Historie

Uteč, já už se k vám nevrátím. Před 105 lety se narodil parašutista Arnošt Mikš

27. červenec 2018 četba na 21 minut
Arnošt Mikš

Arnošt Mikš

Foto: archiv

Na poli uprostřed křivoklátských lesů se v noci rýsují proti světlejšímu nebi obrysy dvou mužů. Cestu vpřed jim zastoupila četnická hlídka. "Ruce vzhůru!" Jeden z mužů uposlechne, druhý váhá, zvedá jen jednu. "Vždyť už je máme…" "Obě!" uslyší v odpověď. Muž vytrhne zbraň. Tři výstřely se slijí v jeden. "Uteč! Já už se k vám nevrátím," stihne říct parašutista Arnošt Mikš svému společníkovi předtím, než se zhroutí.

FOTOGALERIE

Mrtvý Arnošt Mikš po přestřelce na Požárech Zastřelený četník František Ometák Rekonstrukce přestřelky při vyšetřování gestapem

Na jaře roku 1942 pokračovalo vysazování paradesantních skupin do protektorátu, které začalo už na podzim předchozího roku. Dne 29. prosince 1941 přepravil britský letoun Handley Page Halifax Mk.II do protektorátu hned tři skupiny najednou: Anthropoid ve složení Jan Kubiš a Josef Gabčík dostal za úkol připravit a provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Posláním Silver A, který tvořila trojice Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, bylo zajistit rádiové spojení s Londýnem. Obě skupiny vstoupily do české historie.

Téměř zapomenut naopak zůstává osud paravýsadku Silver B složeného z Jana Zemka a Vladimíra Škachy, přestože právě oni dva jako jediní z celé tehdejší vlny paravýsadků válku přežili. Jejich úkolem bylo dopravit odbojářům další vysílačku Božena, na skupinu se bohužel od samého začátku přilepila smůla. Vysílačka se při dopadu poškodila, všechny jejich záchytné adresy selhaly a oba vojáci zmizeli do konce války v ilegalitě.

Právě ztráta spojení se skupinou Silver B vedla k vyslání dalšího výsadku "Zinc", který po prvním neúspěšném pokusu o vysazení vyskočil nad protektorátem v noci ze 27. na 29. března spolu se skupinou Out Distance. Opět dvě skupiny v jednom letadle a opět se jedna z nich stala "slavnější": Out Distance totiž tvořili parašutisté Karel Čurda, Adolf Opálka a Ivan Kolařík, z nichž první vstoupil do historie tím, že prozradil po atentátu a po vypálení Lidic ostatní parašutisty gestapu, a druhý zase padl hrdinskou smrtí při posledním boji sedmi výsadkářů ukrytých v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Skupina Zinc se skládala z dnes podstatně méně známých vojáků - velitele Oldřicha Pechala, Viliama Gerika - a právě Arnošta Mikše.

Zinc přistál na Slovensku

Podobně jako na Silver B, i na Zinc se od první chvíle přilepila smůla. Prvním vážným problémem bylo místo výsadku. Britská letadla operovala nad protektorátem s nemalým rizikem, střední Evropa byla na hranici jejich doletu, a tak se prakticky žádnou skupinu nepodařilo vysadit přesně na místě určení. Muži skákali do neznámého terénu a orientovali se až další den po rozednění. Zinc na tom byl ale ještě hůř než ostatní - omylem byl totiž vysazen až na Slovensku u obce Gbely. Od protektorátního území jej oddělovala chráněná hranice, po níž přecházely hlídky. Velitel Pechal proto rozhodl, že se přes hranici pokusí proniknout každý zvlášť na vlastní pěst.

Gerikovi a Mikšovi se to povedlo, bohužel samotnému Pechalovi se stalo zdolání hranice osudným. Po překonání hraniční říčky Radějovky ho překvapila dvoučlenná celní stráž. Předložení falešné legitimace ji neošálilo, na parašutistu namířily dvě pušky a měl hlídku následovat. Podařilo se mu ale hmátnout po pistoli, uskočit mezi oběma muži dozadu a dvakrát vypálit. Celníci padli, jenže výstřely probudily k životu nedalekou obec Petrov. Než Pechal získal zpátky svou legitimaci, jež zůstala u mrtvých, musel utíkat.

