Jak se Čech stal sultánovým zahradníkem aneb U Turků jde všecko zdlouha

17. únor 2018 četba na 17 minut
Oficiální portrét sultána Mahmuta II.

Oficiální portrét sultána Mahmuta II.

Foto: Wikimedia Commons

„Nejdražší rodičové, k vědomosti Vám dávám, že 10. neb 16. tohoto měsíce z Vídně pojedu k mým předešlým pánům do tureckého hlavního města Konstantinopole k tamnímu císaři zahradu zakládat; a to na dvě léta dle učiněné smlouvy. Dostaneme peníze na cestu tam, a až budeme hotovi, zase nazpátek. On žádného jiného nechtěl než jenom mne, protože se na mě může se vším spolehnouti.“

Dopis odeslaný 8. dubna 1837 z Vídně do jižních Čech zahradnickým pomocníkem Františkem Šteflem zaujal kněze a sběratele písní Jana Tomáše Nováčka, který vzácně dochovaný soubor Šteflovy korespondence z let 1837–1839 opsal, připravil k případnému vydání a svůj rukopis odevzdal bibliotéce Musea Království českého, dnešního Národního muzea.

Zde ho po čase objevil známý kulturní historik Čeněk Zíbrt a roku 1914 jej prvně uveřejnil ve svém časopise Český lid. Od těch dob uplynulo další století, ale Šteflovy postřehy – až na sloh, Nováčkem lehce upravený – nezestárly.

FOTOGALERIE

Čtvrť Beşiktaş na archivním snímku Celkový pohled na čtvrť Beşiktaş Cařihrad koncem 19. století

„To mně těší, že se nám zle tam nepovede,“ libuje si zahradník František před cestou, která v jeho okolí musela způsobit menší senzaci. „Já! budu mít na rok 6 set a on 2000 stříbra. Kdyby to bylo k někomu jinému, nešel bych, ale že jest to k samému císaři, tak jsem se osmělil: aspoň viděti budu cizí země a jiný díl světa; a jestliže ve zdraví se navrátím, mám přislíbeno, že dostanu dobré místo, které, jsa ve Vídni i 10 let, bych nedostal.“

František byl synem Jakuba Štefla, „uměleckého zahradníka u fabriky Rozkoše, nedaleko od Kunžaku v Táborském kraji“. Skutečnost, že se dostal k tak atraktivní a exotické práci, pochopíme, až jeho příběh zasadíme do širších historických souvislostí. Na to je ale dost času. Zatím jsme ještě ani nevyjeli z Vídně…

Oršava v rumunském Banátu

Oršava v rumunském Banátu

„Pas obdržel jsem do Turek od zemské vlády beze vší obtížnosti, o který jsem se ani ucházet nemusel, protože kníže Metternich mou pocestní knihu jí předložil, a od našeho císaře pána jsme tam schváleni a poručeni. My pojedeme po Dunaji na parní lodi přes Černé moře. Za 14 dní jsme v Konstantinově.“ Tak shrnul mladík, co všechno bylo třeba učinit, aby se Jihočech mohl vydat na dvouletou službu k sultánovi.

Chodíme po skalách, střílím orly

Nejprve se musel nějak dopravit do významného přístavu na řece Dunaj – rumunské Oršavy. Sem dorazil 21. dubna 1837 a tři dny nato píše svému bratrovi:

„Zde osm dní čekati musíme na jinou loď, nevědouce, co dělati pro smutnost. Žádal bych ti ten lid surový viděti. Jejich chatrče z proutí spletené a hlínou vymazané zdají se býti jako bobrové boudy. Aniž co jiného zde viděti nežli kopce a skály. V dolinách mají lidé své obydlí. Naše vyražení jest to, že chodíme po skalách, střílím orly. Zde jest mnoho pustin a lesů, a v nich zdržují se medvědi a vlci. Stříleti zde každému jest dovoleno.“

Tisíciletý střet Evropy s islámem

22. květen 2015 četba na 7 minut

Následuje dvouměsíční mlčení. A přesně 24. června se František hlásí živ a vesel dlouhým listem, tentokrát už odeslaným z kýžené Konstantinopole neboli Cařihradu – jak on říká, z „Konstantinova“.

„Šťastně a ve zdraví jsme tu předsevzatou cestu vykonali,“ píše. „V Galacu [město ve východním Rumunsku u hranice s Moldavskem – pozn. aut.] bylo nám dlouho čekati na parní loď, která z Konstantinova měla přijíti, protož jsme vydali se s kupeckým korábem přes Černé moře; ale celých 14 dní jsme na moři strávili, než jsme do Konstantinova se dostali. Stále nepohodlný vítr a bouře majíce, ničehož jsme neviděli než vodu a nebe a množství ryb, které okolo nás plynuly, z vody se vyhazujíce, a některé ptactvo, které pro unavenost na lodi odpočívalo.“

V Galacu bylo nám dlouho čekati na parní loď…

V Galacu bylo nám dlouho čekati na parní loď…

Utahané racky vystřídalo drama. V rumunské deltě Dunaje, v jednom ze tří ramen, jímž tato řeka vtéká do Černého moře, spatřil kluk z jihočeského venkova odvrácenou stránku rajzování po světě.

„…viděli jsme loď, jež se rozkotala a potopila; jenom 5 matrosů [námořníků] se uchránilo, již na lodičkách k břehu se připlavili, a ostatní byli všichni ve vlnách mořských pochováni: správce se svou paní a dvěma dětma a ostatními plavcemi. Poněvadž tam mnoho skal jest, jak udeří na ně rozjetá loď, tak jest po ní. My museli též pracovati v čas nouze, když byla veliká bouře. (…) Někdy připadla taková mlha, že jsme na tři kroky na moře neviděli, z místa nemohouce, to trvalo někdy den, někdy dva i více. Náš správce musel loď do širého moře hnáti, poněvadž jsme neměli daleko ku břehu, a přistáti k břehu nemohouce skrz velké skály a vlnobití. My jsme udělali na moři přes 300 mil, přinuceni jsouce sem a tam jezditi. Na širém moři kotvici hoditi není možná pro nezměrnou hlubinu.“

Pouť za oceán nebyla pro chudého cestujícího žádná procházka růžovým sadem, a to přesto, že František byl profesionální zahradník. „Přesmutno jest na moři: není nic jiného viděti nežli pouhou vodu, oblaky a množství ryb, z nichž některé jsem viděl tak velké jako koně. My jsme 4 zastřelili z flinty, a některé ptáčky. Na lodi měli jsme 8 děl, množství ručnic a jiné zbraně; nebo se na moři mnoho loupežníků zdržuje, kteří jedoucí loupí, ale nám se, chvála Pánu Bohu, nic nestalo.“

Nakonec se přece jen zvedl příhodný vítr a Štefl v pořádku doplul do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Brána Orientu se vykuleným příchozím zjevila v celé své nevšední kráse.

Marmarské moře

Marmarské moře

„Konstantinov jest pěkné a velké město v rozkošném položení u Marmora [Marmarského] moře,“ líčí František v dopise bratrovi. „12 hodin potřebuje, kdož ho chce objeti. Když jsme přijeli po průlevu, který sedm hodin dlouhý vede z Černého moře sem do města, nemohl jsem se dost nadívati. Od Černého moře až sem z obou stran jest staveními osázen jako nějakým předměstím. Krajní domy stojí ve vodě. Krásné to položení ti ani vypsati nemohu.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST