Historie

Americká církevní škola se před 60 lety změnila v ohnivé peklo, zahynulo 92 dětí

1. prosinec 2018 četba na 13 minut
Požár chicagské Školy Panny Marie Královny andělů

Požár chicagské Školy Panny Marie Královny andělů

Foto: Repro Youtube

Školu Panny Marie Královny andělů (Our Lady of the Angels School) provozovala v Chicagu římskokatolická arcidiecéze jako mateřskou a základní školu pro děti katolických přistěhovalců s italskými, polskými, irskými a německými kořeny. Škola jim měla být útočištěm. Dne 1. prosince 1958 ji ale zachvátil ohnivý žár, jemuž padlo za oběť 92 dětí a tři řeholnice.

FOTOGALERIE

Požár chicagské Školy Panny Marie Královny andělů Požár chicagské Školy Panny Marie Královny andělů Požár chicagské Školy Panny Marie Královny andělů

"Vzpomínám si, že když jsem se tehdy to ráno podíval po probuzení z okna, ležel všude čerstvě napadaný sníh. Starší brácha Frankie se už oblékal a oba jsme co nejdřív vyrazili ke škole. Nechtěli jsme o tu sněhovou nadílku přijít. Celou cestu jsme házeli koule v podstatě po všem, co se hýbalo," vzpomínal po letech Sam Gallo, kterému bylo v roce 1958 sedm a chodil ve Škole Panny Marie Královny andělů do druhé třídy.

"Jen jsme dorazili do školy, hned jsme od učitelky slyšeli, že je koulování zakázané, a to jak na školním pozemku, tak po cestě do i ze školy. A koho chytí, toho pošlou domů. Takže ani nemusím říkat, co jsme s Frankiem dělali během oběda. Okamžitě jsme vyrazili na školní hřiště a už to jelo. Najednou jsem ale ucítil na rameni cizí ruku - chytil mě chlapík, co měl dozor. Zkoušeli jsme ho přemluvit, ať nás nechá plavat, ale prohlásil, že s ním musíme do ředitelny. Pamatuju se, jak jsem se po cestě vroucně modlil, aby nás pustil. Když jsme byli od ředitelny asi dva kroky, tak nám to konečně prominul, ale museli jsme mu slíbit, že to víckrát neuděláme. Vrátili jsme se do třídy. Asi o tři hodiny později jsem si zoufale přál, aby nás přece jen poslal v poledne domů," líčil Gallo. 

Škola se zdála bezpečná…

Škola Panny Marie Královny andělů sestávala z několika budov a v době požáru ji navštěvovalo celkem asi 1600 žáků. V některých třídách bylo i šedesát dětí. 

Ohněm zasaženou část tvořily dvě budovy propojené třetí stavbou, takže celý komplex vytvářel jakési písmeno U. Nosné stěny sice byly z nehořlavých materiálů (vyžadovaly si to protipožární předpisy, které Chicago přijalo po katastrofálním požáru, jenž je zasáhl v roce 1871), ale vnitřní vybavení už ne. Schody, nábytek, podlahy, dveře, obklady stěn - to všechno bylo ze dřeva. K dovršení všeho zlého bylo dřevo zčásti napuštěné různými soudobými čistícími prostředky, které byly jednak hořlavé, jednak přispěly k jedovatosti kouře. 

Nad dveřmi do tříd se navíc nacházela prosklená okna, což se při požáru ukázalo jako tragická chyba. 

Škola nicméně plus minus respektovala protipožární předpisy své doby, byla čistá a udržovaná a zdála se bezpečná. Bohužel, pozdější vyšetřování ukázalo, že dodržování předpisů ohni nijak nezabránilo. Například, k evakuaci mělo sloužit nouzové požární schodiště, jímž škola skutečně disponovala. Jenže bylo v jednotlivých patrech dostupné jen z hlavní chodby, a ta se konkrétně ve druhém patře stala při ohni rychle neprůchodnou. V severním křídle, kde oheň propukl, byly také umístěny čtyři hasící přístroje. Bohužel ale visely na zdech ve výšce sedm stop (asi 212 centimetrů) nad podlahou, aby si s nimi děti nehrály. V krizové situaci se tak k nim nikdo nedostal. Protipožární poplašný systém fungoval jen v prostorách školy, nebyl propojen s žádnou hasičskou stanicí. Navíc se nespouštěl automaticky, ale ručně - opět to mělo za následek, že na alarm v kritické chvíli nikdo včas nedosáhl. 

A konečně došlo přece jen k jednomu osudovému a tragickému opomenutí: mezi centrálním dřevěným schodištěm a školní chodbou ve druhém patře křídla, v němž došlo k požáru, nebyly instalovány protipožární dveře. Okamžik, který měl sečíst všechny tyto chyby, se rychle blížil.

Začal hořet koš, pak schodiště

Požár vypukl během odpoledního vyučování, zhruba mezi druhou a dvěma dvaceti. U paty dřevěného schodiště na severovýchodní straně školní budovy začal hořet odpadkový koš a oheň se rozšířil. Asi 15 až 30 minut si toho nikdo nevšiml. To stačilo, aby se schodiště naplnilo hustým kouřem a vzduch se změnil v horkou časovanou bombu. Pod vlivem intenzivního žáru nakonec ve spodní části schodů praskla okna. Dýmající oheň tak získal přesně to, co mu dosud chybělo - čerstvý kyslík. A bylo zle.

Plameny okamžitě prudce vyšlehly a zachvátily schodiště. To zafungovalo jako komín a oheň i kouř se po něm rozletěly nahoru. V prvním patře naštěstí zabránily šíření požáru těžké dveře z masivního dřeva, které oddělovaly chodbu od schodiště. Ale ve druhém patře žádné nebyly… Kouř i horký vzduch se tak mohly nerušeně valit chodbou, která představovala hlavní a v podstatě jedinou ústupovou cestu pro děti ve třídách. 

Teplo navíc rozpálilo ventilační stropní potrubí vedoucí až do podkroví. Tam tak rychle vzrostla teplota, až dosáhla bodu vznícení. "Vypadalo to téměř, jakoby si oheň naplánoval koordinovaný útok, při němž odspoda obsadil chodbu a současně skrz podkroví zaútočil na učebny ze shora," popsali později šíření ohně David Cowan a John Kuenster, autoři knihy "Spěte s anděly", věnované nešťastné události.

V té době už žáci ve druhém patře minimálně v jedné třídě věděli, že jsou v pasti. Tři žačky osmého stupně totiž asi ve 2:25 zaznamenaly dým a rychle se rozběhly do učebny číslo 211, kde informovaly sestru Helaine O'Neillovou. Ta nařídila dětem, ať se seřadí pro evakuaci, a šla se ke dveřím podívat, jak vypadá situace. Bohužel to byla právě chvíle, kdy v dolní části schodiště praskla okna, takže oheň prudce vyrazil vzhůru. O'Neillová se už na chodbu nedostala. Děti byly uvězněny ve třídě a jejich učitelka nemohla kvůli rychle se šířícímu žáru ani spustit alarm, protože ten se nacházel právě v chodbě. Ostatní třídy tak zatím nikdo nevaroval.

Zhruba v téže době si všiml ohně v suterénu z kotelny školník James Raymond. Vyzval dva žáky, kteří byli poblíž, ať zburcují ostatní, a rozběhl se na nedalekou faru, kde požádal správce o přivolání hasičů. Potom se vrátil zpátky do školy, aby pomáhal při evakuaci.

Na faře však došlo k nikdy nevysvětlenému prodlení. Podle pozdější časové rekonstrukce provedené se školníkem se mohl odvážný muž dostat na faru už kolem půl třetí odpoledne, a krátce poté se vracel. K telefonátu z fary na požární stanici však došlo až ve 14:42. O minutu později zavolala hasiče i majitelka blízké cukrárny Barbara Glowacká, kterou na oheň upozornil kolemjedoucí motorista.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST