Historie

Blažena Zikmundová: Kamarády mi gestapo odvedlo do Mauthausenu

28. květen 2018 četba na 5 minut
Blažena Zikmundova.

Blažena Zikmundova.

Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

Rozená Pražanka Blažena Zikmundová říká, že má na svůj život plno krásných vzpomínek. A to i přesto, že zažila Hitlera, tvrdý socialismus i okupaci.

Když se na začátku války objevili v ulicích pochodující němečtí vojáci, malá Blažena Zikmundová jim i s ostatními dětmi ze třídy prstem hrozila, aby se vrátili, odkud přišli.

Chápala jste jako školačka, co se děje?

Když přišli Němci, chodila jsem do školy v Bělohorské ulici. Vyběhli jsme ven a na silnici spatřili vojáky, jak pochodují, tak jsme jim pohrozili. Ve škole nám říkali, že Hitler nechává vraždit lidi, kteří s jeho vizí nesouhlasí. Také jsme věděli, že posílá lidi i do koncentračních táborů.

S vámi ve škole mluvili takhle velmi otevřeně?

Jednou jsme byli se školou dokonce na výletě u Svatojánských proudů v hotelu Zátiší. Tam nám jedna paní ukázala na podlaze obrys upálené osoby. Někdo tam měl prý tajnou vysílačku, kterou odtud varoval před Hitlerem. Říkával údajně lidem, že je to nacistická strana a že už si staví koncentrační tábory, aby byli před nimi na pozoru. Jenže Hitler měl tajnou policii, která tuto skrýš vysledovala. Chytli toho pána zrovna ve chvíli, kdy vysílal. Něčím ho polili a upálili.To s 

Máte nějakou osobní zkušenost s krutostmi, které válka přinesla?

Osobně vyloženě ne, ale moji dva kamarádi dělali rádia a později je sebralo gestapo. Pak je odvezli je do Mauthausenu a jeden z nich to nepřežil. Bylo mu asi devatenáct let.

FOTOGALERIE

Blažena Zikmundova. Blažena Zikmundova. Blažena Zikmundova.

Jak jste zjišťovali, jaká je situace?

Poslouchali jsme hodně rádio ze zahraničí. Rodiče pak doma nadávali, co se děje, nic jiného se nedalo dělat. Rádio nám potom zablombovali, abychom neposlouchali cizí stanice.

Chodila jste během války normálně stále dál do školy?

Studovala jsem na rodinné škole. Bylo to na čtyři roky. Když skončila válka, hned jsem se vdala.

Prý jste se vdávala v roce 1945?

Ano, brali jsme se, jakmile skončila válka. Pamatuji si, že jsme od letiště slyšeli přijíždět tanky. Mysleli jsme si, že jsou to Němci, a tak jsme se pomalu prodírali k silnici. Potom jsme ale spatřili barevné rachejtle a zjistili jsme, že jsou to Rusové. V té chvíli nám došlo, že už to bude dobré. Manžel byl za války nasazený v Německu, takže jsme se vzali hned, jak se vrátil, byla jsem moc šťastná.

Jaká byla v Praze atmosféra po válce?

Všichni byli nadšení, davy lidí vyrazily ulic a vítaly osvoboditele. Také se všude vyvěšovaly československé vlajky.

To se ale s rokem 1948 změnilo, že?

Na začátku ani moc ne. Byli jsme hlavně rádi, že je už po válce, a říkali si, že všechno bude lepší. Mladí lidé ovšem podle mě hodně rychle vystřízlivěli. Na školách byla zavedená povinná ruština. Nikdo nesměl do zahraničí, některé písničky se nemohly hrát v rádiích a někteří spisovatelé byli zakázaní. My osobně jsme ale nějaké potíže neměli.

Takže jste to v rodině nijak výrazně neprožívali?

Věděli jsme, co se děje. Doma jsme se ale často bavili o tom, že to Rusové neměli dělat, že byla chyba takhle se sem naverbovat. Ale já se hlavně starala o rodiče, kteří byli už ve vyšším věku, a manžel pracoval na zahraniční poště. Bydleli jsme všichni pohromadě. Tedy kromě bratra. Ten bohužel ve čtyřiatřiceti letech zemřel v Maroku. Američtí vojáci měli v Norimberku manévry a dopravní letadlo, ve kterém byl, sestřelili.

Ale revoluci v roce 1989 jste už prožívat museli?

To ano. Akorát já moc nemusela Václava Havla. Znala jsem ho jako opilce. Chodil do hospody do Liboce a pak dělali hodně napití se svojí partou nepořádek. Navíc jsem znala prezidenta Tomáše Garigue Masaryka. Takový slušný člověk. Jezdil každé ráno na koni v oboře Hvězda. Protože jsme bydleli na Petřinách, což je kousek odtud, vídávala jsem ho tam. To vám byl pan prezident.

Domov pro seniory HájePříspěvková organizace založená hlavním městem Praha. V domově jsou seniorům poskytovány komplexní sociální služby. Podporují tam soběstačnost klientů, pomáhají jim zprostředkovat kontakt se společenským prostředím a obnovovat či upevňovat komunikaci s rodinou.To vše na adrese K Milíčovu 734/1, Praha 4 Háje.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.