Legitimace na jméno Pešar, které bylo proti jeho skutečnému jménu pouze lehce pozměněno, a navíc s udávaným bydlištěm v moravských Osvětimanech, nacházejících se nedaleko skutečného Pechalova rodiště ve Vřesovicích, pak vedla ke katastrofě nejen Pechala, ale celé jeho rodiny. Když gestapo začalo lidem v kraji ukazovat jeho průkazovou fotografii, jeden z místních četníků ho poznal. "To není žádný Pešar, ale Pechal. Sloužil jsem s ním na vojně…"

Na základě této informace byla zatčena a později, po atentátu, popravena celá Pechalova rodina. Parašutista sám padl začátkem června 1942 do nastražené léčky a po strašné rvačce s několikanásobnou přesilou, při níž dokázal zpřelámat dvoje gestapácká pouta (gestapo to později vedlo ke vznesení oficiální žádosti, aby se tento typ pout přestal používat), byl zatčen. Ani přes kruté mučení nic neprozradil a dne 22. září 1942 byl v koncentračním táboře Mauthausen popraven.

Gerikovi a Mikšovi se při přechodu hranice vedlo lépe, ale na žádném z míst, kde se měli po jejím překročení opětovně setkat, se Pechal neobjevil. Nakonec se za ním vydali přes Rohatec, Buchlovice a Osvětimany do jeho rodných Vřesovic, kde, jak doufali, o něm dostanou zprávu od jeho otce, místního hajného. Místo toho je tu ale už čekaly vylepené plakáty s velitelovou fotografií a přípisem: "Kdo ho zná a ví o jeho pobytu?" 

Dvojice se brzy poté rozdělila na brněnském nádraží. Jedenadvacetiletý Slovák Gerik zamířil do Prahy, kde měl dvě možná spojení, na matku jednoho ze svých českých kamarádů z výcviku v Anglii a na snoubenku druhého. Obě adresy ale vyhořely: první zmíněnou ženu, porodní asistentku Žežulovou, už dříve zatklo gestapo kvůli provádění nelegálních potratů, druhá žena se chystala ke svatbě s někým jiným a její otec muže z Anglie příkře odmítl. Mladý voják poté zpanikařil, "naslepo" zkusil požádat o pomoc několik místních lidí, a když byl všude odmítnut, sám se dobrovolně přihlásil gestapu. Nastoupil dráhu konfidenta, za niž ho po válce čekala poprava.

Starší Arnošt Mikš měl pevnější povahu, vzor v nezdolném veliteli Pechalovi, a aspoň pro první chvíli také trochu víc štěstí než Gerik. Po rozpadu skupiny zamířil do rodného Tábora, kde coby četnický strážmistr sloužil jeho bratr František. U táborských četníků konečně našel první bezpečné útočiště. Je smutným paradoxem, že jiní čeští četníci byli naopak svědky a původci parašutistova konce.

Vysílačka v oranici u Požárů

V katastru obce Městečko nedaleko Křivoklátu leží velkostatek Požáry. Za Fürstenberků v letech 1787 až 1790 se dvůr jmenoval Filipov po knížeti Filipovi, ale toto jméno se neujalo. Požáry se mu začalo říkat pravděpodobně proto, že v okolí opravdu často hořelo, protože místo je na kopci a často bylo vystaveno bleskům. Měsíc po výsadku skupiny Zinc, v noci z 27. na 28. dubna 1942, se právě toto místo stalo němým svědkem společného seskoku dalších tří paraskupin: tříčlenného Bioscopu, složeného z velitele Bohuslava Kouby, Josefa Bublíka a Jana Hrubého, rovněž tříčlenného Bivouacu, který tvořili velitel František Pospíšil, Jindřich Čoupek a Libor Zapletal, a jednočlenného Steelu, což byl teprve devatenáctiletý parašutista Oldřich Dvořák s vysílačkou.

Všechny skupiny vysadil masivní čtyřmotorový Handley Page Halifax na rozoraném poli u Požárů kousek od lesa. Zatímco padáky a kontejnery s materiálem ukryli parašutisté na kraji lesa a ve stohu, Dvořák si jako místo úkrytu pro svůj kufřík s vysílačkou zvolil oranici. Jenže po nočních mrazících byla země ztvrdlá a jeho polní lopatce vzdorovala. Vysílačka tak skončila těsně pod povrchem oranice. Mladého vojáka bohužel nenapadlo, že je období jarních prací a oranice se bude vláčet. Po ukrytí všech věcí vyrazili parašutisté ve směru na Prahu a na Slaný.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST