Historie

Jarmila Houšková: Kamarádka mi začala německy nadávat. I takové byly Sudety

17. květen 2018 četba na 8 minut
Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková.

Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková.

Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

/ROZHOVOR/ Dodnes, když Jarmila Houšková projíždí okolo Veletržního paláce v Holešovicích, vzpomíná, jak tam na konci války vztyčili československou vlajku a všichni lidé na ulici zpívali národní hymnu.

Jarmila Houšková se narodila v roce 1927 v Praze. Pracovala jako novinářka. Členkou Syndikátu novinářů je nepřetržitě už šestasedmdesát let.

Situace v Evropě se přiostřila, když vám bylo jedenáct let. Vnímala jste, co se děje?

Prvně jsem si to uvědomila v roce 1938. Přijela jsem k tetě do Českého Dubu pod Ještědem, v sousedství bydlelo děvče jménem Gréta, se kterou jsem si tam od dětství hrávala. Najednou mi ale začala německy nadávat. To byl první dotek reality, která v Sudetech panovala.

Řekla jste to doma?

Táta mi řekl, že jsou dobří Němci, ale i špatní. A že Gréta patří zřejmě k těm špatným, protože jinak by jí rodiče takové chování nedovolili. Navíc se jmenovali Koláčkovi. Přes ulici žil i starý Koláček, to byl Čech. Jeho syn byl také Čech, původně Koláček a najednou si během okupace Českého Dubu Němci jméno změnil na Kolatschek, hlásil se tedy veřejně k Hitlerovi. Starý pán to těžce nesl, a tak spáchal sebevraždu.

Chápala jste, co se děje?

Doma se hodně mluvilo a já poslouchala. Musela jsem si prý velmi dobře všímat toho, jak se kdo chová.

FOTOGALERIE

Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková. Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková Dům seniorů Chodov. Jarmila Houšková.

Nedonutila vás válka rychleji dospět?

Připravila mě o dětství, to je pravda. Do té doby jsem měla jako dítě krásné zážitky. Bydleli jsme u Veletržního paláce v Šimáčkově ulici. Proti nám byla německá škola, a když pak přišli Němci, byly tam všude jejich vlajky.

Stihla jste dokončit školu?

Když jsem byla v tercii, naše gymnázium zrušili. Jenže mi ještě nebylo patnáct, tak jsem nemohla být totálně nasazená. To lidé mezi 15. a 18. rokem už pracovali ve fabrikách. U nás vybrali pár holek, které se dobře učily, a daly nás do zvláštního čtvrtého ročníku na měšťance. Protože otec byl důstojník, nesměla jsem jít na jiné gymnázium v Praze. Učili nás tam středoškolští profesoři, kteří přišli o práci.

Kam jste šla studovat potom?

Přijali mě na školu pro ženská povolání, takzvanou punčochárnu. Němci povolili, že tam mohou být tři třídy, ale ve své důkladnosti zapomněli určit, kolik nás v jedné třídě může být. Tak nás bylo šedesát a měli jsme jen čtyři šicí stroje. Střídali jsme se u nich po deseti minutách.

Neměla jste problém si potom najít práci?

Pracovala jsem ve vojenském podniku, kde se dělaly protézy či vložky do bot. Byla jsem v sádrovně, kde jsem si docela užila své. V těch letech 1944 až 1945 byla velká zima a já pracovala s mokrou sádrou, takže moje ruce hodně trpěly, proto je mám teď zkřivené. Zůstala jsem tam až do konce války. Pak se vše uvolnilo, otevřelo a lidé se přestali bát.

Máte nějaký zážitek z konce války?

Maminka mě poslala k řezníkovi u Veletržního paláce pro salám, že bude dělat fleky. V tom tam přišli dva chlapíci v montérkách. Jeden z nich měl veliké břicho podvázané řemenem. Najednou si rozepnul bundu, pod kterou měl československou vlajku. Vytáhli ji na stožár, který byl před palácem, a všichni lidé na ulici začali zpívat hymnu. Na to si vždy vzpomenu, když jedu kolem.

Euforie ze svobody ale nevydržela dlouho…

Mladí lidé se dali po válce dohromady. Ať byli jakéhokoli politického vyznání. Chodili se odklízet sutiny, očišťovat cihly. Rok 1948 to ale hodně rozdělil. Pamatuji si, že asi tři spolužačky začaly chodit do školy ve svazáckém oblečení, angličtina byla zrušená a byla zavedená ruština.

Jak jste se později dostala k psaní?

Náhodou. V lednu 1949 jsem se jela na deset dní do rozbité Varšavy. Když jsem se vrátila, napsala jsem o tom. Náš češtinář při maturitě tento text předložil maturitní komisi a ta mě doporučila na vysokou školu. Tam jsem začala psát další věci. Po roce na fakultě mi na ministerstvu informací a osvěty nabídli, abych tam nastoupila jako elévka, protože zakládají osvětové časopisy. Po dalším roce mi dali plný úvazek, tak jsem si školu dodělávala dálkově při zaměstnání.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST