Historie

Dva československé osudy: jeden historik budoval komunismus, druhý emigroval

5. listopad 2018 četba na 11 minut
Jiří Kovtun

Jiří Kovtun

Foto: Archiv Jiřího Kovtuna

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Před sto lety se zrodilo Československo, země tragických i nesouladných a protikladných individuálních osudů. Lidé, kteří se například shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945 až 1948, a zvláště po komunistickém převratu, často ocitli na opačných stranách politického života.

FOTOGALERIE

Arnošt Hájek a Miloš Hájek (vpravo) Jiří Kovtun Miloš Hájek

To je i případ dvou historiků, jejichž osudy připomínáme v Příbězích 20. století. Oba se v Československu narodili: Jiří Kovtun byl celý život přesvědčený demokrat, a proto roku 1948 odešel do exilu a pracoval mimo jiné pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.

Miloš Hájek, válečný odbojář a nositel ocenění Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů, se po válce podílel na budování komunistického totalitního systému (po roce 1968 patřil k disentu, podepsal Chartu 77 a byl jedním z jejích mluvčích).

Nechtěl jsem „pervertovaný socialismus“

Budoucí historik, překladatel a spisovatel Jiří Kovtun přišel na svět 23. března 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi, ale když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Čech, nejdřív na Strakonicko, poté do Prahy.

Kovtunův otec pracoval v pražských mlékárnách, maminka prodávala v knihkupectví a dělala účetní. Gymnázium začal Jiří studovat za druhé republiky - a jedna z jeho silných vzpomínek patří „ztrácejícím se“ židovským spolužákům. Jiřího strýc se za okupace dostal do vězení za pomoc při organizaci sbírky na podporu rodin bezprostředně postižených nacismem.

V únoru 1945 byli gymnaziální studenti nasazeni na kopání zákopů poblíž Nového Jičína – Jiřímu Kovtunovi bylo tehdy osmnáct: „Každou noc tam přiletělo malé ruské letadlo, které shazovalo bomby nebo střílelo z kulometu na různé objekty. Takže to byly jenom takové doteky války. Musím říct, že místní němečtí obyvatelé se k nám chovali celkem přátelsky. To místní obyvatelstvo už mělo takovou náladu, že válka brzo skončí. Takže v těch vesnicích už měli lidi připravené naložené vozy.“

V posledních dnech okupace stavěl Jiří Kovtun barikádu v Břevnově, mrtvé viděl poprvé poslední den v Bělohorské ulici, zasáhlo ho mučení českých Němců v pražských ulicích. Po roce 1945 pracoval spolu s Pavlem Tigridem v časopise Vývoj, který vydávala Československá strana lidová („to ovšem nebylo z náboženských důvodů, lidová strana byla velice laické společenství“) - byl protikomunisticky zaměřený, neboť „bylo jisté, že jestliže převládne komunistická strana, půjde o ten pervertovaný druh socialismu, který se praktikoval v SSSR.“

A nechtěl jsem žít jako druhořadý člověk

Po převratu v únoru 1948 komunisté redakci Vývoje rozprášili: „Přišel jsem do redakce a dole na schodišti stál takový celkem méně agresivní policista, který mi sdělil, že tam už žádná redakce není. Ještě jsem tam vkročil z jiného vchodu přes půdu a odnesl jsem si nějaké věci. Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že volba je zřejmá: že nechci-li žít jako druhořadý člověk, musím pryč,“ líčil své tehdejší rozpoložení Jiří Kovtun.

Hranice na Západ přešel jako ilegální uprchlík, krátký čas strávil v utečeneckých táborech ve Vídni a v Německu, ale mířil do Frankfurtu za Pavlem Tigridem, někdejším šéfredaktorem Vývoje.

Jiří Kovtun patřil k „šťastnějším lidem“, kteří i v emigraci mohli žít „v kontaktu s českou řečí, v mikrokosmu exulantské komunity“. Neměl velké materiální problémy, za malý plat zpočátku pracoval ve Frankfurtu v Czechoslovak Relief Committee (organizace pomáhající československým uprchlíkům). Krátce pobýval v Norsku jako průvodce transportu žen a dětí uprchlíků, které „dostaly možnost několikaměsíčního ozdravného pobytu “.

Po návratu do Německa pracoval 17 let v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Když se pak rozhodl změnit zaměstnání, dostal odstupné a zamířil do Spojených států. Vystudoval vysokou školu knihovnickou a asi rok pracoval v Hlasu Ameriky. Zemřel v Praze, v září 2014. Jiří Kovtun je autorem řady beletristických a také významných odborných prací – viz jeho heslo na Slovníku české literatury.

Miloš Hájek – odsouzen k trestu smrti

Miloš Hájek studoval v osmatřicátém roce na kralupském gymnáziu; žil v Praze, ale narodil se 12. května 1921 v Dětenicích na Jičínsku. Od mládí ho zajímala politika, a zatímco otec (úředník v cukrovaru) byl národní socialista, syn se „posouval“ doleva: „Kolísal jsem mezi sociální demokracií a komunistickou stranou. A v tom roce 1938 už jsem byl až po uši v politice. Každý věděl, co je nacismus.“ Mnichovská dohoda Hájkem otřásla, druhou republiku už nepovažoval za svůj stát, okupace zbytků Československa ho prý nepřekvapila – nebo aspoň ne tolik jako Mnichov.

Mezi nejbližší Hájkovy přátele patřil jistý Jiří Heller, syn židovského obchodníka z Libáně. Trávili spolu mnoho času, vedli politické debaty - a právě Heller přivedl k Hájkovi „Richarda Mayera, stavebního technika z Vídně, který emigroval po anšlusu do protektorátu. Po několika hodinách jsem s ním začal mluvit i o politice a zjistil, že byl členem ilegální komunistické strany v Rakousku. Byl to první živý komunista, se kterým jsem se dostal do úzkého kontaktu… Řekl bych, že právě on mě převedl přes hranici mezi sociální demokracií a komunismem.“

Dojem na Hájka udělalo i ilegální Rudé právo: „Ne kvůli obsahu, ale protože jsem poznal, že existují lidé, kterým stojí za to riskovat život.“ Když Němci napadli SSSR, Hájek se spolu s několika přáteli rozhodl, že se pokusí zapojit do odboje. V září roku 1941 se spolu s Jiřím Hellerem seznámil s lidmi ze sionistické skupiny Hašomeir Hacair – a právě přes ně se do odboje dostali.

Hájek patřil k „buňce“, která byla součástí větší organizace, mimo jiné měla na starost distribuci ilegálního časopisu Svět proti Hitlerovi: „Dělali jsme drobné činy, bez nichž by ale nemohly vzniknout ty velké.“

Záchrana židovských přátel

V dubnu 1942 gestapo pozatýkalo vedení Hájkovy organizace. Ti, kdo zatím zůstali volní, se pak rozhodli v odboji pokračovat, a zcela zvláštní důležitost pro ně měla záchrana židovských přátel.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST