Jsou to lékaři, akademičtí pracovníci, majitelé malých podniků nebo ženy na mateřské, stejně jako účetní, důchodci a IT konzultanti. Do Británie přišli z Německa, Řecka, Nizozemska, Finska, Norska nebo Francie, někteří před několika lety, jiní o deset let dříve. Teď odcházejí.

Jejich rozhodnutí jsou motivována několika emocemi - frustrací, smutkem, hněvem - a pragmatismem. Většinou je spojuje přesvědčení, že z různých důvodů bude nyní jejich rodina na evropském kontinentu lépe zajištěna než v Británii.

"Náborová agentura mi řekla, že je děsí počet žádostí, které nyní dostávají od profesionálů z EU, kteří pracují ve Velké Británii," řekl pro deník Guardian Alexandros, vysokoškolský výzkumník v oblasti zdravotnictví z Řecka, který se přestěhoval do Frankfurtu se svou německou manželkou Heidi a dvěma malými dětmi. "Je těžké přehánět, jak jsme smutní, rozčilení a zklamaní. Přišli jsme jako teenageři díky svobodnému pohybu. Zde jsme studovali, poznali jsme se zde, strávili jsme tady celý dospělý život. Nikdy by mne nenapadlo, že odjedeme. Byl to náš domov. "

Podle britského Úřadu pro národní statistiku v roce 2016 opustilo Spojené království 117 tisíc občanů EU, to je šestatřicetiprocentní nárůst oproti předešlému roku. Nedávná zpráva společnosti Deloitte ukázala, že 47 procent vysoce kvalifikovaných pracovníků z EU zvažuje opustit zemi.

Alexandros a Heidi našli nové zaměstnání během několika dnů po zveřejnění svých životopisů online. Po životě v Británii oba postoupí na vedoucí pozici v přední německé zdravotní společnosti, a dostanou více než dvojnásobek svých platů ve Velké Británii. Jejich rozhodnutí bylo jednodušší díky skutečnosti, že sotva 24 hodin po referendu o brexitu jim kdosi vhodil kameny do okna a že jejich šestiletá dcera se vrátila domů v slzách poté, co jí na hřišti spolužačka řekla, že brzy bude muset "jít domů".

"Cítím se zrazený," tvrdí Alexandros. "Tvrdě tu pracuješ, děláš šestnáctihodinové nemocniční směny, a takhle se s tebou zachází. Máte pocit, že nejste ohodnoceni, že pro Velkou Británii nejste dost dobří. Rozbíjí mi to srdce, ale chci jen jít pryč. Ať se stane cokoli, nezůstaneme. "

Zrada je slovo, které se objevuje velmi často. "Je těžké to nebrat osobně," říká sedmatřicetiletá Elina Halonenová, která žije ve Velké Británii již 13 let. Založila specializovanou firmu pro výzkum trhu, která nyní zaměstnává deset lidí. V únoru se přestěhovala do Amsterdamu se svým skotským partnerem Tanem. "Pracovala jsem tvrdě, platila daně - teď se zdá téměř jako iluze... Jako bychom nikdy nebyli vítáni. Všechno bylo značně dehumanizující," popisuje Elina.

"Bude to opravdu těžké po 33 letech," říká Hannelore Cossensová, jednapadesátiletá holandská státní příslušnice, která tráví léto v Holandsku při hledání školy pro své nejmladší dítě. Manžel Peter ji bude následovat, jakmile prodají svůj dům ve Walesu. "Náš příjem, důchod mého manžela a naše investice jsou v librách a stojí o dost méně než v Holandsku. Ale stojí to za to. Můj manžel už nemá rád svou zemi. Proč bych zůstala? Abych se cítila jako nějaký bezmocný migrant? Část mě umírá. Ale nemůžu zůstat, " dodává Cossensová.

Sigrun Campbellová mluví především o svých dětech. Dánka žije ve Spojeném království již 23 let a má tři děti se svým manželem, který zanechá "velmi dobrou práci" v bankovnictví, aby se s rodinou přestěhoval do Kodaně.

Campbellová, která žije poblíž Tunbridge Wells v Kentu tvrdí, že ví o dalších čtyřech evropských párech, které opouštějí toto léto zemi. "Nemůžu vidět, že tohle se děje našim dětem," říká. "My, jejich rodiče, jsme v tuto zemi ztratili víru. Už si nemyslím, že je to pro ně skvělé místo. "

"Británie se změnila," říká Michaela Aumüllerová, která se po šesti letech v Cornwallu v dubnu přestěhovala do německého Münsteru s britským partnerem Richardem. "Něco se zlomilo. Ani jeden z nás nechtěl snášet nový postoj k občanům EU. Byly to incidenty, maličkosti, ale celkově to byl velký rozdíl. "

Stejně je na tom Ian Paterson, který doufá, že se na podzim připojí ke své belgické manželce Kristel- sociální pracovnici a jejich devítiletému synovi v belgickém Limburku. "Čas před 23. červnem (hlasování o brexitu) vypadá jako nějaký ideální svět," říká osmapadesátiletý Paterson. "Víte co je nejhorší? Trávíte tolik času nad věcmi, které se snažíte vyřešit. Klesají ceny domů? Za kolik budeme muset žít? Co když se rozhodneme vrátit, jaká práva má Kristel? Přemýšlejí někdy zastánci brexitu o tom, kolik životů obyčejných lidí zničili? "

Brexit dokonce donutil k odchodu i rodilé Brity. Čtyřicátníci Sara O'Haraová a její partner Doug, se přestěhovali do Dordogne ve Francii se svým šestiletým synem a zaregistrovali tam Dougův zahradní průmysl - těsně předtím, než byl spuštěn článek 50 o odchodu Británie z EU.

O'Haraová, která si udržela svou práci jako manažer ekologických povolení pro britskou firmu pro nakládání s odpadem v Dorsetu, uvedla, že rozhodnutí bylo ve skutečnosti učiněno den po referendu. "Byli jsme oba zničeni, zklamáni, opravdu zmateni," řekla.

Jejich budoucnost a budocucnost jejich syna prý učinila tento krok nevyhnutelným. "Myšlenka, že by nebyl schopen jít kamkoliv by chtěl ... Nebylo to snadné. Ale nelitujeme toho," dodává Britka.