„Odejít tenkrát do exilu by bylo kruté, protože pro mě a mou tvorbu je důležitá realita, ve které doma žiji,“ přiznává básník, který před několika dny oslavil devadesátiny.

Jste především básník, ale svou bohatou slovní zásobu a cit pro český jazyk, rytmy i rýmy jste mistrně využil i při psaní pohádek pro děti.
Nerad o sobě říkám, že jsem básník, ale snad ano. Před dvěma lety jsem vydal v nakladatelství Karolinum už svou čtvrtou knihu pohádek Hora Zlodějka. Jsou v ní ty, které byly vysílány na Českém rozhlase jako nedělní pohádky.

V knize, kterou jako ty předchozí ilustroval František Skála, je jich pět. Jsem rád, že moje knihy ilustruje právě František Skála, který mi k pohádkám vyhovuje. Jinak si ale stále píšu veršíčky, tak jak přicházejí.

Máte příjemný sytý hlas, který se do vysílání hodí. Neuvažoval jste, že si jednu pohádku sám načtete v rozhlase nebo na CD?
Mám špatné oči, protože jsem po operaci sítnice, a čtení mi přináší problémy. Když jdu číst do rozhlasu verše, tak si text trošku zvětším, abych ho dobře viděl. A u pohádek je jejich čtení dlouhé, což by pro mě byla asi zabíračka. Jednu svou pohádku jsem ale sám namluvil a natočil. Je v kompletu, který kdysi vyšel v Karolinu. Mezi devíti pohádkami, které čtou herci, čtu jednu z nich sám a je jedinou, kterou jsem si kdy načetl.

Po roce 1968 jste nemohl oficiálně psát a vydávat pod vlastním jménem, přesto jste některé pohádky publikoval, protože je svým autorstvím tzv. pokryli vaši přátelé.
V televizi vyšly tenkrát všechny moje pohádky pod jménem Milena Medová, což byla manželka loni zesnulého literárního vědce Jaroslava Meda. Byla to ohromná holka, ale ani ona už bohužel nežije. Pokrývala moje pohádky a její jméno je u dvou nebo tří ještě dneska, protože jsme já ani televize nechtěli její jméno mazat nebo měnit titulky.

V rozhlase zase moje pohádky pokrývala Eva Králová. Dramaturgyně v televizi Helena Sýkorová pro mě ohromně moc udělala, protože kromě mé ženy byla jedinou, která věděla, že jejich pravým autorem jsem já. Když jsem před lety vydal básnickou knížečku s názvem Na Knížecí, pokrývání jsem v ní připomněl. Kniha má několik částí a v jedné říkám, že tenkrát byla různá jména a já byl Králová, Medová a Frýbort. Takže tyhle ohromné lidi mám v básničce skryté nebo vyslovené nahlas.

Sledujete vaše následovníky, básníky, kterým je kolem padesátky nebo o pár let víc?
Trochu ano, když mě na ně můj syn Petr, který je také poeta, upozorní. Jsme v blízkém styku a prakticky denně si píšeme s Petrem Růžkou. Každý měsíc sem jezdí na porady a pak spolu celý den sedíme a povídáme si. Myslím si, že mezi lau-reáty Seifertovy ceny už by se měli tito představitelé střední básnické generace, jako jsou například Petr Hruška, Pavel Kolmačka nebo Petr Borkovec a další, objevit.

Loni zemřel jeden z nejstarších českých básníků František Listopad, také laureát Seifertovy ceny, který po roce 1948 odešel do exilu a žil pak dlouhá léta v Portugalsku. Vás nenapadlo, když jste nesměl publikovat, odejít do exilu?
Odejít do exilu by bylo moc kruté, protože zdejší realita je pro mě velmi důležitá. Zdejší realita je vlastně jeden z mých základních inspiračních zdrojů. Mám na mysli dennodenní život, třebaže se přímo v každém verši neprojevuje. Přesto to tak cítím a vnímám krajinu, lidi. Všechno, co zde žiji, co jsem schopný do sebe nabrat a co jsem schopen cítit, tak to je doma tady. Nedovedu si proto svůj život v exilu moc představit.

Když jste nesměl oficiálně vydávat, měl jste strach či obavu, že při domovní prohlídce vám zabaví rukopis a že nadobro přijdete o básně, které jste složil?
Sem tam jsem si rukopisy ukryl nebo k někomu dal, to ano. Tenkrát byl trvalý tlak, ale nemůžu říct, že bůhvíjaký. Nebyl jsem žádný známý vykřičený disident, o kterém režim neustále mluvil. Patřil jsem ale k těm, kteří nesměli vydávat. Psal jsem si přitom dál, i když jsem pak třeba zahučel na den nebo na 48 hodin do Ruzyně. K tomu patřily i výslechy a různý nátlak, ale člověk se pak už naučil být trošíčku opatrný a hlídal si, co má napsáno.

