Jako letní sídlo zámek nechal před 426 lety postavit Mikuláš Bubna starší. Nebýt komunistů, vlastní ho český šlechtický rod ze 14. století nepřetržitě. Před deseti lety padl úděl starat se o doudlebské panství na hraběnčina syna Petra Dujku. Od té doby má méně peněz a více práce.
„Je to poslání. Zámek patřil rodině stovky let, musíme ho udržovat," říká potomek Bubnů z Litic.
Foto: J. RASCH
Cestou z Hradce Králové směrem na Žamberk automobilisty upozorňuje na památku – zámek Doudleby nad Orlicí – typická hnědobílá cedule. Podobných jsou podél silnic po celé zemi stovky, možná tisíce.
Při vjezdu do městyse na východě Čech stojí u příkopu ještě jeden zapomenutý poutač. Je oprýskaný, prorezlý, poznamenaný dobou, která starobylé sídlo Bubnů málem pohřbila. Za socialismu byl na chátrající zámek už vydaný demoliční výměr. Před zbouráním ho zachránila sgrafita z rukou italských umělců, která jinde neuvidíte.
Veřejnosti se doudlebský zámek otevřel v 70. letech minulého století.
Nyní je už zase zavřený. Je po sezoně, návštěvníci se vrátí znovu na jaře. Eleonora Dujková se synem Petrem a věrnou jezevčicí přicházejí odemknout vstupní bránu. Je to vzácná chvíle. Paní hraběnka se do Doudleb často nevrací. Ve vzpomínkách je má spojené se šťastným dětstvím a nádherným domovem. Nezapomenutelné tam bývaly Vánoce. Po navrácení sídla se celá rodina k jejich tradici v zámeckých komnatách už nevrátila „Všichni bychom se sem nevešli," vysvětluje současný zámecký pán.
Ještě dříve, než vám zámek zabavili komunisté, bydlela jste s maminkou v Praze, zatímco tatínek zůstal v Doudlebách. Proč jste odešly?
Maminka říkala, že není zdravá, a v Praze chodila na léčení. Nevím, co jí bylo, nikdy jsem se nezeptala.
Za socialismu byl na chátrající zámek už vydaný demoliční výměr. Před zbouráním ho zachránila sgrafita z rukou italských umělců, která jinde neuvidíte.
Ona se mi nesvěřila. Tenkrát se s dětmi nemluvilo tak otevřeně jako dnes. Ale vím, že mamince na zámku vadily mříže v oknech. Říkala, že se cítí jako ptáček v kleci. Já měla ty mříže spíše ráda. Ač se maminka snažila celý zámek uvnitř modernizovat, zařizovat koupelny, postavit novou moderní kuchyň, narážela u své tchyně a tchána na nepochopení.
Do Prahy jsme se s bratrem Adamem a maminkou přestěhovali, když mi bylo osm let. Moc jsem tehdy plakala. Adam se pak vrátil zpátky za tatínkem a chodil do kosteleckého gymnázia. V Doudlebách jsme byli všichni společně často o víkendech a vždy o prázdninách a o Vánocích.
Foto: J. RASCH
Sen o obyčejném životě
Eleonora Dujková napsala pro své čtyři děti knihu Vzpomínání. Vyšla před pěti lety a letos následovalo druhé, doplněné vydání. Vzpomíná, že jako malá chtěla být stejná jako ostatní, nijak nevyčnívat.
Vadilo jí, že měli auto, že maminka nenosila šátek a nevypravovala ji s bratrem do školy. Šlechtický původ ji pak v životě jen pronásledoval. Přesto zůstala v Československu. Jako jediná z rodiny.
Zalitovala jste někdy, že jste neodešla jako bratr? Neměla jste tu život vůbec jednoduchý.
Ne, ani jsem po tom netoužila. I když dnes vidím, jak Rakousko, odkud pocházela maminka, velmi vzkvetlo, říkám si, že jsem možná mohla žít tam. Nešlo o finance, ale o krásu. I lidé pak mají jinou duši.
Nezazlívaly vám děti, že jste zůstali v nesvobodné zemi?
Děti ne. I dnes žijí všichni v Čechách. I vnoučata. Ale manžel mi to hodně vyčítal. On chtěl odejít, možná měl pravdu. Dokonce jsme jednou už byli v Rakousku, přešli jsme pěšky hranice, ještě se to tehdy v přírodě dalo. Chtěla jsem ale zpátky. Manžel pak pomohl tatínkovi a bratrovi Adamovi dostat se přes hranice. Tatínka jsem už nikdy neviděla. Žil v Rakousku, a když v roce 1954 zemřel, nepustili mě ani na pohřeb.
Jak dlouho jste se neviděla s bratrem?
Celých 35 let. Psali jsme si, ale zpočátku to vůbec nešlo. Psala jsem mu „milá teto Marieto", byla to naše teta provdaná do Rakouska, a přes ni šla naše korespondence. Adam pak žil v Austrálii. Po roce 1989 se vrátil s nejmladším synem, který tu zůstal dodnes.
Maminka vám brzy zemřela, jak na ni vzpomínáte?
Byla moc hodná, ale já jsem chtěla obyčejnou maminku. To mám po dědečkovi, on taky nechtěl být hrabě. Nechtěla jsem nikde vyčnívat, rodiče jsem chtěla zasadit do obyčejného života. Tatínek se vůbec nedal a maminka, když se zrovna snažila, tak se jí to nepovedlo. Chodila velmi hezky oblékaná, pro mě výstředně. Já bych ji nejraději viděla v šátku a zástěře. Jednou měla služebná Miluška, měla jsem ji moc ráda, volno a maminka si vzala zástěru, že uvaří. Jenže jsme měli sporák na elektriku a vypnuli proud. Byla jsem šťastná, i když z vaření nic nebylo. Maminka mi říkala: „Já ti vůbec nerozumím." Když maminka nerozumí svému dítěti, nemůže mu pomoct.
Eleonora a Liliana
Do obyčejného života, jaký jste si přála, nezapadalo už jen vaše neobyčejné jméno.
Profesoři ve škole, kteří mě ještě neznali, mě vždycky hned vyvolali.
Byli zvědaví, jak vypadám. Seděla jsem v lavici s Lilianou Czechmanovou, což bylo také zajímavé jméno. Eleonora a Liliana, seděli jsme spolu po celé studium.
Váš urozený původ komunistům vadil. Jakou práci byste chtěla dělat, kdybyste si mohla vybrat?
S miminky v dětské poradně, to jsem chtěla strašně moc. Vyšlo mi to, ale bohužel jen na krátkou dobu. Zdravotní sestra jsem nemohla být. Pak jsem byla ráda, že jsem vůbec nějakou práci sehnala.
Myla jsem nádobí v jídelně U Bumbrlíčka ve Vodičkově ulici. Dali mi aspoň to lepší, skleničky. Byli tam hodní lidé. Toho si moc vážím, když jsou na sebe lidé hodní. Patnáct let jsem pak pracovala v Melantrichu v prodejně časopisů. Nebylo to zlé. Velmi těžké to ale bylo, když děti byly malé a manžela vyhodili z práce. Předtím mu řekli, ať se se mnou rozvede, že ho tam nechají. Neposlechl. Půl roku pak nemohl najít zaměstnání.
Jak na vás zapůsobilo, když jste se poprvé znovu podívala do Doudleb na zámek?
Když ho v 70. letech otevřeli, byla jsem se tam dvakrát podívat inkognito. Bylo to hrozné. Lidem vykládali, jak do pokojů zatékalo, protože jsme se o zámek nestarali. To byl nesmysl, nemohli bychom v něm přece bydlet. Nebyl to příjemný návrat.
Vánoce na zámku
Ve svých pamětech popisujete Vánoce na zámku v době dětství jako svoje nejkrásnější. Obnovili jste tu společné Štědré večery s celou rodinou?
Eleonora Dujková: Pro tolik lidí je to tu malé. Na Štědrý večer chodím vždy k jednomu z dětí.
Petr Dujka: My se o maminku pereme. Na zámku není tolik místa, jak se zdá. Celé první patro je přístupné pro veřejnost, v přízemí je kavárna, sklady a málo místa tím pádem zůstává pro soukromí.
Část je také pronajatá obecnímu úřadu pro svatby. Expozici pro veřejnost jsme dělali úplně nově. Mobiliář byl v 50. letech rozebraný a když zámek stát v 70. letech zpřístupnil, byla tu jen výstava vamberecké krajky. Nábytek jsme tedy různě sháněli. Část jsme dostali z Umělecko-průmyslového muzea v Praze, některý jsme doplnili z rodinných zdrojů a další zakoupili. Rozestavěli jsme ho, jak to tu vypadalo, když maminka byla malá. A zároveň jsme vytvořili naučnou stezku po slozích – od renesance po 19. století.
Starší syn Eleonory Dujkové Petr (63) se vyučil strojním zámečníkem. V nemocnici pracoval jako údržbář. Po sametové revoluci využil svá večerní studia a kvalifikaci a ve stejné nemocnici se stal správcem. Později začal úspěšně podnikat. Před deseti lety p
Starší syn Eleonory Dujkové Petr (63) se vyučil strojním zámečníkem. V nemocnici pracoval jako údržbář. Po sametové revoluci využil svá večerní studia a kvalifikaci a ve stejné nemocnici se stal správcem. Později začal úspěšně podnikat. Před deseti lety převzal správu zámku v Doudlebách.Foto: J. RASCH
Kde všude jste nábytek sháněli?
Petr Dujka: Po celé Evropě. Velice nám pomáhal starožitník pan Jelínek s firmou Brocante. Stálo to obrovské peníze a úsilí. Nyní dáváme dohromady portréty rodiny Bubnů, bude to opět další zajímavost pro příští rok.
Zámek byl původně letní sídlo. Jak se v něm topilo, když tu pak Bubnovi celoročně bydleli?
Petr Dujka: Máme tu kachlová kamna, která jsou druhá největší v zemi. První jsou v pražském Klementinu. Naše jsou o 70 let starší, svého času tedy byla největší. Jsou z doby barokní, předtím byly v každé místnosti pouze krby.
Jak se kamna podařilo uchovat, když zámek byl po zabavení zničený?
Petr Dujka: Byla rozebrána a znovu sestavena. Památkáři nedoporučují v nich topit. Je to jen skelet, chybí v nich šamotové vyzdívání.
Eleonora Dujková: Já si nepamatuji, že by se v nich topilo. Možná je používal dědeček. Kamna byla v každém pokoji, ale můj tatínek nechtěl, aby se moc topilo. Osmnáct stupňů stačí, říkal. Měli jsme studený odchov a byli jsme velice otužilí.
Kdo má kořeny, ten neprodá
Zámek patří rodině Bubnů více než 400 let. Co myslíte, že s ním bude po příští staletí?
Eleonora Dujková: To bychom sami rádi věděli. Když se po roce 1989 začal vracet rodový majetek, bylo naší povinností jeho správu přijmout. Není naší volbou, v jaké rodině se narodíme. Kdo vlastní majetek, musí se o něj starat. Je to opravdová služba.
Petr Dujka: Máme na sobě obrovské břemeno. Nechápu, proč církve chtějí majetek zpátky. Nikdo neví, co to obnáší. Jak se říká, kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil (směje se).
Když se po roce 1989 začal vracet rodový majetek, bylo naší povinností jeho správu přijmout. Není naší volbou, v jaké rodině se narodíme. Kdo vlastní majetek, musí se o něj starat. Je to opravdová služba.
Vaše maminka je jistě ráda, že jste se zámku ujal.
Petr Dujka: Já jsem si to odnesl. Byl jsem sem před deseti lety povolán. V té době jsem ještě současně podnikal, asi po dvou letech jsem si řekl, že nemůžu sedět na dvou židlích. Firmu v Praze jsem pustil a dal se do zámku, abychom ho uvedli do původního stavu. Nasypal jsem do něho veškeré vydělané peníze z podnikání a nyní i vlastní důchod.
Eleonora Dujková: Jedna z myšlenek byla dát majetek do nadace, ale zatím stále jsou v rodině ti, kteří se chtějí o zámek starat a mají ho rádi. Rodině patřil stovky let, ať je to tak dál. Nemáme ho jen pro sebe, je i pro veřejnost. Ale stát by nám to neměl ztěžovat. Jen se podívejte se, kolik je tu papírů, to je strašné (ukazuje na stohy lejster rozložených na robustním pracovním stole).
To asi nebudete příliš rozumět lidem, kteří si zámky dobrovolně kupují?
Petr Dujka: Máme v okolí dva takové „blázny" v dobrém slova smyslu. V Potštejně jsou manželé Nováčkovi. Zámek v Rokytnici nedávno koupili Peškovi. Říkám jim: Pánové, vy máte štěstí, že když vás to přestane bavit, dojdou finance nebo příští generace nebudou zámek chtít, prodáte ho. Oni to mají jako koníčka, kdežto my jako poslání. To je velký rozdíl.
Eleonora Dujková: Nováčkovi udělali na zámku kus práce, ale kdo ví, jestli ho jejich děti budou chtít převzít. Co by si počali v Potštejně? Je pochopitelné, že se jim tam nebude chtít. Kinští v sousedním Kostelci nad Orlicí ale určitě zůstanou. Mají tam kořeny.
Petr Dujka: Já bych zámek nikomu neprodal, aby z něj udělal hotel. Těší nás, když k nám chodí návštěvníci. Máme jim co ukázat. Jsou tu samé ojedinělosti, které jinde neuvidí: sgrafita, uzavřené nádvoří s otevřenými arkádami na toskánských sloupech, vysoké sgrafitové komíny, druhá největší kachlová kamna v zemi, sbírka třiceti madonek v kapli. Stále něco rozšiřujeme, v opravené sýpce je největší soukromé přírodovědné muzeum v republice.
Eleonora Dujková: Zámek ale nemůže žít z podstaty. Kdysi tu byl v majetku pivovar, cukrovar, mlýn, lihovar, cihelna, elektrárna.
Petr Dujka: Nyní už tady bohužel není nic, co by generovalo peníze. Ze vstupenek si zámek na sebe nikdy nevydělá. Hlavní sezona je velmi krátká, jen dva měsíce.
Foto: J. RASCH
V poslední době Češi zůstávají více o dovolené doma a navštěvují památky. Ale nevíme, jak se zachová mladá generace. Ta má aquaparky, lanové a nevím jaké parky, zkrátka jiný způsob vyžití než kulturní.
Záchrana dědictví i za pomoci státu
Letošní sezona se na českých hradech a zámcích celkově vydařila. Jste také spokojeni?
Petr Dujka: Návštěvníků přichází každý rok víc a víc. Náš zámek byl ještě nedávno poměrně neznámý. Když jsem sem před deseti lety přišel, měli jsme zhruba pětinovou návštěvnost. Ale nemůžeme spoléhat jen na návštěvníky, něco čekáme také od státu. Už jen to, že je tu otevřený veliký park. Náklady na jeho udržování jsou obrovské.
Co tedy očekáváte od státu?
Petr Dujka: Pokud stát bude chtít, aby soukromé památky byly uchovány pro veřejnost, měl by se na financování také podílet. Nyní vlastní zámky většinou první generace po restitucích. Pro moji maminku je to srdeční záležitost. Pochybuji, že další generace budou vkládat peníze do zámků, aby fungovaly pro veřejnost. Buď se zavřou, nebo budou muset být podporovány státem. V současné době platíme z každé vstupenky DPH a daň ze zisku, takže nám zbude asi polovina. To je strašné.
Na opravy vráceného zámku vám stát přispěl?
Petr Dujka: Hodně nám pomohlo ministerstvo kultury. Dostali jsme se do programu záchrany architektonického dědictví. V současné době žádáme o další prostředky na opravu vzácných komínů, které hrozí zřícením, a na novou střechu. Za komunistů byla původní šindelová krytina necitlivě vyměněna za pálené tašky, takzvané bobrovky, které nepředstavitelně zatížily krovy. Zámek dokonce v jednom místě rupnul. I desetinová finanční účast na nákladných opravách je pro nás obrovská částka, přijde-li rekonstrukce na dvacet milionů. Tento klenot se ale díky pomoci státu zachrání pro další generace.
Foto: J. RASCH
Který z ministrů kultury byl k památkám nejvstřícnější?
Petr Dujka: Těžko říci. Ale jeden byl sociálnější než všichni socani. Peníze rozmělnil mezi všechny zájemce, takže z peněz, které jsme měli dostat na další fázi obnovy sgrafit, nezbylo skoro nic. Firma měla tak akorát na zapůjčení a postavení lešení, neopravila skoro nic.
Jak často sem přijíždíte syna psychicky podpořit?
Eleonora Dujková: Jezdím sem velice málo. Není tady soukromí. Raději jsem přes léto na chalupě, odkud se mi nechce. Z okna vidím na Milešovku. České Středohoří je nádherný kraj, jsem tam ráda a nikomu nevadí, že pejskové štěkají. V zimě jsem nejvíc času v Praze, mám tam spolužačky a chceme se všechny vidět, než nebudeme.
Potetovaní komunismem
Letos je pětadvacet let od sametové revoluce. Jaká je naše země čtrtstoletí po Listopadu?
Eleonora Dujková: Jednou mi jeden cizinec řekl, abych se nezlobila, ale že jsme tu všichni potetovaní komunismem. A musím mu dát za pravdu. Někdo více, někdo méně. Když v tom žijete takovou dobu, v každém něco zůstane. V některých toho zůstalo tolik, ti jsou i dnes silnější. Bohužel. Je to veliká škoda, co se s touto republikou po osmačtyřicátém stalo. Co se toho zničilo, zbořilo v pohraničí. Zničily se povahy lidí, a to je nejhorší.
Petr Dujka: Čest už nic neznamená. Plácnutí ruky bylo dříve víc než smlouva. Dnes už ani napsaná smlouva nic neznamená. Jedna advokátní kancelář vystupuje proti druhé a zpochybňuje ji. Ani soudy už nejsou objektivní. Komunisté se na mentalitě velice podepsali. Ještě před válkou stálo lidem za to, za zemi bojovat.
Jenže všichni, co za ni bojovali, byli potrestáni. Tím vznikla komunistická zvěrstva a podepsala se na národu. Je hrozně těžké to napravit. Maminka je velká vlastenka a stále doufá, že se ještě mentalita českého národa trošku navrátí. Ale když si zvolíme takového prezidenta...
Eleonora Dujková: Kdyby všichni lidé byli slušnější a méně závistiví, byl by to obrovský krok dopředu. Ale jak to dokázat?
Rod Bubnů
Původně česká vladycká rodina pánů z Bubna pocházela z Plzeňska. Jejich rodinným sídlem byl hrad Buben.
Mikuláš Bubna koupil roku 1562 hrad Litice poblíž Žamberka, proto rod začal používat přídomek „z Litic".
V roce 1575 postavil Mikuláš Bubna zámek v Žamberku, jeho bratr Heřman pak zámeček v Horním Jelení, kde dnes žije Adam Bubna-Litic.
V roce 1629 byli Bubnové povýšeni do panského stavu, v roce 1644 získali titul hraběcí.
Hrabě Ferdinand Antonín (1768–1825) se proslavil jako diplomat a válečník v napoleonských službách. Později se stal generálním guvernérem Nizzy, Piemontu a Savojska. Ještě v roce 1818 sloužil jako vrchní velitel v Lombardii. Zemřel roku 1825 v Miláně.
Mikuláš Bubna-Litic (1897–1954), otec Adama a Eleonory, byl protektorátní ministr zemědělství ve vládě Aloise Eliáše. Po válce byli všichni ministři prohlášeni za kolaboranty. Mikuláš Bubna-Litic se chtěl ospravedlnit u soudu, dobrovolně na něj čekal 14 měsíců v zajišťovací vazbě na Pankráci, k procesu ovšem nikdy nedošlo. Dostal ale doklad o národní spolehlivost. Třicet z 31 vyslechnutých svědků se shodlo, že patřil k nejstatečnějším ministrům protektorátní vlády a své české smýšlení a nepřátelský postoj vůči nacismu dával jasně najevo.
Autor: J. RASCH
Eleonora Dujková, rozená Bubna-Litic (85)
Narodila se ve Vídni, maminka Marketa rozená Hansy pocházela z Rakouska.
Eleonora vyrůstala na zámku v Doudlebách, od 8 let pak žila v Praze. Studovala anglické gymnázium, které ale nacisté za války zavřeli. České gymnázium pak nemohla dokončit kvůli obvinění otce z kolaborace. Absolvovala kurz pro dětskou zdravotní sestru. Pracovala jako pomocná síla v jídelně, později jako servírka a prodavačka novin v Melantrichu.
Manžel Petr byl lesní inženýr. Mají dcery Marketu a Monicu a syny Petra a Michala.
Článek vyšel 3. listopadu 2014 v Dotyku Styl Royal č. 1/2014.