně osobní vůle prezidenta NBC Freda Silvermana, který si všiml, jak moc se jeho dceři líbí darovaný panáček Šmoula. Seriál se vyráběl až do roku 1989 a ovlivnil pop kulturu v mnoha zemích světa.

V roce 1988 se poprvé objevil i na obrazovkách Československé televize v nezapomenutelném dabingu, v němž taťku Šmoulu mluvil Vlastimil Brodský, hlavní zápornou postavu čaroděje Gargamela Jiří Císler a úvodní písničku nazpívala Hana Zagorová. Hlavní dívčí postavu Šmoulinky, již do šmoulí komunity vyslal Gargamel coby svou "pátou kolonu", ale dobrota Šmoulů ji svedla na jejich stranu, namluvila Jitka Molavcová. V některých dílech se okrajově objevovaly i postavičky Johana a "Čejky", jenž byl ale v tomto seriálu označován na základě anglického přepisu svého jména (Peewit) jako Petřík (v podějším dabingu televize Nova z roku 1997 jako Péťa). Seriál se začal vysílat 18. září 1988 a  okamžitě vyvolal obrovský ohlas, jemuž se podle pamětníků vyrovnala ze zahraniční produkce snad jedině Včelka Mája.

Uvedení Šmoulů prosadil do Československé televize hudební producent Karel Vágner, do jehož "stáje" tehdy patřila právě Hana Zagorová. Podle bývalého obchodního ředitele Supraphonu Karla Arbese, jehož vzpomínku zachytil v roce 2011 mediální analytik Milan Šmíd, však nebyl jediným, kdo o uvedení Šmoulů v Československu stál. Konkrétně Arbese prý nejdřív kontaktoval belgický hudebník Henri Seroka, který se znal s autorem Šmoulů Peyem, a dva roky ho přesvědčoval, ať Supraphon Šmouly do Československa doveze (důvodem byly pravděpodobně tantiémy, jež mohl z dalšího rozšíření trhů získat). Arbes se svěřil s nápadem Karlu Vágnerovi, a ten rychle pochopil, že i on může na seriálu vydělat.

O tom, zda se seriál pro Československou televizi hodí, vznikl podle Milana Šmída vnitrotelevizní názorový spor, kde na jedné straně stála redakce pořadů pro děti a mládež, a na straně druhé nový útvar „meziredakční skupina dětských pořadů“, jenž měl propojit dramaturgie hlavní redakce vysílání pro děti a mládež a redakce pořadů ze zahraničí, a tak zvýšit levný dovoz zahraničních dětských pořadů. "Byla to vedoucí redaktorka této meziredakční skupiny Dagmar Kotmelová, která nakonec nákup prosadila, a otevřela tak cestu dalším seriálům, jako byla Rychlá rota (Chip and Dale) ještě před rokem 1989, nebo My z Kačerova (Ducktales) a další po roce 1989," vzpomínal Šmíd.

Český ekvivalent názvu les Schtroumpfs, Šmoulové, prý vzešel ze šmolkově modré barvy animovaných pajduláků, přičemž svou roli hrálo i to, že slovo šmolka umožnilo vytvářet další slovesné tvary, které seriál vyžadoval (slovesa, příslovce, adjektiva). "Pamatuji se, že v závěrečné fázi rozhodování spolu soupeřily názvy ´šmolkové´, ´šmoldasové´ a ´šmoulové´. Vyhráli to šmoulové. O šmolkovém původu názvu svědčí i slovenská verze dabingu, v níž šmoulové vystupují jako ´Šmolkovia´," uvádí Šmíd.

O kvalitní dabing, na nějž později navázaly další dvě dabingové verze, jedna pro televizi Nova a druhá pro Barandov TV, se hodně zasloužily i dramaturgyně Hana Juppová a Eva Štorková.

Určitou zajímavostí zůstává to, že českou stopu můžeme najít i v originální americké verzi seriálu, protože v něm na několika místech zazní jako scénická hudba Novosvětská Antonína Dvořáka. Ta je dodnes v americkém filmovém i televizním průmyslu velmi populární a často tvoří hudební podkres k hollywoodským snímkům.

Šmoulové jako nástroj byznysu

Díky televiznímu seriálu se Šmoulové stali nejen popkulturním fenoménem, ale také fantastickým obchodním artiklem pro hračkářský i reklamní průmysl. Nějakou dobu zdobily modré figurky téměř veškerou produkci určenou dětem, od potravin přes školní potřeby až po oblečení. 

V Československu v éře končícího socialismu se tento prodej odbýval zejména na poutích, jež tehdy vydělaly Supraphonu coby držiteli licence obrovské finanční prostředky. Motiv malých mužíčků se objevoval na klíčenkách, ořezávátkách, obuvi i oblečení. Samostatnou kategorií byly nejrůznější samolepky. Na socialistických poutích se Šmoulové stali podobným fenoménem, jako před nimi snad jen Vinnetou a Sandokan.

Po revoluci v roce 1989 převzala obchodní licenci Šmoulů soukromá společnost Merchandising Prague, která byla založena ve svém oboru jako jedna z prvních už v roce 1991. "Největší boom zažili Šmoulové v letech 1999 až 2001, kdy je prodávalo EMI na CD. Šmoulové se stali ikonou zábavního průmyslu a jsou populární nejen v Belgii, ale i v Číně, USA, Francii, Anglii, Koreji a v Japonsku. Je to klasika a fungují pořád," popsal před časem význam značky Šmoulové autorovi Dotyku její šéf Pavel Lipavský. Díky projektu EMI vyšla v Česku i deska Šmoulí super disco šou, na níž přetextoval "šmoulí hity" Lou Fanánek Hagen ze Tří sester.

Další velká "reinkarnace" Šmoulů a nová injekce pro byznys s nimi spojený pak přišla ještě v roce 2011, kdy Šmoulové vstoupili do světa 3D filmu. Rodinná komedie Šmoulové v režii Raji Gosnella v sobě spojovala animovaný i hraný film a vyvolala další záplavu "šmoulího merchandisingu", tedy obchodu se šmoulími proprietami. Samotný film, který vznikl v produkci Columbia Pictures, vydělal celosvětově 550 milionů amerických dolarů.

V témže roce se ale dostali Šmoulové do pozornosti světového tisku ještě z jiného důvodu: kvůli obvinění z šíření antisemitismu, rasismu, fašismu a komunismu. Mohla za to jedna knížka, jejíž vydání jen krátce předcházelo uvedení komedie Šmoulové.

"Šmoulové jsou fašisti"

Francouzský spisovatel Antoine Buéno vydal v roce 2011 knihu Le Petit Livre Bleu ("Modrá knížka"), jež podle jeho slov představovala "kritickou a politickou analýzu šmoulí společnosti". Poukázal v ní na to, že Šmoulové žijí ve světě, kde se zřídkakdy odměňuje soukromá iniciativa, kde všichni musí večeřet ve společné místnosti, kde vládne jeden vůdce a kde Šmoulové svou zemičku opouštějí jen ve výjimečných a vzácných případech.

"Nepřipomíná vám to něco? Například politickou diktaturu?" vznesl otázku Buéno.

Podle něj tak svět Šmoulů připomíná například stalinský komunismus (v této souvislosti zmínil i taťku Šmoulu coby určité "zosobnění" Stalina a Koumáka, jenž je prý podobný Trockému) nebo nacismus (k této ideologii odkazuje podle Buéna pro změnu znázornění úhlavního nepřítele Šmoulů, čaroděje Garagamela, které odpovídá nacistickým antisemitským karikaturám Židů). Stranou nezůstalo ani obvinění Šmoulů z rasismu - toho se prý jejich tvůrci dopustili v příběhu Černí Šmoulové, v němž některé skřítky pokousá moucha, jež změní jejich pokožku na černou a zbaví je schopnosti mluvit. Podle Buéna má tento díl koloniální podtext. 

Shodou okolností to byl právě komiks Černí Šmoulové, v němž se skřítci představili čtenářům poprvé samostatně, bez Johana a Čejky, jako svérázný národ žijící ve skrytém Šmoulím kraji. Komiks vyšel poprvé v roce 1959 a Buéno nebyl úplně první, kdo kvůli němu vinil tvůrce Šmoulů ze skrytého rasismu: Ve Spojených státech například vyšel tento příběh v předělávce, díky níž se z Černých šmoulů stali korektnější fialoví. Podobné problémy měl mimochodem i jiný slavný belgický kreslený seriál, a sice legendární Tintin: ten byl obviněn z rasismu kvůli dílu Tintin v Kongu, jenž prý zobrazuje Konžany urážlivým způsobem. Ve Velké Británii byl kvůli tomu před časem stažen z prodeje druhý svazek Tintinových dobrodružství, a to i přesto, že autor tohoto komiksu Hergé (občanským jménem Georges Remi) odkazy na to, že Kongo kdysi bývalo belgickou kolonií, odstranil z knihy už v roce 1946.

Buénova kniha vyvolala velkou mezinárodní kritiku ze strany početných šmoulovských fanoušků, kteří ho nazývali "prznitelem dětských snů", "imbecilem" a "podvodníkem hlásajícím paranoidní bludy, který ničí vzpomínky na dětství". Spisovatel sám označil tento ohlas za emotivní a ve svých vyjádřeních pro média uvedl, že chápe, že se dotýká úzkých citových vazeb, jaké si lidé ze svého dětství k postavičkám Šmoulů odnášejí. Své dílo sice hájil jako první skutečnou, důkladnou a podloženou monografii o Šmoulech, jíž chtěl poukázat na to, že "populární dětská díla, i když nevinná, mají co říct o naší společnosti", dodal ale také, že kniha "se nebere zase tak vážně". 

"Samozřejmě je směšné mluvit o totalitarismu, stalinismu a fašismu v souvislosti s tak malými, přátelskými, nevinnými a oblíbenými postavičkami, jako jsou Šmoulové," uvedl tehdy Buéno. "Nevěřím, že by do nich Peyo coby jejich tvůrce vložil rasistické aspekty záměrně. Vůbec to nebral politicky, vše se odehrávalo v jeho podvědomí," dodal.

Cullifordův syn Thierry Culliford reagoval na Buéna v rozhovoru s francouzským deníkem L'Express, kde řekl, že jeho otec se o politiku vůbec nezajímal. "Když byly volby, ptal se mámy, koho má volit," vzpomínal Thierry Culliford. Buénovu knihu prý nečetl, ale podle něj má na svůj názor právo. "I když jeho výklad, který je napůl směšný a napůl vážný, vůbec nepodporuji, má právo říkat si, co chce - dokud neútočí na mého otce," uvedl Culliford mladší.

Šmoulové  každém případě Buénovu knihu přežili - a nadále se těší popularitě.