Liana Hanusová rozená Tučková přišla na svět 27. prosince roku 1937 ve Varnsdorfu. S rodiči však žila v Praze, kde vystudovala střední zdravotnickou školu a prožila většinu života.

V roce 1956 nastoupila jako zdravotní sestra na oddělení popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. „Byla jsem mladá, nezkušená a nevěděla jsem, co mě čeká. Brzy jsem zjistila, jak je oddělení popálenin náročné. Každodenní kontakt s lidmi, kteří tolik trpí, byl těžký hlavně psychicky,“ vzpomíná na první léta na oddělení bývalá zdravotní sestra.

„Kolikrát jsem kvůli něčemu brečela. Nesla jsem to zpočátku hodně špatně, zhubla jsem a nedokázala jíst maso. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem získala nutný odstup. Ale přesto mě to bavilo a snažila jsem se lidem ulehčovat jejich úděl, jak to šlo,“ dodává.

Neměl bolesti, zajímal ho ohlas

Dne 16. ledna 1969 se světem rozletěla šokující zpráva, že se na Václavském náměstí polil benzinem a poté zapálil dvacetiletý student historie Univerzity Karlovy Jan Palach. S popáleninami třetího a čtvrtého stupně byl převezen rovnou na kliniku popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Legerově ulici. Bolest zřejmě necítil, protože hluboké popálení zasáhlo i centra bolesti.

I přes svůj beznadějný stav byl však většinou při jasném vědomí a nejvíce se zajímal o to, jaké reakce jeho čin vyvolal. „Měl radost, když jsem mu řekla, že u lidí venku vzbudil ohlas, nosí mu květiny a že všechny rozhlasové stanice o jeho činu mluvily. Bylo by smutné, kdyby jeho čin prošel bez povšimnutí veřejnosti.“

Palachova motivace

Krátce po Palachově činu se veřejností začaly šířit fámy, které měly zpochybnit jeho skutečnou motivaci k sebeupálení. Jednou z nich byla například informace, že mladý student spáchal sebevraždu z nešťastné lásky.

Liana Hanusová ale nikdy nepochybovala o Palachově motivaci. „On chtěl něco dokázat. Bylo to v něm a nedalo se to ničím ovlivnit. Chtěl to udělat, a tak to udělal.“

Jan Palach zemřel tři dny po svém činu. Jeho smrt paní Liana přijala s úlevou. „Už se netrápil. Chápal, že to nepřežije. Nemusela jsem mu říkat milosrdné lži, že se z toho dostane, abych mu ulehčila. Byl inteligentní a věděl, jak na tom je, když se bez naší pomoci nemůže ani pohnout. Měl spálené tělo, ale ne mozek.“

Když Jan Palach zemřel, museli ho z pietních důvodů z nemocnice odvážet tajně. Před domem v Legerově ulici totiž čekaly zástupy lidí.

Liana Hanusová upřesňuje, že bylo tehdy ošetřování popálenin stále v plenkách. Neexistovaly žádné zvláštní pomůcky, jako třeba zvedáky, speciální postele či obvazy a účinnější metody, které známe dnes.

„Sestry musely všechno dělat ručně, ve dvou. Často jsme pociťovaly bezmoc. Spáleného člověka jsme přenášely do čistého, ale za chvíli to bylo třeba udělat znova, protože se mokvání kůže nedalo zastavit. A tak to bylo i s Janem. Mohly jsme ho jen udržovat, dokud nezemře.“

Politika šla úplně stranou

Politická situace paní Hanusovou nikdy nezajímala. „Mě ovlivňovaly jiné věci. Třeba zhoubný nádor mízních uzlin, ze kterého jsem se naštěstí uzdravila. To byla moje nejtěžší životní zkušenost, ale získala jsem díky ní například mnohem větší pokoru. Myslím, že pánbůh má teď ze mě radost.“ Vedle závažné nemoci ji zcela pohlcovala práce zdravotní sestry a výchova dětí.

V 70. letech paní Liana získala vysněnou práci instrumentářky na operačním sále a nakonec došlo i na němčinu, kterou vždy toužila uplatnit. Ve svých osmapadesáti letech sebrala odvahu a odjela do Lince, kde se jako pečovatelka deset let starala o nemohoucí paní.

„Shodou okolností to byla žena ze Sudet, kterou Češi po válce odsunuli. Byl to stejný případ, jako když po válce odsunuli moje německé kamarádky z Varnsdorfu,“ uzavírá své vyprávění stále aktivní Liana Hanusová, která žije v Praze a pečuje o své vnouče.

KDO BYL JAN PALACH

KDO BYL JAN PALACH
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze a vyrůstal v obci Všetaty. Byl studentem historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a pasivnímu přístupu veřejnosti.

Dne 16. ledna 1969 se kolem 13:30 zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. Než se rozhodl pro sebeupálení, účastnil se mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky.

Kolem upálení Jana Palacha vzniklo mnoho fám, které šířil především prorežimní tisk a funkcionáři.

Jeho pohřeb 25. ledna 1969 se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. Před Janem Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec.

V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.

Od Palachova sebeupálení uplynulo 50 let, přesto čin stále vybízí k zamyšlení o základních otázkách lidského života.

O projektu Příběh pamětníka

O projektu Příběh pamětníka
Cílem cyklu Příběh pamětníka je připomenout nedávnou minulost formou svědectví akrátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století.

Cyklus zároveň vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.