Historie

Bitvou na Moravském poli zhasla šance Přemyslovců na římský trůn

26. srpen 2018 četba na 10 minut
Bitva na Moravském poli v kronice Václava Hájka z Libočan

Bitva na Moravském poli v kronice Václava Hájka z Libočan

Foto: Wikimedia Commons

Byl pátek 26. srpna 1278 a v údolí řeky March nedaleko Suchých Krut (dnešní rakouské obce Dürnkrut) už nějakou chvíli zuřila bitva, která se stala součástí české mytologie. Padl v ní český král Přemysl Otakar II., podle legendy zrazený v rozhodné chvíli českými pány, kteří svévolně opustili bojiště. Historická skutečnost je ale prozaičtější. Slavný válečník, zvaný též král železný a zlatý, zahynul, protože nebyl moc dobrý válečný taktik. 

FOTOGALERIE

Přemysl Otakar II. coby železný a zlatý král Přemysl Otakar II. coby železný a zlatý král Přemysl Otakar II. coby železný a zlatý král

"Chvějí se kopí a pole i lučiny mokvají krví, jedny tu vraždí a jiné zas chytají jak živé ptáky, většina po meči hyne. Jak zloději mnozí z Čechů hledali záchranu a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel… Král v zápalu boje byl konečně zajat a proti důstojenství říše po zajetí ihned usmrcen. Jeho smrti král Rudolf hořce želel," napsal o bitvě na Moravském poli autor Zbraslavské kroniky, opat Petr Žitavský. Předurčil tak vnímání této tragické bitvy na celá staletí.

Jenže skutečnost byla trochu odlišná, než kronikář nakloněný českému panovnickému dvoru zaznamenal. Na smrt Přemysla Otakara II. neměla až tak velký vliv zmiňovaná "zrada", k níž ve skutečnosti ani nedošlo. Byla to nečekaná protivníkova taktika, která českého krále dokonale zaskočila. Navzdory své pověsti totiž nebyl tak dobrým válečníkem, za jakého byl považován. Rytířská odvaha mu bezpochyby nechyběla, schopnost správné strategické rozvahy ale ano.

Poslal žebráckou mošnu

Proč vlastně k bitvě mezi římským vladařem Rudolfem Habsburským a českým králem Přemyslem Otakarem II. došlo?

Přemysl, jenž panoval na českém trůnu od roku 1253, využil počáteční mezinárodní sympatie ke své osobě a svému šlechtickému původu k budování mohutné a centralizované říše držené panovnickou mocí. Jeho zahraniční expanze do Rakouska a Štýrska se odehrávala zprvu se zájmy místních sil a nové soustátí umožňovalo zastoupeným zemím hospodářský, sociální i kulturní rozvoj. Své postavení posiloval i budovatelskou činností, kde s pomocí zkušených německých lokátorů, obchodníků i řemeslníků zakládal nová královská města a současně budoval královské hrady, které měly chránit panovnický majetek a sloužit jako stabilizační prvek v celé veřejné správě. 

Jenomže právě promyšlené posilování panovnické moci bylo tím, co nakonec zlomilo českému králi vaz. Výstavba nových sídel se dostávala do střetů se zájmy místní šlechty a jeho mezinárodní expanze, při níž v druhém období své vlády dosáhl až k Jadranu, začala vadit německým knížatům a říšským městům. Až příliš silný panovník podle nich vyžadoval protiváhu.

Při volbě nového římského vládce v roce 1273 byl proto zvolen nikoli Přemysl Otakar II., jenž s touto funkcí počítal, ale dosud nepříliš známý rytíř Rudolf Habsburský. Českého krále tato volba hluboce urazila a odmítl Rudolfovu autoritu uznat. Symbolicky to dal najevo tím, že novému vladaři Svaté říše Římské poslal žebráckou mošnu.

Rudolf si ale od první chvíle počínal tak, že ohrožoval Otakarovu svrchovanost nejen nad alpskými državami, ale i v českém království. "Pane Bože na nebesích, seď pevně na svém trůnu, nebo ti ho ten Rudolf také zasedne," řekl o něm prý ironicky jeden biskup.

Na pohrdavý přístup českého krále odpověděl útokem na Podunají, po němž zahájily odboj i dva přední české rody, Vítkovci a Rýzmburkové. Zaskočený Přemysl se musel podrobit. Na jednání u Vídně se proto vzdal ve prospěch Rudolfa alpských zemí a Chebska a dohodl se s ním na sňatkovém spojení obou rodů, které perspektivně umožňovalo Habsburkům dostat se do českých zemí. Poté potlačil domácí odboj. Nechal popravit Boreše z Rýzmburka, Záviš z Falkenštejna se před tímže osudem zachránil útěkem za hranice.

Po upevnění vnitrostátní pozice se Přemysl pokusil běh dějin ještě jednou zvrátit a zahájil novou válku s Rudolfem. Ta pak vedla k onomu fatálnímu střetnutí na Moravském poli.

Rozhodl boční výpad

Bitva začala v pátek kolem deváté hodiny ranní. Kumáni a lehcí uherští jezdci na straně římského krále narušily soudržnost prvního šiku Přemyslova vojska palbou šípů, načež tento šik, jemuž velel Milota z Dědic, napadlo uherské jezdectvo. Milotovi jezdci se pokusili vyvázat doteku ústupem k druhému šiku, na což Rudolf reagoval postupem svého druhého šiku vpřed.

V tu chvíli se hnul i samotný šik Přemysla Otakara II., jenž podepřel Milotu, který zkonsolidoval síly. Vzápětí všechny Přemyslovy síly vyjely na nepřítele a došlo k velké srážce jízdních těžkooděných řad, bojujících nejdřív na kopí, a zblízka potom meči a sekyrami. Také Rudolf vyjel do pole v čele svého posledního třetího šiku a zapojil se do bitvy. 

Tehdy to vypadalo, že se vítězství přikloní na stranu Přemysla - Rudolf byl totiž sražen uprostřed vřavy z koně a jen obtížně se kryl před dopadajícími ranami. Kdyby padl, zachvátila by jeho šik pravděpodobně panika a dějiny by se vyvíjely trochu jinak.

To se ale nestalo - římskému králi přispěchala na pomoc jeho družina a duryňský rytíř Heinrich Walther von Ramschwagen (či Ramswag) mu znovu přivedl koně a pomohl mu do sedla. Opětovné zjevení panovníka v sedle dodalo odvahu jeho rytířům, kteří zatlačili českého krále zpět. Přemysl Otakar II. měl ale v záloze ještě jeden šik, zatímco Rudolf zdánlivě už žádný. Blížilo se poledne a bitva stále nebyla rozhodnuta. Pak se však stalo něco, co vyústilo v katastrofu českého vojska.

Vpravo od šiků českého krále pod úbočím kopce Hochfeld na severním okraji vsi Dürnkrut vyrazil do útoku klín obrněných jezdců Ulricha von Kapellen a Konráda von Sommerau. Tento útok z pravého boku Přemysla Otakara dokonale zaskočil. Následoval útěk, který strhli Milotovi jezdci, ze začátku možná neúmyslně - podle domněnky Kurta Peballa, již cituje český autor Jiří Kovařík ve svém díle Rytířská krev, se Milota zřejmě pokusil objet Kapellenův šik a napadnout ho z boku, ostatní čeští rytíři ale tomuto manévru neporozuměli, mysleli si, že jádro jejich těžké jízdy prchá z bojiště a obrátili se k útěku také.

Kovařík s touto verzí polemizuje - podle něj je těžké uvěřit, že by Milota reagoval v nepřehledné situaci tak duchapřítomně, navíc zmiňuje i studii rakouského historika Andrease Kusterninga, který nenašel v historických pramenech žádný popis, jenž by takový výklad potvrzoval. 

V každém případě však platí, že Přemysla Otakara II. neporazila v bitvě zrada. Byl to boční výpad, moderní válečný prvek, s nímž český král nepočítal a na který se nepřipravil. Po něm už následoval jen bezhlavý útěk české strany, který se Přemysl možná ještě pokusil zastavit, ale nemohl uspět. Někdy v této fázi boje také přišel o koně. Jeho nemanželský syn Mikuláš Opavský padl do rakouského zajetí. Následovala už jen králova hrdinská smrt.

Rozťali mu hlavu

Jak zemřel Přemysl Otakar II.? Podle některých dobových pramenů se mělo za to, že bezmocný král byl poté, co ztratil koně, přepaden a zajat několika německými vojáky v čele s Bertholdem Schenkem z Emmerberka, kteří ho srazili na zem, probodli oštěpem a dorazili ještě 17 dalšími ranami. Potom ho údajně okradli, vysvlékli z drahocenné královské zbroje a posmívali se nahému tělu.

Steierische Reimchronik uvádí, že vrazi byli nejméně dva, přičemž bodli krále nejdříve mečem do prsou, a pak mu probodli hrdlo dýkou.

Naproti tomu jiné dobové dokumenty od začátku hovořily o ráně mečem do hlavy. Tuto vezi zmiňuje například vídeňská kronika Continuatio Vindobonensis a také zpráva o bitvě od minority Tomáše Tuscuse, podle nějž vrazi rozpoznali krále podle jeho odění a zabili ho dvěma ranami, z nichž jedna jej připravila o oko a druhá mu rozpoltila lebku.

Jasno do věci vnesl až antropolog Emanuel Vlček, který v letech 1976 až 1984 zkoumal ostatky přemyslovských panovníků. Zchátralost kosterních pozůstatků mu bohužel neumožnila potvrdit ani vyvrátit bodné rány kopím, mečem či dýkou, ale na dochované lebce se zachovalou obličejovou částí skutečně našel zlomeninu, kterou způsobila mimořádně silná sečná rána. Ta byla vedena zpředu proti čelu a byla bezpochyby smrtelná. Král po jejím dopadu okamžitě zemřel v důsledku těžkého poškození lebky a mozku. 

Záviš nepřišel

Většina literárních i dramatických děl líčících bitvu na Moravském poli zachycuje působivou scénu, při níž vejde v předvečer bitvy do Přemyslova stanu zapuzený Záviš z Falkenštejna a nabídne mu svou pomoc, pokud Přemysl Otar II. uzná práva šlechty a zaručí se, že nebude někdejší odbojné šlechtice dále pronásledovat.

Pomoc má spočívat v tom, že Záviš, bojující na Rudolfově straně, v určitou chvíli obrátí své oddíly a nechá je vpadnout do zad Rudolfovým vojskům.

Přemysl Otakar II. však takovou zákeřnost hrdě odmítne, přestože někde v skrytu duše tuší, že Závišova pomoc by mohla být v nadcházející bitvě klíčová.

Má tato legenda, která vychází původně z tvrzení v česky psané veršované Kronice tak řečeného Dalimila, opodstatnění ve skutečnosti? Podle všeho nikoli - Záviš z Falkenštejna se na bojišti u Suchých Krut vůbec neobjevil, po útěku z Čech se stáhl na své hrady a vyčkával, jak všechno dopadne. Od Rudolfa se držel stranou, za což u něj propadl prokazatelně do nemilosti. "Šlechtický či české šlechtě blízký kronikář se spíše snažil před současníky i potomky očistit muže, který začal pár let po bitvě u Dürnkrut řídit chod věcí celého království a zplodil s vdovou po Otakarovi i potomka. Pro historický román skvěle dramatická zápletka, jinak ale ničím opodstatněná!" napsal spisovatel Jiří Kovařík.

A jaký byl dopad celé bitvy na dějiny českého království? Rudolfovi otevřelo Moravské pole cestu do Čech, kam zanedlouho také vtrhl. Postupoval až k Vilémovu a Sedlci, kde mu ale další cestu zahradilo vojsko braniborského markraběte Oty V. Dlouhého, českého spojence, kterého pozvala královna Kunhuta. Nastal čas "Braniborů v Čechách" a rozdělení země, kterou až po několika letech opětovně zkonsolidoval Přemyslův syn Václav II.