Historie

Edvard Beneš: Politik evropského formátu. Zemřel před 70 lety

3. září 2018 četba na 5 minut
Prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk (vlevo) a ministr Edvard Beneš leží v trávě v Topolčiankách.

Prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk (vlevo) a ministr Edvard Beneš leží v trávě v Topolčiankách.

Foto: čtk

Přesně před 70 lety se v podvečer rozezněl smuteční zvon na kostele v Sezimově Ústí. Oznamoval úmrtí druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Jako vysoký státník svedl za novou republiku v kritických letech obou světových válek nejeden boj, ten poslední – s dlouhodobou nemocí – prohrál krátce po šesté hodině večer dne 3. září 1948.

FOTOGALERIE

Fotografie z pohřbu Edvarda Beneše v Sezimově Ústí ze dne 10. září 1948. Fotografie z pohřbu Edvarda Beneše v Sezimově Ústí ze dne 10. září 1948. Edvard Beneš.

Málokterý demokratický prezident budí u lidí takové kontroverze jako Edvard Beneš. Někdo ho po Masarykovi bere jako největšího státníka v dějinách Československa, jiný ho obviňuje za všechno možné v souvislosti s mnichovskou dohodou a komunistickým pučem roku 1948. 

I když bývá Beneš za svá rozhodnutí v posledních letech života označován za slabocha a zrádce, nedá se popřít, že byl politikem evropského formátu, který se velkou měrou zasloužil o zrod samostatného Československa. 

Na druhou stranu byl jako dlouholetý ministr zahraničí vždy spíše diplomatem než státníkem. Místo toho, aby v kritických letech zaujal jasné stanovisko a stál si za ním, snažil se ze svízelných situací dostat s kompromisním řešením.

Edvard Beneš

Díky tomu a tlaku, který byl vládou na nemocného muže vyvíjen, se roku 1948 dostali v Československu k moci na dlouhých 41 let komunisté. 

Pro velkou část národa byl pak státní pohřeb Edvarda Beneše dne 8. září nejen posledním rozloučením s bývalým prezidentem, nýbrž i příležitostí vyjádřit nesouhlas s nedemokratickým vývojem Československa. Komunisté nenechali nic náhodě a do pražských ulic povolali přes čtyři tisíce ozbrojených milicionářů, kteří měli případně projevy nesouhlasu potlačit.

Slaboch, či hrdina? Jaká byla role Edvarda Beneše v dějinách?

Vít Smetana: Vstřícnost k Sovětům hraničila se servilností 

Edvard Beneš sehrál zásadní úlohu při vzniku Československa. Byl pilnou včeličkou, která nikdy neváhala domlouvat se se spojenci a předkládat jim československé názory na mezinárodní situaci. Byl úspěšný i při prosazování územních požadavků Československa a na pařížské mírové konferenci fungoval jako hledač kompromisů v záležitostech, které se ČSR netýkaly. V dalších desetiletích byl problém vůči ostatním státníků a diplomatům v jeho sebevědomí. Začal mít tendence své partnery poučovat a řadu z nich tím odrazoval, což často podrývalo sílu jeho argumentů.

Beneš žil v neklidné době, byl nucen řešit ty nejzávažnější situace v československých dějinách a tíha odpovědnosti, kterou si vzal na svá bedra, byla obrovská. Zároveň byl spíše diplomat než státník a míval tendenci v každé situaci hledat nějaký kompromis – a to i tehdy, kdy už bylo na místě zaujmout principiální stanovisko a trvat na něm.

Ve vztahu k Sovětskému svazu šel ve svých výrocích opakovaně dál, než bylo rozumné. Podle mého názoru měl značnou „zásluhu“ na tom, že se ČSR dostalo do sovětské sféry vlivu, a za zlé bych mu měl takovou míru vstřícnosti k SSSR, jež často hraničila se servilností. Je samozřejmě otázkou, zda by se tak stalo i bez Beneše. Určitě ale svými výroky o budoucím nebezpečí plynoucím ze strany Západu přispíval k podněcování Stalinovy paranoie a k rozdělování světa na Východ a Západ.

Autor je historik z Ústavu soudobých dějin AV ČR

Eduard Stehlík: Za puč roku 1948 bych Beneše neodsuzoval

Prezident Masaryk o Benešovi říkal, že bez něj bychom republiku neměli. On byl tím drobným a velice pečlivým úředníkem, u kterého se sbíhaly všechny nitky protirakouského odboje a on dělal mravenčí práci, která vedla ke vzniku Československa. Jeho podíl je tedy enormní.

Pokud jde o rok 1938 z mého pohledu je nešťastné, že se hlavou státu stal ministr zahraničí. K tomuto problému přistoupil jako diplomat, což nebylo nejlepší řešení. Jsem pevně přesvědčený, že se domníval, že akceptováním mnichovské dohody uchrání Čechoslováky před velkými ztrátami na životech. Nekalkuloval ale s tím, že ponížení, kterému byly národ a armáda odcházející z hranic bez boje vystaveny, není záležitostí několika měsíců ale několika generací. To, že řešení, které tehdy prezident přijal, na nás dopadají dodnes, svědčí o síle křivdy, která na nás byla spáchána.

Na rok 1948 je třeba nahlížet tak, že demokratické strany to nejpodstatnější rozhodování nechaly na prezidentovi, přestože věděly, že jde o nemocného muže. Za tento krok bych Beneše rozhodně neodsuzoval. On v tu chvíli volil, co se mu zdálo nejlepší.

Beneš byl určitě osobnost, která se do dějin zapsala mnoha věcmi pozitivně a některými kroky nešťastně. Nikdy bych si ho ale nedovolil odsuzovat, protože jednal se znalostí věci a informacemi, které měl v té době. My máme ten luxus, že víme, co se tehdy dělo, a známe zákulisí.

Autor je historik a ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany