O osm století později se situace obrátila a polské sestry před 20 lety, přesně 31. ledna 1998, pomohly vysláním svých řeholnic obnovit život v modlitbě v doksanském klášteře, který přestal svému účelu sloužit za vlády Josefa II. V současnosti v něm žije osm sester.

„Tři z nás už mají svůj starobní důchod. Musíme se samy uživit, ale na rekonstrukci budov naše příjmy nestačí,“ říká sestra představená Alberta.

Jaké pocity jste měla po vstupu na půdu kláštera, který byl sice založen před více než osmi sty lety, ale nyní se nacházel v troskách?

Nebylo to nic příjemného, realita byla hodně složitá. Bývalý konvent byl zdevastovaný po hospodaření státního statku, který objekty využíval jako stáje nebo sklady či garáže, střechy se navíc propadaly a fasády opadávaly. V původní obytné části byl kravín. Celý konvent bylo třeba zrekonstruovat. Práce prováděly odborné firmy, my jsme vlastníma rukama obnovily zahradu, kterou jsme našly jako jednu velkou skládku.

Několik let jsme musely bydlet na faře. S Boží milosti přinesla všechna ta námaha obnovit klášter a vytvořit společenství sester plody a my se nyní můžeme těšit z toho, že tady jsme a sloužíme Bohu a lidem naší modlitbou a obětí.

Jak vás před 20 lety přijali lidé v Doksanech a okolí?

Předtím jsme žily v místech, kde je víc věřících. O to víc jsme byly překvapené, jak k nám byli všichni v obci a na Litoměřicku milí a vycházeli a vycházejí nám doposud vstříc. Platilo to i pro jednání na úřadech či ve zdravotnických zařízeních.

Jak vypadá den řeholnic?

Vstáváme už ve 4:45 a po půl hodině nám začíná ranní blok modliteb, který zakončíme mší svatou. Po snídani má každá sestra až do půl dvanácté své zaměstnání, následuje půl hodiny osobní modlitby a po ní máme společný oběd. Po obědě se celá komunita setká ke vzájemnému půlhodinovému rozhovoru. Po chvíli osobního volna následuje opět práce, od 16:30 věnujeme delší čas modlitbě, pak je společná večeře. V půl osmé začnou hodinové večerní modlitby, ve kterých děkujeme Bohu za vše dobré a přimlouváme se za lidi, kteří nás požádali o modlitbu. Ke spánku se ukládáme okolo 22. hodiny.

Můžete vůbec klášter opustit?

Je tomu tehdy, když potřebujeme navštívit lékaře nebo některý úřad či udělat nákup. To jsou hlavní důvody opuštění klauzury. Na návštěvu své rodiny můžeme odjet jednou za dva roky nebo když je někdo z blízkých vážně nemocný. Na výlety a dovolené v běžném slova smyslu nejezdíme.

Určitě se úplně neuzavíráte světu. Co sdělovací prostředky, máte počítače, připojení k internetu, televizi?

Sledujeme krátké zprávy především z rozhlasu, komunikujeme přes e-mail, televizi nemáme, ale někdy sledujeme přenos či záznam na internetu, pokud se jedná o církevní záležitosti. Držíme se v tomto směru pravidel, aby se nerušil charakter našeho života, který má být hlavně v tichu a modlitbě. Také máme knihovnu se širokým spektrem literatury.

Čím se zaměstnáváte?

Máme šicí dílnu, kde šijeme na objednávku liturgické oděvy, v sezoně pěstujeme léčivé byliny, které sušíme k přípravě čajových směsí nebo vonných sáčků. Část bylin se zpracovává pro výrobu likérů. Naše výrobky nabízíme jak v Doksanech, tak v několika dalších klášterech. Jedna sestra jako pastorační asistentka pečuje o kostel. Tři z nás už mají svůj starobní důchod. Musíme se samy uživit, ale na rekonstrukci budov naše příjmy nestačí. Máme i dobrodince, kteří nás podporují jedním z nich je například farmář pan Brejcha z Brňan, který nás pravidelně zásobuje čerstvým mlékem.

Kdo jsou sestry premonstrátky?Kongregace sester premonstrátek vznikla v roce 1902. Stejně jako premonstrátské kanovnice, jejichž kláštery v českých zemích byly zrušeny v rámci reforem Josefa II., se řídí řeholí sv. Augustina. Na rozdíl od nich nepodléhají tak přísné klauzuře. Vedle kontemplace se zabývají i další činností například prací ve farnostech, péčí o nemocné apod.