Sport

Dříč na ledě. Korbela schoval medaile do garáže

22. únor 2018 četba na 4 minuty
Hokej, seriál, OH 2018, hokejista Jaroslav Korbela, stříbro

Hokej, seriál, OH 2018, hokejista Jaroslav Korbela, stříbro

Foto: Deník / Jáša Kamil

Mezi přáteli má dost zajímavou přezdívku Bába. Ale je to divné: Jaroslav Korbela býval na ledě dříč, neuhnul snad z jediného souboje. Ostatně právě to ho katapultovalo do reprezentace.

Mladším ročníkům asi jeho jméno nic moc neřekne, ale kdo dnes může říct: dostal jsem se na olympiádu a bral tam medaili? Rok 1984, Korbelovi bylo 26 let a… „Už to vypadalo, že se do toho Sarajeva ani nepodívám,“ uvedl bývalý hokejista, jenž loni oslavil šedesátiny. Je to tak, nechybělo moc a pod pěti kruhy nehrál. Vedení národního týmu si dva týdny před turnajem domluvilo přípravu proti Finsku. Hrálo se v Českých Budějovicích. Tedy u Korbely doma.

„Trenér Bukač mi před tímhle přátelákem oznámil, že pojedu na olympiádu. Ale já si v tom utkání vážně poranil kotník. Už jsem myslel, že je po všem.“ Jenže přišla záchrana tehdejší hlavní kouč využil své kontakty. Korbela dodal: „Zavolal fyzioterapeutku Mojžíšovou, ta přijela a za deset dní mě dala dohromady.“ Obrovský balvan ze srdce spadl nejen křídelnímu útočníkovi, ale také trenérům. Ti měli Korbelu, tehdejší klasické bránící levé křídlo, rádi hlavně pro jeho poctivý přístup. Soupeři nedal nic zadarmo. Byl na ledě neskutečný bojovník.

FOTOGALERIE

Hokej, seriál, OH 2018, hokejista Jaroslav Korbela, stříbro Hokej, seriál, OH 2018, hokejista Jaroslav Korbela, stříbro Hokej, seriál, OH 2018, hokejista Jaroslav Korbela, stříbro z OH 1984 v Sarajevu

„Paní Mojžíšová mi začala masírovat krk. Já jí říkal, že mám přece zraněný kotník, ona mi odpověděla: Mlč! Všechno začíná od mozku! Neskutečně mi pomohla.“ Takže i světově uznávaná fyzioterapeutka má na stříbrné medaili, kterou pak Korbela se svými spoluhráči v Sarajevu vybojoval, svůj podíl.

Z olympiády si přivezl celou hromadu zážitků. Nejsilnější moment, kromě zisku stříbra? Poprvé a také naposledy v životě se setkal tváří tvář se zástupcem královské rodiny. „Bydleli jsme v olympijské vesnici v domě s arabským princem,“ usmál se a přidal největší raritu: „Princův pokoj byl přímo pod námi. Vím, že za ním přijela rodina, koupili mu výstroj na sáně a on vyrazil závodit.“ Mimochodem, také Jaroslav Korbela prošel sarajevské obchody se sportovním vybavením.

„Byli jsme se podívat na ženskou štafetu běžkařek, za Československo tehdy závodily Květa Jeriová a Blanka Paulů,“ vzpomněl si hokejový internacionál na úspěšné družstvo, v němž startovaly ještě Dagmar Švubová a Gabriela Svobodová (nyní Soukalová). Tehdy braly stříbro. „Ten sport se mi zalíbil, tak jsem hned řekl: Koupím si lyže! Do olympijské vesnice přijela Blanka Paulů, já ji vzal do obchodu, aby mi poradila, jaké jsou pro mě nejlepší,“ konstatoval.

A tak se stalo, že si Korbela ze Sarajeva přivezl pro sebe a pro manželku krásné běžky. „Ale ani jednou jsem na nich nestál,“ dodal se smíchem muž, který nikdy nezkazí žádnou legraci. Ovšem více než dva páry lyží jej dodnes těší ona malá čtvercová placka, kterou si přivezl s hokejovým týmem. Olympijské stříbro. „Všechny medaile mám někde u syna v garáži, ale tuhle mám doma. Občas se stane, že ji návštěva chce vidět, a občas se ozvou kamarádi, abych ji vzal s sebou na pivo,“ podotkl.

Na olympiádě v Sarajevu poskládali trenéři Bukač a Neveselý čtvrtý útok následovně: Caldr, Pašek, Korbela. „Fakt? Tak jsme hráli? S Candátem? Tak to už si vážně nepamatuju, hlesl. Nicméně když se Korbely zeptáte, na kterého hokejového spoluhráče vzpomíná ze všech nejraději, odpoví bez zaváhání. „V Motoru jsme byli dvojice s Norou Králem,“ připomněl jednoho z nejtalentovanějších útočníků osmdesátých let Norberta Krále.

Jakmile jej pozvali trenéři do reprezentace, sháněl se po Radoslavu Svobodovi. Právě s tímhle bekem prý nejčastěji sdílel pokoj. „Z vojny mi vydrželo přátelství s Karlem Langem a Jardou Hüblem,“ uzavřel.