Z přísně střežené věznice se dostali vrtulníkem. Od slavného útěku uběhlo 45 let

31. říjen 2018 četba na 10 minut
Věznice Mountjoy v Dublinu, jak vypadala v roce 1973, kdy z ní vrtulníkem uprchli tři vězňové

Věznice Mountjoy v Dublinu, jak vypadala v roce 1973, kdy z ní vrtulníkem uprchli tři vězňové

Foto: ČTK/PA

/ VIDEO / Psal se rok 1973 a ve vězení Montjoy v irském Dublinu si kroutili své tresty tři představitelé Irské republikánské armády (IRA). Ve středu 31. října krátce po půl čtvrté odpoledne se náhle ozval nad věznicí rachot, zvířil se prach a na vězeňský dvůr dosedl vrtulník. Začínal jeden z nejoriginálnějších vězeňských útěků v historii. Znamenal obrovskou blamáž pro britskou vládu a velkou reklamu pro IRA.

FOTOGALERIE

Policie vyšetřuje únos vrtulníku Policie vyšetřuje únos vrtulníku Policie vyšetřuje únos vrtulníku

Tři vysoce postavení dobrovolníci Prozatímní Irské republikánské armády (náčelník štábu Séamus Twomey, J. B. O'Hagan a Kevin Mallon) si v dublinském vězení odpykávali tresty za členství v IRA a za trestné činy proti státnímu zřízení. V procesu s vyloučením veřejnosti je odsoudil zvláštní trestní tribunál v Dublinu, a protože mezi politické tradice IRA patřilo neuznávat britské soudnictví (a tedy se před ním ani nehájit), šli všichni obvinění okamžitě za mříže - jen členství v IRA bylo postihováno minimálně ročním odnětím svobody. Nejvyšší trest - pět let vězení - si od soudu, který proběhl v září 1973, odnesl náčelník štábu Séamus Twomey. A protože mezi vedoucí činitele Prozatímní IRA patřili i J. B. O'Hagan a Kevin Mallon, byla její velitelská struktura značně narušená.

Krvavý začátek 70. let

Prozatímní Irská republikánská armáda vznikla v prosinci 1969 poté, co došlo k rozkolu ve vedení IRA. Šlo o polovojenskou skupinu irských republikánů, která usilovala o odtržení Severního Irska od Spojeného Království a o ustanovení nezávislé republiky ve sjednoceném Irsku. Od zbylé části vedení IRA se lišila tím, že řada vůdců IRA byla spojena s irskou politickou stranou Sinn Féin, která se začala v 60. letech hlásit k socialismu a hledala podporu u států východního bloku, což bylo pro irské katolíky nepřijatelné.

V srpnu 1969 proběhly v Severním Irsku rozsáhlé nepokoje, při nichž britské bezpečnostní složky a ulsterští loajalisté brutálně zasáhli proti původně nenásilné Římskokatolické kampani za občanská práva. Britská vláda na ně reagovala vysláním armády, což vedlo oficiální IRA k tomu, že v roce 1971 zahájila ozbrojenou ofenzívu a její armádní rada schválila útoky na britské vojáky. Jejich cílem mělo být donutit Brity k dohodě o stažení ze Severního Irska. 

Taktikou Prozatímní IRA byl partyzánský boj proti britské armádě a Královské ulsterské policii ve městech i na venkově. Organizace také spáchala v Anglii a Severním Irsku několik bombových útoků. V roce 1972 zabila přibližně 100 příslušníků bezpečnostních sil, 500 zranila a provedla zhruba 1300 bombových útoků na obchodní cíle které považovala za "umělou ekonomiku". Bombová ofenzíva zabila mnoho civilistů zejména během Krvavého pátku 21. července 1972 kdy v centru Belfastu vybuchlo 22 bomb, jež měly za následek sedm mrtvých civilistů a dva vojáky.

A co použít vrtulník?

Když tři členové jejího velení skončili ve věznici Mountjoy, začala Prozatímní IRA okamžitě plánovat jejich osvobození. První zvažovanou možností bylo propašovat do věznice výbušniny, jimiž by si odsouzení prorazili z cel cestu na vězeňské hřiště, odkud by utekli za pomoci provazových žebříků, které by jim přes zeď hodili členové Dublinské brigády IRA. Plán ale ztroskotal, protože vězni neměli z cel přístup ke hřišti. IRA proto plánovala dál a její pozornost se obrátila k myšlence použít k útěku vězňů vrtulník.

S tímto nápadem Irská republikánská armáda už jednou přišla, když chtěla dostat z internačního tábora politika Gerryho Adamse, člena Severoirské asociace pro občanská práva, zadrženého po nepokojích v roce 1969. Nakonec se ale této myšlenky vzdala, protože nedaleko tábora, kde Adamse drželi, byla britská letecká základna, na níž se nacházely mnohem rychlejší a sofistikovanější helikoptéry britské armády. (Adams byl později stejně propuštěn, a mohl se tak účastnit rozhovorů mezi prozatímní IRA a britskou vládou. V 80. letech byl coby nový předseda strany Sinn Féin zvolen ve všeobecných volbách do britského parlamentu, a stal se tak prvním poslancem Sinn Féin od 50. let, vzhledem k politice neuznávání britské vlády se však odmítal účastnit zasedání sněmovny.)

V případě trojice šéfů Prozatímní IRA ale v okolí věznice žádné letecké základny nefigurovaly, a plán použít vrtulník tak byl definitivně schválen. Jako vhodného muže si IRA vytipovala pilota Thomsona Boyese, který se živil tím, že se dával najímat na vyhlídkové lety.

Dva dny před samotnou akcí tedy pilota navštívil dodnes neidentifikovaný muž mluvící anglicky s americkým přízvukem, který se představil jako "pan Leonard". Rád by si prý najal vrtulník za účelem pořízení leteckých snímků v kraji Laois do knihy a pro připravovaný film. Z flotily Boyesových strojů si " pan Leonard" vybral pětimístný vrtulník Alouette II. Mohl by s ním pilot pozítří zaletět do Stradbelly, kde naloží fotografickou techniku? Boyes souhlasil a o dva dny později spolu s Leonardem skutečně ve Stradbelly na domluveném místě přistál. Pak se ale začala dít řada věcí jinak, než si pilot představoval.

Ze stínu stromů se k helikoptéře okamžitě přiblížili dva maskovaní muži s odjištěnými zbraněmi v rukách, jeden  odvedl "Leonarda", druhý, ozbrojený pistolí a automatickou puškou, nastoupil na palubu stroje a namířil pistoli na Boyese: "Poletíš do Dublinu. Orientovat se budeš podle železničních tratí a podle Královského kanálu. S řízením letového provozu nebudeš komunikovat. Pokud všechno uděláš, jak máš, nic se ti nestane."

Boyes neměl na vybranou, pokud chtěl přežít, musel poslouchat. Když se s vrtulníkem přiblížil k Dublinu, sdělil mu maskovaný ozbrojenec další pokyny. Prozradil, že chce dostat tři lidi z vězení, a přikázal pilotovi, aby přistál na dvoře věznice Mountjoy.

Stráže věřily, že letí ministr

Mužům z IRA pomohla v realizaci jejich drzého plánu jedna neobvyklá okolnost, a sice, že tehdejší ministr obrany Patrick "Paddy" Donegan s velkou oblibou používal helikoptéry k nečekaným inspekčním cestám. Když proto vrtulník dosedl uprostřed vězeňského dvora, stráže nic neudělaly ani nehlásily. Myslely, že jde o ministerskou návštěvu.

S hladkým přistáním pomohl pilotovi Kevin Mallon, který ho naváděl za pomoci jednoduché signalizace. Ostatní vězňové zatím sledovali fotbalový zápas na vězeňském hřišti. Bylo pět minut po půl čtvrté odpoledne.

Když osm strážných konečně zjistilo, že jde o pokus o útěk, bylo pozdě. Ve dvoře je obklíčili ostatní vězňové. Během nastalé potyčky nastoupili Twomey, O'Hagan a Mallon do vrtulníku. Helikoptéra se opět vznesla. Jeden ze strážců byl do té míry zmaten, že začal křičet: "Zavřete bránu, zavřete tu zku.venou bránu!"

Vrtulník byl zpátky ve vzduchu a Boyes dostal další rozkaz. Měl letět na sever a přistát na nepoužívaném dostihovém závodišti v dublinské čtvrti Baldoyle. Tam se konečně unesení vězni shledali se svými spolubojovníky - členy Dublinské brigády IRA. Ti přesadili celou trojici do ukradeného taxíku a odvezli je do úkrytu. 

IRA následně vydala prohlášení, v němž se k únosu přihlásila: "Tři republikánští vězni byli ve středu zachráněni speciálním útvarem z vězení Mountjoy. Operace skončila naprostým úspěchem a muži jsou nyní v bezpečí, navzdory masívnímu lovu."

Zesměšnili vládu

Originální a drze provedený útěk se okamžitě dostal do palcových titulků médií po celém světě a těžce pošramotil pověst britské vlády, kterou začala opozice ostře kritizovat za "neschopnost v bezpečnostních otázkách". Své si zchytal i ministr obrany za svůj zvyk používat vrtulníky, jímž celou akci irským ozbrojencům usnadnil.

Twomey poskytl krátce po útěku exkluzivní inteview německému časopisu Der Spiegel, v němž ho reporétr přátelsky upozornil, že lidé po celém světě označují událost za "útěk století" a vtipkují na účet vlády Spojeného království. 

Irská protestní hudební skupina Wolfe Tones složila a vydala "Píseň o vrtulníku" (The Helicopter Song) oslavující útěk, která, byť byla okamžitě zakázána britskou vládou, opanovala irský žebříček nejprodávanějších skladeb s prodejem 12 tisíc desek během prvního týdne.

Navzdory obrovskému úsilí britských bezpečnostních složek se navíc trojici uprchlých vězňů dařilo dost dlouho unikat. Jako první byl 10. prosince (šest týdnů po útěku) dopaden Mallon, jehož policie zadržela v hotelu v irském městě Portlaoise na plese Galské atletické asociace. Skončil v portlaoiském vězení, odkud znovu unikl při masovém útěku, který se odehrál 18. srpna 1974, kdy 19 vězňů přemohlo stráže a vyhodilo bránu vězení do povětří. Podruhé dopaden byl v lednu 1975 ve Foxrocku. Vrátil se do věznice v Portlaoise. Když mu vypršel roční trest za členství v IRA, byl propuštěn, ale okamžitě znovu zatčen a odsouzen k dalšímu trestu za útěk.

O'Hagan se udržel na svobodě až do roku 1975 a Twomey se vyhýbal návratu do vězení dokonce bezmála čtyři roky - štěstí ho opustilo až do 2. prosince 1977, kdy ho zahlédli v autě na předměstí Dublinu členové zvláštního oddílu irské policie Garda Síochána, kteří prošetřovali informaci belgické policie o ilegální dodávce zbraní. Twomey se pokusil policistům ujet, ale po divoké honičce ulicemi města byl v centru Dublinu chycen. Také on skončil ve vězení v Portlaoise, odkud ho pustili v roce 1982. 

Zpráva o útěku znamenala nejen ostudu pro britskou vládu, ale stala se také obrovskou vzpruhou a reklamou pro ozbrojence Irské republikánské armády. Útěk předních členů IRA oslavovali několik měsíců. Po opětovném dopadení celé trojice sice chvalozpěvy umlkly, přesto však nelze tvrdit, že se britská policie s případem vypořádala bezezbytku. Dodnes se například neví, kdo byl onen tajemný "pan Leonard", který si najal helikoptéru.