Dokážete si své básně zapamatovat, jako např. básníci Jan Zahradníček a Václav Renč, kteří znali ve vězení v 50. letech své verše nazpaměť, když si je nemohli zapisovat?
Nevím, zato vím, že hodně veršů nazpaměť umí nebo uměl můj syn. Sedíte s ním dlouhou dobu a on vám říká z hlavy krásné verše, která má rád. Jde pak o docela příjemný kus stráveného času. Tohle já moc nemám. Novou básničku si nosím v hlavě, vypadám trochu jako cvok, když ji píšu. Chodím a říkám si ji sám pro sebe jako tichý blázen, i když to na mě nikdo nepozná.

Každou novou básničkou ohromně žiji a znám ji opravdu nazpaměť. Napíšu ji stokrát znovu a znovu a znovu, takže si ji pamatuji doslova třeba čtrnáct dní. Ale pak už ne a z hlavy už bych ji říct neuměl. Ale nevím, jaké by to bylo, kdybych musel. Víte, jsou zvláštní okolnosti, které vás k něčemu dotlačí. A vy pak teprve v sobě poznáte, že něco umíte. Ale nemyslím si, že bych měl paměť na verše, že bych je uměl nosit v hlavě delší dobu. Jinak musím zaklepat, na paměť si zatím nestěžuji.

Kdysi jste řekl, že vás nabíjí a inspiruje pobyt v Máchově kraji. Jezdíte tam ještě na chalupu?
Už ne, protože jsme ji před několika lety prodali. Má ji nyní jeden herec a moderátor se svým partnerem, takže i noví majitelé pocházejí z kultury. Vládnou si tam, daří se jim a k radosti mé ženy pokračují v práci na chalupě. My už jsme prodali i auto, protože věk nás trošku dotlačuje, abychom byli mírnější. A chata, vždyť víte, potřebuje pořád práci, na kterou už nemáme.

Nenajde tam nový majitel skryté poklady, třeba vaše schované rukopisy z dob, kdy jste nemohl publikovat?
Myslím, že ne, ale všechno je možné. Leccos jsme tam opravdu nechávali, abychom odtud nestěhovali všechno. Po Máchově kraji se nám stýská, proto jsme si se ženou řekli, že čas od času do Doks zavítáme, abychom se courali oblíbenými místy, která dobře známe.

Pocházíte od Kladna, dlouhá léta žijete v Praze. Co vy a jiné části republiky?
Naši kamarádi bydlí v Lásenici na Jindřichohradecku, tak se u nich sem tam ukážeme. Vzpomínám si i na Šumavu, kde jsem byl kdysi ještě s přítelem, spisovatelem Karlem Peckou. Bydleli jsme tam týden a zažívali spolu hezké a krásné malé příběžíčky.

Pak mám velmi dobrého přítele ještě z nohejbalu, se kterým se pravidelně scházíme. Je ze Sedlčanska a vozí nás za Jindřichův Hradec, k Šumavě nebo za Lipno. Jsou s ním hezké cesty. Vzpomínám si třeba na kostel sv. Tomáše u Přední Výtoně, který tam kdysi postavili a po roce 1989 zase obnovili Němci. Ve vesničce jsme spali a courali se okolím.

Vzpomněl jste Karla Pecku, který byl po roce 1948 kvůli protikomunistickému odboji několik let zavřený. Zemřel v 90. letech a života ve svobodě a bez cenzury si moc neužil.
Velmi dobře jsem se s Karlem znal. Na nohejbale jsme tenkrát byli ohromná parta, která se ráda scházela. Byli to většinou dělňásci a my s Karlem mezi ně krásně zapadli. Velmi jsme se skamarádili a Karel, protože byl sám, k nim hodně tíhnul.

Jezdil za nimi i na chalupy. Spolu s Karlem jsme prožili i ruský příchod v srpnu 1968. Byli jsme zrovna ve Slovinsku, kde jsme se dozvěděli, co se v Praze děje. Mám na Karla hodně vzpomínek, zažili jsme toho spolu hodně. Byl to prima chlap, výborný a rovný. Karel je člověk, na kterého stále rád vzpomínám.