Sport

Hrdina z hor. Burkert vyskákal první medaili

11. únor 2018 četba na 7 minut
Rudolf Burkert

Rudolf Burkert

Foto: olympic.cz

Příběhy Jiřího Rašky, Kateřiny Neumannové či naganské party bezesporu vstoupily mezi sportovní mýty českého národa. Tyto a další nezapomenutelné okamžiky zimních olympiád rychle přerostly ryze sportovní rozměr. Důkaz? Vedly ke vzniku oslavných knih, jásavých dokumentárních filmů a dokonce – alespoň v případě Nagana – i ironické opery. K Čechům to tak nějak patří. Jak patetické vlastenectví davů na náměstích, tak i schopnost udělat si z něj legraci.

Leč některé příběhy z této linie poněkud vybočují. Příklad? Rudolf Burkert, historicky první tuzemský medailista na zimní olympiádě. Skvělý sportovec, ale mnohými neuznáván (kvůli původu). Sudetský Němec, říkají mnozí. Špatně.

„Jeho maminka byla rozená Šimůnková,“ vysvětlil patriot Jaroslav Zeman, jenž v Jiřetíně pod Bukovou udělal prvnímu hrdinovi muzeum.

Ale zpátky k vlastenectví (některých) fanoušků. Chtě nechtě, vzpomínka na Burkerta připomíná zároveň fakt, že Češi a Němci zde žili po staletí vedle sebe a v mnohém se obohacovali. Evokuje to časy, jež se nevrátí.

Burkert se v roce 1904 narodil v Jizerských horách v Polubném u Kořenova (něm. Polaun). Pracoval v místních slavných sklárnách a začal brzy excelovat na lyžích. Mimochodem: zimní sporty byly za první republiky často doménou českých Němců, ne náhodou zvaných „skopčáci“ (tedy původně „ti z kopců“). V nížinách žijící Češi se jim vážně nemohli rovnat.

Znak německých sportovních spolků

„Už kvůli geografickému umístění Sudet je logické, že právě v lyžování měli Němci v československých týmech silné zastoupení,“ řekl pro německé vysílání Českého rozhlasu sportovní historik Marek Waic. Zároveň však zdůraznil, že soužití českých a německých sportovních organizací nebylo bezproblémové. Stejně jako Češi za Rakouska-Uherska, po roce 1918 pro změnu sudetští Němci usilovali o co největší nezávislost. Vesměs marně.

Také Burkert nosil na svetru znak Hlavního svazu německých zimních sportovních spolků. Na oficiálních akcích musel reprezentovat Československo. Tak jako na zimních hrách ve Svatém Mořici v roce 1928, kde senzačně narušil nadvládu skandinávských skokanů a na velkém můstku získal bronzovou medaili. Jak už bylo zmíněno, jednalo se o první československý medailový úspěch na ZOH. Už rok předtím se stal Burkert mistrem světa v severské kombinaci, sbíral i další úspěchy.

Pohled na archivní snímky tehdejších skokanů na lyžích budí úsměv. Odvážní mládenci v čepicích ve vzduchu v prazvláštním předklonu snaživě mávali rukama, aby prodloužili délku skoku. Jaký rozdíl oproti dnešním mušketýrům v supermoderních kombinézách a přilbách, kteří řeší každý detail. A co teprve výkony z doby minulé – Burkert si ve Svatém Mořici zajistil bronz díky skokům do vzdálenosti 57 a 59,5 metru. Přesto si tito průkopníci nezaslouží úsměšky, spíš obdiv za odvahu, s jakou šli s dosti primitivním vybavením do rizika.

Burkert se také proslavil mnoha husarskými kousky. Řadu z nich si pamětníci vybavují dodnes. Třeba ten pověstný skok se svou nevěstou v náručí.

Nešťastné, nebo šťastné zranění?

Závodní kariéru mu ukončilo vážné zranění nohy v roce 1934. Bolest a smutek později vystřídala úleva.

Pár let nato, když Sudety vplynuly do třetí říše, se vyhnul narukování do wehrmachtu. Po válce nebyl „odsunut“ a zůstal ve vlasti. Pracoval jako řidič a vlekař v Tanvaldu, až koncem 60. let se vystěhoval do západního Německa. Tam v roce 1985 zemřel.

Komunistický režim se jeho úspěchy moc nechlubil. Z encyklopedií ho buď úplně vyškrtával, nebo mu počešťoval jméno na Purkert. Svědčí to o zvláštně rozpačité nejistotě, kterou většina Čechů dodnes cítí, je-li řečo sudetských Němcích.

Časy se naštěstí přece jen mění. Muzeum je toho důkazem. „Jde o malou expozici, kterou mohou vidět lidé při prohlídkovém okruhu Válečná výroba a sportovci firmy,“ dodal Zeman. I takhle vypadá připomínka komplikované a nejednoznačné historie.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST