Výšlap na Choquequirao je součástí alternativní trasy na Machu Picchu. Navzdory tomu, že tato stezka zatím není zpoplatněna, moc lidí o ní neví. Na rozdíl od slavného Inka Trailu je totiž mnohem delší a náročnější.

Úzký chodníček se vine přes několik vysokohorských sedel, z nichž to nejvyšší leží ve výšce 4500 metrů nad mořem. Během vyčerpávajícího pochodu klesne člověk třikrát ke korytu řeky, projde několika vegetačními pásmy a nahlédne do života místních obyvatel. Překonat obrovské výškové rozdíly zabere i zdatným jedincům nejméně šest dní.

Cesta je o to náročnější, že si člověk s sebou musí nést veškeré vybavení včetně zásob. Kromě izolovaných indiánských usedlostí vybavených domácí chichou – tradičním nápojem z cukrové třtiny s nízkým obsahem alkoholu – se totiž nikde nedá nic koupit. Stezka se navíc na mnoha místech rozbíhá, proto se nedoporučuje absolvovat ji bez průvodce. Kromě něj je dobré mít s sebou i kuchaře a muly.

Klenot skrytý v pralese

Treking začínáme ve vesničce Cachora vzdálené několik hodin jízdy autobusem z andského města Cuzco.

Průvodce se nám sehnat nepodařilo, pronajímáme si tedy alespoň muly včetně jejich majitele Jorgeho, který nakonec zastává i roli našeho průvodce. Cenu se nám podařilo usmlouvat na 23 solů za každou mulu, což prý byla na tehdejší dobu dobrá cena (dnes v přepočtu asi 160 českých korun).

Jorge cestu dobře zná a mluví španělsky, což je velká výhoda, protože většina lidí v horách mluví pouze jazykem kečua a bez jeho znalosti se nedorozumíte. Kromě poplatků za muly je nutné jejich majiteli zajistit po celou dobu také výplatu a stravu, takže Jorgemu každý den vaříme. Na „jídelním lístku" je rýže, fazole, těstoviny nebo maso z konzervy.

Cesta z Cachory k řece ApurimacAutor: Anna Poledňáková

První den klesáme několik hodin z Cachory ke kaňonu řeky Apurimac, kde také nocujeme. „Zítra to musíme zvládnout až k ruinám Choquequiraa, asi 1500 výškových metrů," vysvětluje mi kolega s tím, že rozdělit zítřejší výstup do dvou úseků si z časových důvodů nemůžeme dovolit.
Mlčky přikyvuji a v duchu se začínám připravovat na to, že budu celý další den žvýkat koku. Posvátná rostlina Inků mi sice moc nechutná, výškovou nemoc a únavu ale potlačuje dobře.

Cesta je o to náročnější, že si člověk s sebou musí nést veškeré vybavení včetně zásob.

Přes všechny útrapy druhého dne ale ničeho nelituji. Předkolumbovské Choquequirao bezesporu patří k jedněm z nejhezčích pozůstalých měst, která jsem kdy v životě viděla. Ukryté na útesu ve výšce 3000 metrů nad mořem nabízí nezapomenutelné výhledy na okolní pětitisícovky, které si na rozdíl od Machu Picchu můžete vychutnat úplně sami, bez davu turistů.

Část Choquequiraa se nachází na úpatí hory Sunchu Pata, další ční na jejím vrcholku, asi hodinu pěší chůze od té spodní. V komplexu, který je rozdělen do dvanácti sektorů, je mnoho obřadních struktur spojených s vodou. Nejvýznamnější svatyně, akvadukty a fontány jsou soustředěny kolem dvou náměstí podél hřebenu, běžnější budovy stojí opodál. Pravděpodobně sloužily jako dílny a sklady potravin.

Cesta k osadě MazailAutor: Anna Poledňáková

Část zaniklého města je stále zahalena pralesním porostem a na jejím odkrytí se stále pracuje.

Poslední incké útočiště

Choquequirao bylo společně s Machu Picchu jednou z posledních pevností, kterou Inkové obsadili, když v druhé polovině 16. století prchali před španělskými pronásledovateli. A stejně jako dnes slavnější Machu Picchu bylo dlouhou dobu považováno za bájnou Vilcabambu.

Choquequirao

Starobylé incké město a zároveň vrchol stejnojmenné hory na jihu Peru.
Vybudováno: asi v 15. století
Rozloha komplexu: zhruba 1800 hektarů (asi jen 30–40 % je odkryto)
Nadmořská výška: kolem 3000 m n. m., vrchol hory leží ve výšce 3050 m n. m.
Počet turistů: v turistické sezoně asi 30 denně (Machu Picchu navštíví na 2500 lidí denně)

Když španělský conquistador Francisco Pizarro nechal v roce 1533 popravit inckého panovníka Atahualpa, začali se Inkové stahovat do údolí Vilcabamba. Vilcabamba v překladu znamená Svaté údolí a právě zde, vysoko v horách, obklopeni hustou amazonskou džunglí, vybudovali indiáni několik pevností, z kterých se snažili odolávat nájezdům Španělů. Ti ale dobývali jednu tvrz za druhou a v roce 1572 dobyli i poslední útočiště Inků – pevnost Vilcabambu. Město pak bylo na dlouhá léta zapomenuto.

Jeho trosky objevil až v roce 1911 americký výzkumník Hiram Bingham, který ale za pozůstatky dávné Vilcabamby považoval právě objevené Machu Picchu.

Binghamův omyl uvedl o 50 let později na pravou míru další americký badatel Gene Savoy, který se pustil do výzkumu ruin v okolí městečka Espíritu Pampa. To je za ztracené město Inků Vilcabambu pokládáno dodnes.

Bez rádia ani krok

Choquequirao opouštíme brzy ráno a klesáme ke korytu řeky Rio Blanco, odkud začíná další výstup do vysokohorského sedla, který jsme ale tentokrát rozdělili do dvou dnů. První večer trávíme v osadě Maizal. Na ohništi v domku postaveném z nepálených hliněných cihel zvaných „adobe" nás místní nechávají uvařit vodu a Jorgemu doplňují butylku na chichu.

Kromě domácích zvířat rodina nic nemá, jen malé rádio na baterie. „Hudba je tady pro lidi opravdu důležitá," napadá mě při představě, jak tady asi do rádia shánějí baterie.

Zdroj: Youtube

Další den pokračujeme ve stoupání. Úzké nezpevněné pěšiny se v oblasti mlžného pralesa mění v kameny dlážděný chodníček a asi po čtyřech hodinách konečně dosahujeme vrcholu. Zasněžený horský průsmyk Yanama, ležící ve výšce 4500 metrů nad mořem, je nejvyšším bodem naší cesty.

Teď už nás čeká jen příjemné klesání. „Ještě že tak," pomyslím si. V řídkém vzduchu sotva lapám po dechu a ani koka už mi nepomáhá.

Turistická kancelář v CahořeAutor: Anna Poledňáková

S Jorgem se loučíme šestý den ve vesničce La Playa, odkud pokračujeme místním autobusem do městečka Santa Teresa, a pak minibusem do zastávky Hidroelectrica. Odtud vede cesta vlakem nebo dvouhodinový trek do turistického městečka Aguas Calientes na úpatí Machu Picchu. Slavný incký klenot jsme si nechali na konec našeho putování.