Povídky na pomezí reality a snu, světla a stínu, příběhy hrozivě groteskní. To vše se dnes vrací, o čemž svědčí třeba nové vydání sebraných spisů H. P. Lovecrafta. Lidé už se zase chtějí krásně bát, tak jako se klepali děsem čtenáři v první polovině 19. století, když se chtěli, ale zaboha nemohli odtrhnout od makabrózních historek z pera Edgara Allana Poea (1809 - 1849).

Vraždící opičák

Za leccos mohou i komiksy, jejichž tvůrci po podobných tématech s gustem sahají. U nás je takovým příkladem nedávno vydané komiksové zpracování Erbenovy Kytice.

Poeovy horory jsou pro kreslíře nevyčerpatelnou studnicí, stejně jako pro filmaře, hudebníky a plejádu spisovatelů, kteří na něj navazují. Prestižní literární cena Edgar má mezi svými laureáty Raymonda Chandlera, Dicka Francise, Fredericka Forsytha i Stephena Kinga.

Svůj hold skládal E. A. Poeovi už Arthur Conan Doyle, který jen pokračoval v jeho vizi moderního detektiva. Bezmála půl století před tím, než sir A. C. Doyle vymyslel postavu Sherlocka Holmese, řešil Poeův hrdina C. Auguste Dupin stejně zapeklité případy, především pověstné Vraždy v ulici Morgue. Několikrát zfilmovaný námět prototyp záhady zamčeného pokoje se zabijáckým opičákem dodnes žije v mnoha převyprávěních. A během let nevybledly ani jiné výplody Poeovy fantazie.

Zánik domu Usherů inspiroval českého režiséra Jana Švankmajera, Pád do Maelströmu podnítil klasika žánru sci-fi A. C. Clarka k napsání povídky Maelström II. Maska červené smrti přiměla téměř desítku metalových kapel (Crimson Glory, Stormwith, Thrice, Samael), aby tak pojmenovaly své skladby.

Proslulá povídková práce E. A. Poea Jáma a kyvadlo, vyjadřující pocity člověka odsouzeného inkvizicí za kacířství, se dočkala dvou filmových adaptací, v nichž zazářily ty největší hvězdy hororových snímků: Vincent Price a Christopher Lee. U nás nesla na plátně opět Švankmajerův rukopis. A nesmíme zapomenout na slovenský televizní seriál A. C. Dupin zasahuje z roku 1970, v němž ztvárnil geniálního detektiva Ladislav Chudík.

Jak se dělá báseň

Samostatnou kapitolu tvoří Havran, báseň z roku 1845, která nepřestává provokovat svou neproniknutelností. V zásadním eseji Filozofie básnické skladby (přeloženém Janem Zábranou pro výbor Jak se dělá báseň) zmátl Edgar Allan kdekoho, když uvedl, že při psaní Havrana postupoval mechanicky, jeden verš mu evokoval další a na celém procesu nebylo nic magického. Člověk by mu málem uvěřil, ale pak si Poeův text o noční návště-vě nezvaného hosta přečte znovu a je tam, kde byl.

Říká se, že každý slušný básník by si měl Havrana zkusit přeložit. Vítězslav Nezval to udělal se zajímavým výsledkem, když se mu zlověstný refrén „never more“ podařilo převést do češtiny i s tím zjevným krákáním jako „vícKRÁt ne“. K oživení Havranova kouzla došlo v nedávné současnosti, kdy báseň hudebně zpracoval rocker Lou Reed a zároveň ji načetl na desku skvělý herec Willem Dafoe. Písničky na „havraní“ téma mají Thirty Seconds To Mars, Queen i Jaromír Nohavica. A báseň koneckonců cituje i Joker v podání Jacka Nicholsona ve filmovém Batmanovi.

Konec pobudy

Naposledy se Poe proslavil svou smrtí. Našli ho v cizím městě, cizí ulici a cizích šatech. Byl v deliriu a do čtyř dnů zemřel. Jedno z nejlogičtějších (a také nejbizarnějších) vysvětlení zní, že si životem zkoušeného alkoholika našli lobbisté, kteří po barech sbírali pobudy za účelem hlasování pro jejich politického kandidáta.

Vzali milého opilce a chodili s ním po volebních místnostech. Ochotně mu nalévali a on bezvládnou rukou házel hlasy do urny. Aby nikdo nepoznal, že jde pořád o tutéž osobu, několikrát ho převlékli do jiných hadrů. A pak ho možná zanechali zcela zmateného v temné uličce. Jak poeovské...

Edgar Allan Poe ve filmu:

Černá kočka (1934)
Boris Karloff, Bela Lugosi

Havran (1935)
Boris Karloff, Bela Lugosi

Jáma a kyvadlo (1961)
Vincent Price, Barbara Steele

Vraždy v ulici Morgue (1984)
Val Kilmer, George C. Scott

Zánik domu Usherů (1989)
Oliver Reed, Donald Pleasence

E.A. Poe: Podivný experiment (2014)
Ben Kingsley, Michael Caine