Ubíjeli lidi polními lopatkami. Od masakru v Tbilisi uběhlo 30 let

9. duben 2019 četba na 11 minut
Záhy po brutálním zásahu se v Tbilisi začaly objevovat vývěsky s tvářemi obětí

Záhy po brutálním zásahu se v Tbilisi začaly objevovat vývěsky s tvářemi obětí

Foto: Wikimedia Commons

"Bože můj, je to tak tragické, tak hrozné a tragické. Mladé dívky i chlapci jsou mrtví. Situace je tu velmi nebezpečná," reportovala 9. dubna 1989 gruzínská filmařka Lana Gogoberidzová z Rustaveliho třídy v gruzínském Tbilisi. Probíhala tam demonstrace, kterou krvavě potlačila sovětská armáda. Zahynulo 21 lidí, z toho 17 žen. Mnohdy šlo o šestnáctileté studentky.

FOTOGALERIE

Pokojná demonstrace skončila krveprolitím Záhy po masakru se v Tbilisi začaly objevovat vývěsky s tvářemi obětí Tváře tří obětí vojenského zásahu

Jako "tbiliský masakr" se označuje krvavý incident, při němž sovětská armáda potlačila 9. dubna 1989 za pomoci tanků, plynu a bohužel i zběsilého utloukání demonstrantů polními lopatkami protisovětskou mírovou demonstraci v gruzínském hlavním městě Tbilisi. Tragickým incidentem vyvrcholily několikatýdenní demonstrace Gruzínců proti abcházským separatistům v gruzínské oblasti Černého moře a za vyhlášení gruzínské nezávislosti. V době, kdy se armáda rozhodla zasáhnout, se demonstrace účastnilo až 10 tisíc protestujících. Po jejím násilném rozehnání zůstalo na ulici 21 zabitých, dalších víc než 4000 lidí muselo vyhledat lékařskou pomoc. 

Podle dobového vydání amerického deníku The New York Times vedla k protestům tehdejší gruzínská národnostní krize - jednotlivé národnostní skupiny začaly stále hlasitěji uplatňovat své požadavky, které sahaly od obnovení možnosti hovořit oficiálně svým rodným jazykem až po vyhlášení úplné nezávislosti Gruzie. Demonstraci na Rustaveliho ulici svolal tehdejší gruzínský Výbor nezávislosti, který vytvořili gruzínští disidenti Merab Kostava, Zviad Gamsachurdia (po rozpadu SSSR první demokraticky zvolený prezident Gruzie), Giorgi Chanturia, Iraklij Batiašvili a Iraklij Cereteli. Krvavý zásah proti bouřícím se Gruzíncům začal za úsvitu.

Gruzie v sovětské říši

Rozporuplný vztah Gruzínců k sovětským úřadům se datoval už od roku 1921, kdy byla tato země, rozkládající se od pobřeží Černého moře až ke kavkazskému pohoří, k Sovětskému svazu připojena. Gruzínská historie je sice takových okamžiků plná, protože tuto zemi ovládala během staletí celá řada dobyvatelů - například Mongolové, Turci, Peršané i carské Rusko - ale navzdory životu pod cizí nadvládou si Gruzínci vždy udrželi vlastní jazyk i bohaté kulturní dědictví. 

"Sovětizace" Gruzie, kterou zahájil ještě začátkem 20. let sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin, však byla tak brutální, že to nemělo obdobu. V roce 1924 potlačily bolševická tajná služba Čeka, policie a armáda pod vedením rodilého Gruzínce Lavrentije Beriji, šéfa místní Čeky, v Gruzii protibolševické povstání, načež daly pro výstrahu veřejně popravit zhruba 10 tisíc lidí. Ve 30. letech, kdy se stal Berija jedním z nejbližších Stalinových spolupracovníků, pak tento teror pod jeho vedením pokračoval.

Dopad sovětizace na gruzínskou kulturu, politiku i celkové prostředí byl vážný. Řada Gruzínců (často potomků obětí stalinských čistek) se raději přiklonila ke konformitě s vládnoucím režimem, což vedlo k tomu, že v 80. letech minulého století měla gruzínská komunistická strana nejvyšší podíl členů na obyvatele ze všech sovětských republik. Na druhé straně hodně Gruzínců využívalo členství v komunistické straně k tomu, aby se jím kryli při černém obchodu, který byl v této zemi hodně rozvinutý.

Už v roce 1970 (kdy byl šéfem Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv) se gruzínská komunistická strana stala do té míry zkorumpovanou, že i Brežněvův režim musel zasáhnout. Velkou zásluhu na tom měl další gruzínský politik Eduard Ševarnadze, který se stal v roce 1968 gruzínským ministrem vnitra. Ten nechal mimo jiné propustit nebo zatknout v rámci protikorupčního tažení stovky policejních důstojníků a v roce 1972 výrazně přispěl i k pádu tehdejšího prvního tajemníka gruzínské komunistické strany Vasilije Mžavanadzeho, jehož pak sám nahradil ve funkci. 

Coby první tajemník strany pokračoval Ševardnadze v boji proti korupci, bohužel dal ale uvěznit i mnoho gruzínských disidentů za protisovětské aktivity - mezi nimi například už zmíněného Meraba Kostavu a Zviada Gamsachurdiu. Na druhé straně dokázal ve vedení strany prosadit nebývalé ústupky v obraně ústavního stavu týkajícího se gruzínského jazyka. Ve funkci prvního tajemníka působil do roku 1985, kdy byl po nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu jmenován ministrem zahraničních věcí.

Takzvaná politika "glasnosti", tedy větší svobody slova a informací, kterou začal Gorbačov coby nový generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu prosazovat, vedla k tomu, že se v Gruzii začaly opět probouzet dříve umlčované národnostní ambice. Už v roce 1987 existovalo v Gruzii několik neoficiálních politických uskupení, která si kladla za cíl oživení původní gruzínské kultury, ale současně projevovala snahu vytvořit nový národní gruzínský program. Tyto skupiny si rychle získávaly lidovou podporu.

Už v listopadu 1988 se tak sešla na Rustaveliho bulváru v centru Tbilisi první obrovská demonstrace, která protestovala proti navrhovaným změnám sovětské ústavy, podle nichž se měl změnit dosavadní status gruzínského jazyka a jedinou státní řečí Gruzie měla být do budoucna ruština. Změny ústavy podporovali abcházští separatisté, kteří požadovali nezávislost na Gruzii. Většině Gruzínců ale byly proti mysli. 

Za úsvitu začalo peklo

Jarní protesty začaly v Tbilisi v reakci na abcházské výzvy k odtržení od Gruzie dne 25. března 1989. Od 4. dubna drželo asi 150 gruzínských nacionalistických aktivistů na Rustaveliho bulváru hladovku před sídlem gruzínského vedení komunistické strany. O dva dny později vyšlo do ulic hlavního města přes 150 tisíc lidí z Tbilisi i z venkova, aby demonstrovali svou solidaritu s hladovkáři.

Až do této doby šlo o nenásilné a mírové protesty. Demonstranti nicméně začali kromě potrestání abcházských separatistů požadovat také vyhlášení nezávislosti Gruzie a svržení komunistické vlády. V reakci na to rozmístilo vedení komunistické strany v ulicích Tbilisi vojenské speciální jednotky.

Dne 8. dubna se na Rustaveliho třídě sešla další velká demonstrace, jež opět začala nenásilně. Shromážděný dav zpíval gruzínské národní a náboženské písně a mnoho lidí tančilo, aby tím dalo najevo, že nechtějí žádné násilí.

V podvečer předstoupil před demonstranty patriarcha gruzínské pravoslavné církve Ilja II., který je varoval před hrozbou násilného zásahu ze strany sovětských vojsk a vyzval je, aby se z ulice přesunuli do kostelů na večerní bohoslužbu. Vůdci shromáždění tuto nabídku odmítli a protestující je podpořili, načež se všichni společně pomodlili přímo na ulici. Pak zůstali na místě přes noc při zapálených svíčkách, zatímco kolem uzavřely celou oblast tanky a jednotky zvláštního určení.

Pár minut před čtvrtou ráno dal vojenský velitel kavkazské oblasti generálplukovník Igor N. Rodionov vojákům rozkaz, aby Rustaveliho třídu vyklidili.

Člověk v tísni slaví 10 let v Gruzii

4. říjen 2016 četba na 1 minutu

Výzvy k rozchodu shromážděný dav ignoroval a mezi vojáky a demonstranty začaly létat vzduchem první urážky. Napjatá atmosféra hrozila výbuchem - a vzápětí k němu bohužel došlo.

"Vojáci najednou začali mlátit každého, kdo byl v dosahu. Lidé padali a vznikl hrozný chaos," popsal situaci jeden ze studentů, jenž byl u začátku krveprolití. 

Příslušníci jednotek zvláštního určení zaútočili podle pozdějších svědectví na demonstranty polními lopatkami, holemi a plynovými granáty. K neslýchané brutalitě zásahu přispěl i fakt, že řada vojáků nenáviděla Gruzínce z etnických důvodů. Podle pozdějšího vyjádření ruského právníka a spoluautora ústavy Ruské federace z 90. let Anatolije Sobčaka šlo o násilnou pomstu na civilistech, při níž vojáci jednoznačně porušili závazné pokyny, které dostali, a začali lidi bezuzdně masakrovat.

Následky byly tragické. Podle prvních zpráv, potvrzených den po incidentu oficiální tiskovou agenturou TASS, bylo zabito 16 demonstrujících a víc než 100 bylo zraněno (podle TASSu utrpělo zranění také 91 vojáků). Konečný počet mrtvých byl bohužel ještě vyšší - o život přišlo 17 žen a čtyři muži, většinou šlo o mladé studenty. Informace o zraněných vojácích zůstaly nepotvrzeny.

V jedenáct dopoledne vydal Rodionov zákaz vycházení a zakázal další demonstrace. Předsednictvo Nejvyššího sovětu v Moskvě potvrdilo ve zvláštním nařízení vysoké tresty za "rozněcování mezietnického nebo rasového nepřátelství" a za "veřejné urážky či diskreditaci" státních orgánů či úřadů. Nařízení, které se stalo součástí tehdejšího sovětského trestního zákoníku, bylo zacíleno proti protestujícím nacionalistickým uskupením a dosvědčovalo zájem, jaký sovětská vláda o Gruzii měla. 

Masakr urychlil nezávislost

Jednou rozjetý vlak vzpoury se už ale nedal zastavit. Záběry masakru obletěly celý západní svět a vyvolaly ostré protesty proti postupu ruských vojáků. Brutální zásah navíc sjednotil celou Gruzii v odporu proti sovětské moci. Ve dnech po masakru se tak navzdory všem zákazům shromáždily v ulicích Tbilisi stovky tisíc lidí. Dne 26. dubna pak vyšlo do ulic dokonce 300 tisíc demonstrantů, aby si připomněli výročí vyhlášení Gruzínské demokratické republiky v roce 1918. "My nejsme jen skupinka studentů. Jsme intelektuálové, jsme dělníci a nedáme se už umlčet. Tohle je skutečný boj, žádná přehlídka," uvedla jedna z demonstrantek. 

Dne 10. dubna byla také v celé Gruzii včetně hlavního města vyhlášena protestní stávka a 40 dní národního smutku. Armáda se už neodvážila zasáhnout.

O rok později, 9. dubna 1990, přijala Gruzie svou Deklaraci nezávislosti. A při druhém výročí tragédie, 9. dubna 1991, vyhlásila Nejvyšší rada Gruzie na základě výsledků celostátního referenda státní suverenitu a nezávislost na Sovětském svazu. Prvním demokraticky zvoleným prezidentem se ještě v témže roce stal Zviad Gamsachurdia.

Vojenský velitel Igor Radionov byl v 90. letech zvolen členem ruského parlamentu, Státní dumy a za prezidenta Borise Jelcina jmenován také ruským ministrem obrany. Svého postupu v Tbilisi nikdy veřejně nelitoval.

Na místě masakru byl 23. listopadu 2004 slavnostně odkryt památník obětem, u nějž se ve výroční den tragédie každoročně koná veřejné shromáždění k uctění jejich památky.