Historie

Bitvu na Bílé hoře mohl změnit jezdecký protiúder, neměl ale dostatečnou podporu

8. listopad 2018 četba na 14 minut
Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře

Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře

Foto: DENÍK/Vít Šimánek

Bitvu na Bílé hoře, která 8. listopadu 1620 neslavně ukončila dvouleté stavovské povstání, lze nahlížet z nesčetného množství úhlů a donekonečna se zamýšlet nad jejími skutečnými i do značné míry zmýtizovanými dopady pro český národ. Zajímavý byl ale i její vojenský průběh. A v jeho rámci pak jedna odvážná vojenská akce, která málem zvrátila její výsledek. Útok jedenadvacetiletého knížete. 

"Jakmile začal boj a já jsem byl se svými jezdci v sedle, pluky první linie, zejména Kaplířovi pěšáci, nám běžely vstříc ve zmateném úprku a jim v patách následoval jeden pluk kyrysníků," vzpomínal Anhalt. "Když jsem je uviděl a vyměnil si pár slov se svým podplukovníkem Wolfem von Löben, rozhodli jsme se, že Kaplířovce sami nahradíme. Moji jezdci byli ochotní a veselí, dodali si odvahy, když jsem k nim promluvil: měli byste se radostně pustit do díla a pctivě jet za mnou, tento den si musíme dobýt čest. Potom jsem plným tryskem se čtyřmi setninami vytrhl na nepřítele, a ten se, když nás uviděl, zastavil a nechal ten pěší pluk na pokoji."

Mladý Anhalt se prudce rozjel jihovýchodním směrem k vrcholu hřebene a strhl za svými jezdci tisícovku pěšáků moravských stavů. Ke slovu se dostaly především ony už zmíněné pistole a arkebuzy, jež tvořily hlavní část výzbroje Anhaltova pluku.

"Byli jsme velmi špatně vyzbrojeni, málokteří měli pláty kryjící záda a prsa, to spíš závěsné řemeny a pistole. Já osobně jsem byl ozbrojen špatně, svůj pancéř jsem měl přehozen přes červenou kožešinu, takže nešel pořádně sepnout, přílbu ani chrániče paží jsem mít nechtěl, neměli jsme ostatně dost času na to, abychom se mohli ozbrojit, nasedl jsem na krásného šedého hřebce, nevezl jsem s sebou nic jiného než své dvě pistole u sedla a po boku dobrý kord," popisoval tuto situaci Anhalt.

Přestože nebyli řádně vyzbrojeni, dokázali Anhaltovi jezdci svým protiúderem zastavit postup císařských kyrysníků Marradasova španělského pluku a obrátit je hromadnou salvou na neuspořádaný ústup.

Následně úspěšně odrazili protiútok dalších dvou císařských jízdních pluků o počtu osmi kompanií, které přišly kyrysníkům na pomoc. Dostali se tak až k pomalu postupujícímu čtverci císařské pěchoty na levém křídle prvního šiku císařského vojska, složenému z Breunerova a Tiefenbachova pluku o celkové síle 1300 mužů.

Řady pěšáků postup do kopce částečně rozvolnil a úder arkebuzírů měl pro ně fatální důsledky. Breunerův pluk, na nějž úder dopadl, nevydržel a se značnými ztrátami se rozpadl. Druhá polovina tercie moravského rodáka Rudolfa Tiefenbacha pak hledala spásu pod ochranou druhé císařské tercie složené primárně z Valonů. Vypadalo to, že čin mladého odvážného velitele výsledek bitvy přece jen otočí. Jeho úderu ale chyběla větší podpora a bez posil nemohl vítězit věčně.

