Historie

Bitva na Piavě: boje první světové války očima českého pěšáka

6. červenec 2018 četba na 14 minut
Během ofenzívy proudily tisíce italských vojáků do rakouských zajateckých táborů a naopak tisíce rakouských vojáků do italského zajetí.

Během ofenzívy proudily tisíce italských vojáků do rakouských zajateckých táborů a naopak tisíce rakouských vojáků do italského zajetí.

Foto: Rodinný archiv Jaroslava Kusaly

Bitva na Piavě byla poslední rakouskou ofenzivou první světové války. Boje probíhaly od 15. do 23. června roku 1918 a jen na rakouské straně při nich zahynulo šedesát tisíc vojáků. Přinášíme vyprávění Jaroslava Kusaly, který nabízí unikátní pohled na tento důležitý okamžik války očima svého pradědečka, přímého účastníka bitvy. 

FOTOGALERIE

Infanterista Tomáš narukoval na ruskou frontu na podzim roku 1915. Výšina Montello – pohled na jihovýhodní část, kterou dobývaly jednotky 13. střelecké divize. Uprostřed na obzoru jsou ruiny starého benediktinského kláštera sv. Eustacha, podél nichž postupoval 25. střelecký pluk. Zahájení ofenzívy – útočící jednotky se přepravují na druhý břeh na člunech, nebo překračují řeku po pontonových mostech.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Josefa Fučíka Piava 1918. Zaujala mě především ofenzíva rakousko-uherské armády, která započala 15. června 1918 ve snaze překročit řeku Piavu na jejím středním a dolním toku. Bitvy se totiž jako řadový pěšák zúčastnil můj pradědeček Tomáš.

Tomáš se narodil roku 1878, vyučil se krejčím a před válkou žil poklidně s rodinou v malé hanácké vesnici nedaleko Vyškova. Na podzim 1915 však musel narukovat do rakousko-uherské armády a jeho žena se dvěma malými dětmi zůstala na malém hospodářství příští tři roky na všechno sama.

Díky ní máme v rodinném archivu uloženu řadu dopisů a dopisnic z frontových zákopů, které pečlivě uchovávala. Jako nedocenitelný zdroj posloužily také magnetofonové nahrávky, které s tehdy již téměř devadesátiletým veteránem v 60. letech minulého století pořídil můj otec.

Útok na Montello

Když Fučík ve své knize popisuje časný ranní nástup jednotek v klíčovém prostoru ofenzivy ze dne 15. června, zpozorněl jsem. Autor s respektem vyzdvihuje odvahu a vytrvalost dvou moravských pluků 13. střelecké divize.

„U této divize nesly od počátku hlavní tíhu boje tři střelecké pluky, z nichž dva byly moravské – brněnský 14. a kroměřížský 25. Jejich boj si zaslouží zvláštní pozornost, neboť se staly spolu s vídeňským 24. plukem úderným klínem, kterému se během útoku podařilo proniknout téměř do poloviny Montella a pravděpodobně nejdále za řeku vůbec,“ píše Fučík.

Na všech pradědečkových válečných dopisech je razítko K. K. Schützenregiment Nr. 25, Kremsier neboli CK střelecký pluk č. 25, Kroměříž! V jeho dopisech i v magnetofonových nahrávkách z šedesátých let minulého století se přitom opakovaně píše a mluví o kopci Montello.

Tomáš tedy nebojoval jen kdesi na Piavě, ale dokonce překročil řeku na nejobtížnějším úseku fronty a bojoval v první útočné vlně!

V tu chvíli pro mne dostala bitva na Piavě zcela novou, takřka osobní dimenzi. Rozhodl jsem se tedy porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který na vlastní kůži prožil její hrůzy. Bylo to velice zajímavé, takřka detektivní pátrání.

Rozhodl jsem se porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který její hrůzy zažil „na vlastní kůži“. Bylo to pátrání velmi zajímavé a místy i docela detektivní.

Deset měsíců před koncem války

Na začátku roku 1918 nebylo o výsledku tzv. Velké války ani zdaleka rozhodnuto. Pro Centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko) nevypadala vojenská situace vůbec beznadějně.

Na východní frontě během roku 1917 německá armáda ráznou ofenzívou obsadila Pobaltí, Bělorusko i Ukrajinu. Když 3. března 1918 podepsalo sovětské Rusko Brestlitevský mír, boje na východní frontě zcela utichly. Klid zbraní umožnil Němcům přesunout z východní fronty na západ milión vojáků a posílit tamní jednotky.

Na jaře 2018 tak Němci na západní frontě získali početní převahu a po letech vleklé zákopové války zahájili 21. března pod velením Ericha Ludendorffa mohutnou ofenzívu. Překročili řeky Aisna a Somma a přiblížili se až na vzdálenost 90 km od Paříže, kde teprve v červnu spojenecká vojska ofenzivu zastavila.

Na italské frontě probíhaly po celou dobu války nejtvrdší boje ve dvou oblastech. Ve velehorském terénu Dolomit na tehdejších hranicích Itálie a Rakouska a podél řeky Soča (Isonzo) na dnešní italsko–slovinské hranici.

Na podzim 1917 se podařilo rakouské armádě v krvavé bitvě u Caporetta prolomit sočskou frontu a zatlačit vyčerpané italské jednotky hluboko na jih, až za řeku Piavu. Tam se přes zimní měsíce fronta stabilizovala a prakticky nezměněna zůstala až do konce války.

Právě sem se po dvouletém pobytu v zákopech ruské fronty přesunul pradědečkův pětadvacátý regiment. Jeho cílem byla oblast, kde obě válčící strany oddělovala řeka Piava.

Zimu 1917-18 vojáci přežili v relativním poklidu v zázemí a namísto boje je trápila především zima, hlad a stále horší zásobování. To vedlo k postupné demoralizaci armády a nakonec i k rabování v obsazených italských městech.

„A šlo se loupit. Taky jsem tam vlezl, hledal jsem něco od masa, konzervy. Nacpal jsem si jich plný ruksak a zase bylo co jíst,“ vzpomíná na magnetofonových páskách Tomáš.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST