Tento článek je dokončován v čase, jenž není pro analytika ideálním. Výsledky referenda budou v pátek 24. 6., tedy poté, co text vyjde. A vražda poslankyně Coxové je ukázkou nečekaných a náhodných událostí vstupujících do politických procesů.
Co je však jisté, je fakt, že text je psán v obecně anglofilním prostředí, v němž je dávána Británie za vzor funkční parlamentní demokracie, stabilních vlád, disciplinovaného bipartismu (tzv. westminsterský model) a také ostrova „zdravého rozumu", protiváhy démonizovaných kontinentálních států a zdroj jakési inspirace, který se staví do protikladu k domácímu marasmu. Sporné chování volené české hlavy státu je pak jaksi konfrontováno s důstojným obrazem britské královny a celé monarchie.
Není tedy divu, že se spíše setkáváme s britofilním prostředím, v němž jsou obě pozice v brexitu hájeny podobnými argumenty. Británie tedy má buď zdravý rozum a odejde z nefunkčního projektu, čímž ukáže ostatním cestu, nebo je žádána, aby právě jako onen ostrov zdravého rozumu zůstala a nenechávala ostatní „rozumné" na holičkách.
Nakolik se však daný obraz Británie zakládá na realitě a nakolik jde o obrazy, které byly bezmála mytické vždy, eventuálně již dávno vybledly či byly překresleny? V této stati upozorníme na pár vybraných problémů, přičemž cílem kritiky není Velká Británie, nýbrž určitý typ nekritické anglofilie a neplatné sdílené představy o politice ve Spojeném království.
Noblesní královna Alžběta II. (na snímku s manželem vévodou z Edinburghu) v mnozích Češích vyvolává nostalgii po časech monarchie.
Noblesní královna Alžběta II. (na snímku s manželem vévodou z Edinburghu) v mnozích Češích vyvolává nostalgii po časech monarchie.Foto: Featureflash Photo Agency / Shutterstock.com
Vnitřní nejednota
Již sám fakt, že o brexitu je referendum, ukazuje, že tzv. westminsterský model již v klasické podobě neexistuje. Ukážeme tedy, jak se Británie institucionálně proměnila. V brexitu také nejde jenom o vztah Británie k Evropě, ale o britskou vnitřní ne/jednotu a národní rozpory.
Je dosti možný rozdíl mezi výsledky referenda v jednotlivých částech země. Může tak jít nikoli o brexit, ale spíše o engexit, tedy o primárně anglické, nikoli skotské, irské a do určité míry velšské rozhodnutí odejít. A výsledek se může stát začátkem konce Spojeného království, čímž by nastal BREXITUS.
V brexitu nejde jenom o vztah Británie k Evropě, ale o britskou vnitřní ne/jednotu a národní rozpory.
Motivace lidí, podporujících vystoupení, také není jenom ukázkou boje hrdých Britů, pijících čaj o páté, proti bruselské regulaci a „nepřizpůsobivým" imigrantům, ale i vyjádřením univerzálního naštvání na politické elity a liberalismus.
Brexit je pro mnohé i symbolem odporu nezastoupeného lidu proti elitě z Etonu a Oxbridge, scházející se ve Westminsteru, kde falšuje poslanecké náhrady a občas čelí sexuálním skandálům. Vede se boj nejenom proti bruselskému, ale též proti londýnskému establishmentu.
A pak je tu otázka přistěhovalců. Oněmi migranty nejsou jenom muslimové či lidé z Afriky, ale zejména obyvatelé východní Evropy. Britům se nelíbí plné otevření pracovního trhu lidem z postkomunistických států, tedy i českým anglofilům.
A konečně to, co vypadá jako ukázka promyšleného kroku na historickém rozcestí, je do značné míry produktem konjunkturálního vnitrostranického boje uvnitř Konzervativní strany, její těsné většiny a nedomyšleného slibu Davida Camerona, doufajícího, že slabší volební výsledek mu „znemožní" slib uskutečnit.
Pár otázek
Začněme několika otázkami. Která země si regulovala už v 60. letech parametry okurek? Francie to není. Který stát hlasoval s většinou v EU v 87 % případů? Nejde o Portugalsko. Kde zavedla v letošním roce konzervativní vláda speciální daň na sladké nápoje, tedy „netržní regulaci"? Zapomeňte na Španělsko. Ze kterého státu byl premiér, jenž požadoval v 70. letech zavedení fondů na podporu méně rozvinutých regionů? Určitě to nebyl nutně jenom Ital.
