Historie

Jeden den nás komunisté vyhnali, druhý den zbourali dům, vypráví disident

22. červen 2018 četba na 10 minut
Viktor Parkán

Viktor Parkán

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme, jak komunistický režim zacházel s nepohodlnými rodinami. Viktor Parkán a jeho žena podepsali v 70. letech Chartu 77 a stýkali se s disidenty. Přijímali je ve svém domě v Řepčicích na Litoměřicku. Za to jim byl dům vyvlastněn a oni se museli i s třemi malými dětmi a minimálním odškodným odstěhovat.

FOTOGALERIE

Viktor Parkán Viktor Parkán - svatba Viktor Parkán - svatba

„Náš dům vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983, krátce poté, co jsme nechali pokřtít děti. Křtil je Zdeněk Bárta, evangelický farář a disident bez státního souhlasu, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě impulz, aby to s námi rychle vyřídila. Křest byl v červnu a už někdy v červenci přijeli úředníci a policie s příkazem. Za jejich asistence jsme museli odejít. Hned druhý den dorazili dělníci a začali dům demolovat. Vzali si, co se jim hodilo - a pak dům srovnali se zemí. Zůstala jenom stodola, kterou později přemístili do skanzenu, a taneční sál, taková pěkná prvorepubliková stavba, kterou si někdo později koupil a dnes ji používá jako chatu,“ vzpomíná signatář Charty 77 Viktor Parkán.

Velký dům ve vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic koupili Parkánovi napůl s přáteli, manželi Kubíčkovými. Bydlel s nimi také písničkář Charlie Soukup se ženou, každý víkend se na místo sjížděli lidé z opozice a vůbec přátelé nezávislého smýšlení. Státní bezpečnost se proto rozhodla, že hnízdo „nepřátelských živlů“ zlikviduje.

Vyvlastnění a zničení domu úřady oficiálně odůvodnily tím, že překáží při stavbě nezbytně potřebné „otočky“ pro autobusy. Žádnou otočku pochopitelně nikdy nikdo nevybudoval. Případů, kdy se StB za normalizace rozhodla zabavit, případně zbourat něčí domov, bylo víc - a všechny dobře ukazují, jak fungoval československý komunistický režim.

Raději si useknout ruku

Viktor Parkán se narodil 17. května 1946 v Praze, vyrůstal však částečně v Teplicích a v Liberci, kam se rodina stěhovala kvůli otcovu zaměstnání. Po maturitě se přihlásil na Stavební fakultu ČVUT, ale ačkoli uspěl u zkoušky, nebyl přijat, neboť nedostal doporučení ke studiu kvůli konfliktu s učitelem. Živil se pár měsíců jako brigádník-zeměměřič a potom nastoupil jako kulisák do pražského Vinohradského divadla, kde působil dvanáct let.

Na dětství prožité v pražském Karlíně i na dospívání v kulturně svobodnějších šedesátých letech má Viktor Parkán dobré vzpomínky. Kalí se v šestašedesátém roce, kdy musel na povinnou vojenskou službu: „To bylo příšerné. Permanentní šikana, k tomu politické školení od důstojníků, kteří vykládali, že je potřeba vojensky zničit Západ a že potíž je jen v tom, jak se to vysvětlí pracujícímu lidu. Když jsem odcházel, říkal jsem si, že kdybych to měl prožít ještě jednou, raději bych si usekl ruku.“

Frustrující „obracení kabátů“

Nedlouho po okupaci začaly normalizační čistky, lidé se rychle přizpůsobovali obnovenému totalitnímu systému a měnily se i poměry v divadle, kde Parkán pracoval: „Byla to naprostá katastrofa. Lidé buď ze strachu nebo z vypočítavosti bezostyšně ‚obraceli kabáty‘, zásadně měnili názory, vstupovali do kolaborantské KSČ. Byl to frustrující.“

Ke kulisákům v té době přibyl hudebník Charlie Soukup, významná postava československého undergroundu. Soukup ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl ho také do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, který fungoval jako důležité centrum neoficiálního kulturního a intelektuálního života. „Jakmile člověk poznal tyhle lidi, nebyla už cesta zpátky. Byli charakterní, inspirativní, bylo to zkrátka jasné. Nevím, co bych k tomu řekl víc,“ komentuje Parkán.

Poměry v divadle začaly být pro Viktora nesnesitelné a tak dal v roce 1976 výpověď. V roce 1975 se mu dostal do ruky dopis, který dramatik Václav Havel adresoval tehdejšímu prezidentovi a nejvyššímu představiteli KSČ Gustávu Husákovi, v němž analyzoval situaci v zemi: „Byl to pro mě zásadní text, velmi mě ovlivnil. Havel v té normalizační šedi srozumitelně formuloval, k čemu u nás došlo, postihl velký podvod, lži tehdejšího režimu a hlubokou společenskou krizi“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST