Historie

Josef Bürger: Stál jsem u odvodu a říkal, že jsem Čech, a ne Němec

31. březen 2018 četba na 7 minut
Josef Bürger

Josef Bürger

Foto: www.pametnaroda.cz

Vydáme se po stopách muže, který se z německé armády dostal přes sověty až k československým vojákům. Josef Bürger se narodil 5. 12. 1923 v Chlumu u Křemže. Pocházel z 11 dětí, tři však zemřely už v dětství a zbylých osm potomků se muselo po otcově náhlém úmrtí na rakovinu starat o zadlužené hospodářství.

Josef chtěl vždy dělat řemeslo. Vyučil se zámečníkem a instalatérem, ale rozkaz v dubnu 1943 nastoupit do německé armády, který přišel krátce po heydrichiádě, vše změnil.

„Stál jsem u odvodu a říkal, že jsem Čech, a ne Němec,“ vypráví pan Bürger, ale kvůli německému původu své babičky musel narukovat jako voják wehrmachtu a absolvoval výcvik v Německu a ve Francii. „Měli jsme tam každou druhou noc cvičení. Běželo se třicet kilometrů útokem, patnáct tam a patnáct zpátky. Ráno se šlo třeba i beze spánku rovnou na střelnici a ti, kteří stříleli dobře, šli do kasáren a měli pak volno,“ vzpomíná Bürger s tím, že on tam byl s kamarádem Rudlou Reidlem a říkal mu: „Rudlo, přece nebudeme střílet dobře, vždyť jsme Češi.“ Brzy ale kvůli tamní tyranii museli změnit názor.

Využil ústupu a utekl

Poprvé byl pan Bürger nasazen do bojů proti Rudé armádě roku 1943 na východní frontě u Dněpru. K útoku se ovšem pro nucený ústup německých jednotek nedostal. Ten doprovázelo špatné počasí a bahno. „Ve dne sluníčko a v noci mráz. Takže byla dva centimetry silná ledová kůra, tu člověk prošlápl a pod ní byla orná půda. My jsme měli vysoké kožené boty a ty zůstávaly v bahně,“ uvádí veterán. Nešlo v nich chodit, takže jsem je napřed nosil přes rameno a pak jsem je zahodil. To jsem udělal i s pláštěm, byl jen v kabátě a chodil bosý,“ dodává.

Josef Bürger se zanedlouho rozhodl, že z ustupujícího wehrmachtu uteče a spolu s dalším německým studentem dezertoval. „Na ústupu jsem si říkal, že je teď jediná šance, že to bude buď, a nebo. Když jsme ušli asi deset kilometrů od opuštěné jednotky, byli jsme moc utahaní. Zavrtal jsem se do slámy a usnul,“ vybavuje se Bürgerovi s tím, že byl pořezaný od ledu a obalený blátem. Už věděli, že jsou na hranici fronty. Při-létla sovětská letadla, a tak už mohli přijít jedině Rusové. „Oni přišli, ale nevolali ,Stůj‘. Jak jsme se zvedli, tak jsme dostali palbu. Začal jsem se zakopávat. Dostal jsem kulku do ramene a kolega do nohy a do paže.“ Když se pan Bürger k Rusům dostal, nejen že ho překvapivě nezastřelili, ale místo toho ho (nikoli coby zajatce, ale jako dezertéra) ošetřili. 

Kousek od zastřelení

S Rudou armádou prožil asi týden, načež se dozvěděl o vzniku 1. československého armádního sboru východní „Svobodově“ armádě a projevil přání se do ní přihlásit a bojovat po boku dalších Čechoslováků. Sovětští vojáci si Josefa oblíbili a nechtěli ho pustit. Následoval výslech sovětským důstojníkem a rozkaz Josefa Bürgera zastřelit. „Ve mně vznikl takový vzdor. Chovají se ke mně tak dobře a pak mě zastřelí? Tak jsem si těch deset kroků vyměřil, ale žádná slza. V duchu jsem si říkal: ,Mámo, tak mně to nevyšlo.‘ Voják povídá: ,Otoč se!‘ Podíval se mi do očí a asi mu bylo divné, že nemám na popravišti žádnou slzu.

Důstojník mu tedy nařídil, aby mě vzal pryč,“ říká. Odvedl ho asi sedm kilometrů a cestou si dobře popovídali, než se dostali do obrovské stodoly. Ta byla přestupní stanicí do zajateckého tábora. Pan Bürger byl odvšiven a po několika dnech si mohl dát sprchu. Po sprše ale zjistil, že mu internovaní Němci ukradli oblečení. Náhle přišel nástup a Josef Bürger musel předstoupit úplně nahý a ve velké zimě začal po celém těle modrat. Zachránil ho sovětský velitel. Krutě potrestal německé zloděje, kteří u sebe měli více než jeden kus od každého druhu ošacení.

V zajateckém táboře poblíž dnešního Doněcku se Bürger setkal s kamarádem z výcviku Rudou Reidlem. „Já si říkal, že tady někdo česky pláče… On to byl Ruda. Tak jsme se objali a brečeli jsme oba dva. Po nástupu jsme se opět rozdělili a shledali jsme se až v zahraniční armádě,“ uvádí. Než se ale Bürger definitivně dostal k československým jednotkám, byl deportován za Moskvu a ještě jednou umístěn v zajateckém táboře.

Konečně se dostal až k Čechoslovákům

Po nástupu k československé jednotce Josef spolu s dalšími československými vojáky odjel vlakem do Kamence Podolského. Nejdřív byl přidělen k jednotce jako pěšák-střelec z automatu a poté prošel karpatsko-dukelskou operací jako řidič. „Jednou jsme jeli sbírat mrtvé vojáky a shodou okolností jsem nakládal tátu se synem z mého družstva. Dozvěděl jsem se, že syn to dostal od miny nebo kulometu a padl.

Táta to nevydržel, vyskočil za ním a dostal to také,“ vybavuje se Bürgerovi. „A já je nakládal. Tři dny jsem nejedl a řekl jsem si, že se nechám raději zabít, než nakládat naše kluky. To je vám něco hrozného, když je máte v družstvu a pak je nakládáte jako padlé,“ dodává veterán s tím, že jde jen o jednu z mnoha traumatizujících vzpomínek na válku.

Kvůli komunistům v armádě skončil

Na konci války se Josef Bürger dostal přes Slovensko do osvobozené Prahy, chvíli ještě zůstal ve vojenském, ale v roce 1946 demobilizoval: „Chtěl jsem nastoupit na vojenskou akademii, ale přišel posudek a komunisté mi zabránili v postupu. Tak jsem odešel z armády.“ Po únoru 1948 pracoval v dělnických profesích a v roce 1983 odešel do důchodu.

Karpatsko-dukelská operace

Cílem této operace měl být rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání. Do bojů na Dukle byl nasazen i 1. československý armádní sbor v SSSR pod vedením generála Kratochvíla.

Ofenzíva byla zahájena 8. 9. 1944 a o den později vstoupili do bojů i českoslo-venští vojáci. j Více než dva měsíce sváděly československé jednotky v obtížném terénu krvavé boje (boj o kótu 543, dobytí města Dukla), a to za situace, kdy tato operace byla z vojenského hlediska naprosto neefektivní a způsobila československým i sovětským jednotkám těžké ztráty.

Boje trvaly do 15. 11. 1944, slovenským povstalcům však nepomohly. Z neúspěchů byl obviněn generál Kratochvíl, který byl z postu velitele odvolán a na jeho místo jmenován generál Ludvík Svoboda.

6. 10. 1944 vstoupily československé jednotky poprvé na československé území. Za minulého režimu se tento den slavil jako Den československé armády.

O projektu

Pražský deník - Paměť národa. Cílem cyklu Příběh Pražana je připomenout nedávnou minulost formou svědectví pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století. Cyklus zároveň vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která připravuje ke Dni válečných veteránů na 10. a 11. 11. sbírku po celé ČR. Přispěním do ní podpoříte natáčení a zpracování vzpomínek pro archiv Paměti národa. Přispět lze i on-line, na webu www.denveteranu.cz.