Skotsko je dnes autonomní zemí. A hrozí velké nebezpečí, že v případě brexitu vyvolá Skotská národní strana nové referendum o setrvání ve Velké Británii.
Skotsko je dnes autonomní zemí. A hrozí velké nebezpečí, že v případě brexitu vyvolá Skotská národní strana nové referendum o setrvání ve Velké Británii.Foto: Shutterstock
Ve které evropské zemi je nejvíce sledovacích kamerových zařízení a kde jste vyzýváni, abyste ohlásili městské radě ty sousedy, kteří nedostatečně či špatně recyklují odpad? Rozhodně ne v Německu.
Kde leželo území, v němž bylo od 60. let do roku 2000 200krát pravděpodobnější, že zahynete při násilí mezi znepřátelenými komunitami, než v Indii? Nešlo o Baskicko, natož o Vlámsko či Valonsko. A kde nedávno umírali v nemocnicích staří či vážně nemocní lidé třeba na dehydrataci? V Rumunsku či Bulharsku?
Ne. Vše se děje či dělo v Británii, oním premiérem byl Edward Heath a územím Severní Irsko.
A abychom si stereotypnost části českého uvažování o Británii ještě více potvrdili, zkuste si tipnout politickou afiliaci vůdkyně či vůdce, kritizující/ho britskou účast v evropské integraci mj. těmito slovy: „Musíme mít v této věci jasno: znamená to... konec Británie jako nezávislého státu. (...) Znamená to konec tisícileté historie. Můžete říct, ‚ukončeme ji', ale probůh, to je rozhodnutí vyžadující trochu pozornosti a uvažování. A znamená to konec Commonwealthu. Jak může někdo reálně předpokládat, že když je mateřská země, centrum Commonwealthu, provincií Evropy (a to federace znamená), může tato existovat jako mateřská země skupiny nezávislých národů? To je vyložený nesmysl."
Ve Westminsterském paláci v Londýně zasedá Dolní sněmovna i Sněmovna lordů.
Ve Westminsterském paláci v Londýně zasedá Dolní sněmovna i Sněmovna lordů.Foto: Eterovic / Shutterstock.com
Byl to lídr Labour Party Hugh Gaitskell. Ten v říjnu 1962 kritizoval žádost konzervativní vlády o přistoupení k tehdejšímu EHS a dodal: „V současné Itálii a Francii je mnohem větší veřejné vlastnictví než v Británii a ve Francii je bezesporu mnohem více centrálního plánování. A je pravdou..., že v Evropě dychtí po zavedení více centrálního plánování."
ž z toho důvodu by nás neměl překvapit fakt, že původně o vstup požádali konzervativci a že iniciátory prvního evropského referenda se stali v roce 1975 labouristé, kteří v roce 1983 chtěli z tehdejšího ES, za svého největšího poválečného posunu doleva, vystoupit. Z hlediska posledních let jistý paradox. Ale takových paradoxů najdeme v dnešní situaci mnohem více.
Prakticky neexistující westminsterský model
Často uváděnou specifikou Británie v Evropě je její politický systém. Majoritární model demokracie, někdy též zvaný modelem westminsterským. Charakterizovala ho centralizace výkonné moci, absence decentralizovaných orgánů, nepsaná ústava, jasná dominance dolní komory nad slabou a symbolickou komorou horní, jednokolový většinový volební systém (FPTP) koexistující s převahou dvou silných stran, jasné vládní většiny v parlamentu, jejich kontrola stranou a strany vládou.
Té pak dominoval premiér a jednala v kolektivní shodě navenek. Neexistoval ústavní soud. To jsou mnohdy tolik obdivované rysy tohoto modelu.
Dominance premiéra (někdy se mluvilo o zvolené diktatuře), neexistence koalic a suverenita, jež dlí v parlamentu, měly umožňovat efektivně vládnout. Vláda mohla kdykoli rozpustit Dolní sněmovnu.
Británie byla dávána do protikladu k nestabilním zemím typu Itálie. Vzdor tomu však v 80. letech tato vládně nestabilní Itálie onu efektivní Británii efektně předběhla v HDP na hlavu, což dříve učinila i Francie.
Jenže westminsterský model dávno neexistuje. Vyjma Anglie má každé území svůj parlament a vládu, Londýňané volí starostu, místní samosprávy se posilují, FPTP je používán už pouze do celobritského parlamentu a roste počet lidí nevolících ani jednu ze dvou hlavních stran.
V letech 2010–2015 vládla koalice! Od roku 2011 nemůže vláda rozpustit parlament, takže není možné, aby si tak snadno vybírala, kdy se jí volby ne/hodí. O dva roky dříve vznikl Nejvyšší soud Spojeného království, který převzal řadu pravomocí, náležejících do té doby Sněmovně lordů. Tím oslabil parlamentní suverenitu. Rozdíl mezi britským politickým systémem a modely kontinentálními tudíž přestal být tak markantní a westminsterský model je dnes spíše teoretickou konstrukcí, ideálním typem.
Vede se boj nejenom proti bruselskému, ale též proti londýnskému establishmentu.
Celé referendum a jeho logika je jednak potvrzením těchto proměn a jednak jejich důsledkem. Sám plebiscit je do značné míry proti logice parlamentní suverenity a vlády tzv. důstojných elit a gentlemanů. V evropské otázce byl použit již v roce 1975, ale tehdy byly jiné prvky klasického westminsterského modelu stále přítomné.
Referendum je i důsledkem úpadku síly a disciplinovanosti obou stran. Premiér musel neochotně dát svým ministrům volnou ruku v kampani a členové vlády jedné strany se v médiích celkem tvrdě střetávají. Byly i návrhy na debatu mezi Cameronem a Borisem Johnsonem či jiným toryovským „brexiterem". V obou stranách sílí rebelie.
Británie se tak určitě mění k nepoznání a nemusí zůstat u výše popsaného.
Titulní stránky britských novin v den hlasování – 23. června 2016
Titulní stránky britských novin v den hlasování – 23. června 2016Foto: Shutterstock
Problémy s periferními nacionalismy, aneb scotexit?
Jak známo, Skotsko je díky Blairovým reformám autonomní a posílila v něm Skotská národní strana (SNP), která dnes kontroluje 56 z 59 míst, jež regionu ve Westminsteru náleží. V situaci, v níž Anglie nemá svůj parlament a vládu, a je tak ovládána z Londýna, dochází k paradoxu, kdy skotští poslanci hlasují o anglických a velšských zákonech, zatímco v rostoucím množství oblastí si o svých záležitostech rozhodují sami Skotové, bez Anglie.
Nedávné změny, tedy nutnost, aby anglické zákony schválili nejprve angličtí poslanci, jsou v plenkách a budou zdrojem sporů a potenciálem pro anglický nacionalismus.
Nacionalismy uvnitř Spojeného království obecně vzrostly. Nacionalismus je založen mj. na dichotomii my a oni. Potřebuje nějaký obraz nepřítele či „toho druhého". Skotové, Velšané a katoličtí Irové se mohou vymezovat vůči Anglii, té silné a dominantní.
Anglický nacionalismus, ztotožňující se zatím (!) dominantně s projektem Velké Británie a mnohdy koexistující s nacionalismem britským, má své „druhé" v tento moment na kontinentu. Francouzi, Němci, doma pak polští a jiní přistěhovalci... Jeho vyjádřením je i brexit.
V referendu však jsou Britové počítáni jako jeden celek. Může se tak stát, že dojde k situaci jako v roce 1975, ale s opačnými výsledky. Tehdy sice všude uspělo setrvání v ES, ale v Severním Irsku celkem těsně a ve Skotsku poměrem 58:42. Anglie a Wales byly jasně pro, s bezmála 70 %.
Britům se nelíbí plné otevření pracovního trhu lidem z postkomunistic-kých států, tedy i českým anglofilům.
Nyní je situace stejná, ale s opačným trendem. Odpor k Londýnu a Anglii je u periferních národů spojen s pozitivnějším pohledem na EU. Nyní být proti centru znamená chtít setrvat. I v Anglii je část odpůrců brexitu, zejména na chudém severu, vedena odmítáním Londýna.
Jde ale o odpor proti „liberálním" elitám a migrantům, nikoli – logicky – o odpor proti Anglii. Naopak, jde o snahu posílit její vliv a suverenitu. Anglie je zde v zásadě ztotožňována s Velkou Británií.
Pokud brexit uspěje primárně díky těmto anglickým hlasům, naroste nespokojenost Skotů, kteří nevylučují nové referendum.
V roce 2014 sice SNP mluvila o tom, že něco takového je jednou za generaci, ale nyní varuje, že Skotové, chápaní jako vlastní suverén, se nenechají vytáhnout z Evropy Angličany.
Strukturální a ekonomické předpoklady však pro scotexit obecně nejsou příznivé. Cena ropy je nízká, zůstat v EU jako Skotsko s librou a s emisní bankou v Londýně je těžko myslitelné, euro SNP zatím odmítla atd. Přesto nelze další referendum vyloučit. Hadrianův val by tak znovu dělil ostrovy. Tentokrát by však s kontinentem byla spojena oblast severně od něj. BREXIT by se mohl měnit v BREXITUS.
Jiný – pravděpodobnější – scénář posílí anglický nacionalismus. Brexit neuspěje, ale v Anglii bude výrazně silnější a Angličané se začnou více vymezovat i proti Skotům.
Irská otázka je pak na celý článek, ale Irská republika v EU a Ulster mimo ni, to není ideální situace.
Cizinec není našinec
Celá kampaň příznivců brexitu by nejednoho nekritického českého anglofila zklamala, zejména ve své poslední fázi. Jak oficiální Vote Leave, tak především Leave.EU (či Grassroots Out) Nigela Faraga totiž spíše než o kolébce demokracie, Churchillovi, Thatcherové či boji proti regulacím mluví o imigraci.
Nejenom o uprchlické vlně či hrozbě Turecka, ale také o imigraci z EU a primárně z postkomunistické Evropy. Farage to řekl již dříve jasně: „Přirozeně si myslím, že lidé z Indie a Austrálie budou jaksi spíše mluvit anglicky, chápat common law a mít vazbu na tuto zemi než někteří lidé, kteří mohou přicházet ze zemí, jež se plně nezotavily z pobytu za železnou oponou."
Která země si regulovala už v 60. letech parametry okurek? Francie to není.
Británie je prý nucena diskriminovat imigranty ze svých bývalých kolonií ve prospěch Evropanů. K imigrantům z Východu se kladně nestaví ani Boris Johnson, jenž asi neví, jaký kult osobnosti zde má. Kritika migrace se ale objevuje i u Labour Party, jelikož jsou to voliči v jejích klíčových oblastech na severu, kteří se cítí ohroženi.
Právě za labouristů otevřela Británie svůj pracovní trh novým členům EU již v roce 2004 bez přechodného období. Očekávalo se 13 tisíc lidí ročně. Již v červnu 2006 však bylo schváleno na 400 tisíc pracovních povolení a o rok později dalších 112 tisíc.
V roce 2015 činila čistá imigrace 330 tisíc, přes trojnásobek vládou slíbeného maxima. Z Evropy přišlo 184 tisíc lidí.
Nejsou to tedy jenom muslimové, ani hinduisté či sikhové, ale často křesťanští Evropané, kdo je v rámci brexitu negativně zmiňován.
Bývalý londýnský starosta Boris Johnson (vlevo) je nejviditelnějším protivníkem premiéra Camerona.
Bývalý londýnský starosta Boris Johnson (vlevo) je nejviditelnějším protivníkem premiéra Camerona.Foto: Jacek Wojnarowski / Shutterstock.com
Šetřit se nebude
Brexit je hra o politické přežití řady lidí, zejména v Konzervativní straně (Labour Party má jiný typ vnitřních problémů), jejíž letité rozdělení nyní vyhřezlo naplno. Brexit je hodně vnitropolitická a vnitrostranická záležitost.
V sázce je ale řada jiných věcí. Můžeme si pomoci antickým příměrem. Lýdský král Kroisos vytáhl do války proti mocné Persii ujištěn věštbou, že překročí-li hraniční řeku Halys, zničí velkou říši. Jak známo, věštba se splnila, ale tak, že byla zničena Lýdie a Kroisos patrně zemřel, byť mohl být i ušetřen.
Cameron je Kroisos, jenž čekal, že vyhlášením referenda zabrání útěku klíčových voličů v napjatých obvodech k UKIP a vezme vítr z plachet „bastardům". Překročení řeky chtěl naznačit. Nyní musí jet a je otázkou, která říše bude zničena. Šetřit se však nikdo nebude.