A posily nepřišly. Moravská pěchota, která pospíchala Anhaltovi na pomoc, se po cestě střetla s valonskými pěšími pluky, a ty ji zatlačily na pravé křídlo. Do boje se na stavovské straně sice konečně zapojila uherská jízda, ale tu donutil k ústupu černý prapor polských kozáků, útočících s uzdou v zubech a s mečem v každé ruce. Definitivní konec Anhaltovým nadějím udělal jezdecký pluk Kratze ze Scharfensteina, který vrazil do arkebuzírů obrovskou silou z pravé strany. Samotného mladého válečníka ale zastavil v odporu teprve výstřel, který ho zasáhl do prsou a přerazil mu rameno.

"Protože jsem asi byl až příliš dychtivý a moji jezdci mě nedokázali následovat a také tu nebyl žádný další člověk, aby mě bránil, nezbývalo mi než se (abych tak řekl) kát za svou troufalost a znovu se vrhnout doprostřed nepřátel a probít se přes jejich řady, což se mi dařilo velmi ztěžka, a málem jsem tam při tom zůstal," líčil poslední okamžiky svého jezdeckého protiúderu Anhalt.

"Protože mě obkličovali ve velkém počtu, nemohl jsem dost dobře střílet na jednotlivce, ale když se některý z nich ke mně přiblížil, podržel jsem mu pistoli u nosu a nikdo z nich by se nebyl dal rád popálit. Na krok ode mne na mě stříleli čtyři nebo pět z nich, jejich značný počet mohl zřejmě rozeznat mou výzbroj. Až nakonec, vzhledem k tomu, že těch, kdo mě obklopovali, bylo tolik, mi jeden z pravé strany přiložil pistoli pod pravé rameno, a protože jsem se otočil, kulka pronikla nad pravou část hrudi. ´A tomuhle kamarádovi už bude zakázáno, aby pokračoval!´ S Boží pomocí přišel jeden z nich a odvedl mě k mým jezdcům, kteří byli ze všech stran silně obklopeni pěchotou a jízdou…" popsal konec boje jedenadvacetiletý velitel. 

Stavovské vojsko se hroutí

Vojska katolické ligy na pravém křídle se dala do pohybu proti prudkému svahu pod Hvězdou a stavovská armáda začala nakonec hromadně prchat. Pole opustilo 300 uherských těžkých jezdců, doposud pozorujících bitvu, krátce na to opustil bojiště i Anhaltův otec, vrchní velitel Kristián I. Anhalt se svou družinou. Valonská pěchota obsadila českou dělostřeleckou baterii a otočila se doleva k poslednímu zbytku královské armády, soustředěnému u obory.

U zdi obory zůstali odříznuti vojáci v moravském žoldu, kterým v dané situaci nezbylo, než se bít až do konce. Útočníkům tak kladli tuhý odpor a bojové nadšení císařských i ligistů se začalo vytrácet. Ale přestože po bitvě vznikla legenda o hrdinných Moravanech bojujících u zdi obory do posledního muže, skutečnosti přece jen neodpovídala. Moravský pluk sice utrpěl u zdi obory těžké ztráty, ale nakonec dostal příležitost čestně kapitulovat, a také ji využil.

K masakru stavovských jednotek v závěru bitvy nicméně skutečně došlo, nebylo to ale pobití "chrabrých Moravanů" (převážně najatých zahraničních žoldnéřů) natlačených na zeď, ale bezuzdné vraždění několika stavovských jednotek včetně královské gardy, které stály uvnitř obory a dosud do boje nijak nezasáhly. Vítězové rozzuření tuhým bojem proti moravskému pluku si na nich vybili zlost a nedávali milost. Než se podařilo dostat útočníky opět pod kontrolu, většina obránců byla pobita.

Bitva na Bílé hoře zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu. Někteří velitelé stavovského vojska, kteří bitvu přežili, získali nabídku přejít na druhou stranu a často jí také využili. Kristián mladší z Anhaltu byl držen v zajetí u císařského dvora ve Vídni a jeho francouzsky psané zápisky, v nichž detailně vylíčil průběh bitvy, se staly ceněným historickým dokumentem. Dožil se 57 let. Beletristé popisující bitvu na Bílé hoře ho nezřídka zmiňovali jako jediného jejího hrdinu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST