Historie

Jsme jedinou organizací pod vojenským velením. Obrana národa nepřijala okupaci

16. březen 2019 četba na 14 minut
Armádní generál Josef Bílý

Armádní generál Josef Bílý

Foto: Karel Bergl (archiv)

Přestože oddělením Slovenského státu od zbytku Československa a téměř souběžnou okupací zbývajícího území nacistickým Německem zanikla Československá republika, nikdy nezanikla československá armáda. A její důstojníci byli také první, kdo se okupační moci postavil na odpor.

FOTOGALERIE

Armádní generál Josef Bílý Generál Josef Bílý (vpravo) - vysoká štíhlá postava, úzký obličej, nekompromisní pohled, vždy v kondici. Josef Balabán.

Mezi dny 15. až 20. března 1939 se v bytě generála Josefa Bílého v pražské Mikulandské ulici sešli spolu s Bílým generál Sergej Vojcechovský a generál Sergěj Ingr. Jejich plán i předmět jejich schůzek byl prostý: je potřeba založit tajnou ilegální armádu, která by pokryla celé území protektorátu. Členy takzvané Rady starších, jež začala pracovat na jejím vytvoření, se kromě Bílého a Vojcechovského stali ještě generálové Alois Eliáš a Hugo Vojta. Dne 17. března navrhl sedmašedesátiletý Bílý název této armády: Obrana národa. 

Únik československých zpravodajců

Je třeba říci, že vojáci na rozdíl od politiků byli alespoň částečně předem připraveni na to, co se chystá. Byla to zásluha slavné skupiny 11 vojenských zpravodajců pod velením plukovníka Františka Moravce, známé jako "Moravec eleven", která uletěla Němcům doslova před nosem 14. března 1939 odpoledne v letadle Holandské letecké společnosti KLM. Ještě předtím se však snažila tehdejší československé politiky varovat.

Právě tato skupina totiž získala informace o připravované okupaci od svého německého agenta Paula Thümmela (známého pod krycím jménem Agent A-54), a ještě den před odletem se snažila dostat je na jednací stůl tehdejší vlády. Její úsilí ale narazilo na nedůvěru ministra zahraničí Františka Chvalkovského, jenž tyto zprávy odmítl jako poplašné a nepravdivé.

"Řekl doslova: Pane plukovníku, já vím, že jste dobrý zpravodaj a že to myslíte dobře. Tentokrát vám však vaši agenti přinesli skutečnou smyšlenku. Kdyby se něco takového, co říkáte mělo stát, musel bych to v první řadě vědět já jako ministr zahraničí," vzpomínal po válce Moravec (jeho vzpomínky zachytili v 60. letech Čestmír Amort a I. M. Jedlička v knize Tajemství vyzvědače A-54, pozn. aut.).

Podle generála Fialy, rovněž přítomného jednání v předpokoji vlády, prý Chvalkovský ještě prohlásil: "Mám před sebou mlhu, chtěl jsem si ty věci vyjasnit u italského a německého vyslance, ale nemohu se jich dovolat."

Zpravodajci tak odešli s nepořízenou a urychleně kontaktovali svou britskou spojku majora Harolda Gibbsona, který slíbil, že pro ně z Anglie zajistí letadlo. Skutečně to dokázal a našel letoun KLM, jenž při normálním leteckém kursu míjel Prahu, ale nepřistával v ní. Na žádost Gibbsona udělal pilot výjimku a v Praze nabral 11 mužů, s nimiž se v půl páté (hodinu předtím, než hitlerovské oddíly začaly obsazovat Ostravsko) vznesl k obloze. Brzy poté utvořila slavná jedenáctka hlavní československé zpravodajské ústředí v Londýně.

Podle vojenského schématu

Obrana národa od samého počátku vznikala jako vojenská organizace podle tradičního vojenského schématu: v jejím čele mělo být hlavní velitelství řízené Ingrem, a pod ním se měla rozprostírat síť divizních a praporních velitelství. Protože měla pokrývat celé území vznikajícího protektorátu, sešel se Ingr 6. dubna 1939 s generálem Bohuslavem Všetičkou, jenž dostal za úkol vypracovat návrh plánované vojenské organizace pro Moravu.

Začátkem května definovala Obrana národa tři své hlavní úkoly, mezi něž patřily sabotáže a teroristické akce doma v případě války a jejich příprava v míru, otevřená vojenská revoluce ve vhodném okamžiku války, která by vyhnala německou armádu, a obsazení celého území. Třetím úkolem bylo udržet "národního ducha, morálku a kázeň".

Do čela zpravodajského oddělení hlavního velitelství se postavil major Jaroslav Hájíček, který začal shromažďovat informace o německé armádě. "Měl ale na starost i přípravu sabotážních akcí, budování kurýrního a radiotelegrafického spojení do zahraničí a spolupráci s dalšími odbojovými skupinami," upozorňuje Ústav pro studium totalitních režimů ve své studii Obrana národa v dokumentech.

Hájíček proto spolupracoval i s odbojovou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme, v níž byli silně zastoupeni levicově smýšlející státní zaměstnanci. S jejich pomocí začala postupně vznikat sabotážní síť, jež měla v kooperaci s Obranou národa útočit zejména na německou vojenskou železniční přepravu.

Současně byl v kontaktu s redakcí známého ilegálního časopisu V boj, která s podzimem 1939 dokázala díky financím od Obrany národa zdvihnout náklad časopisu z pěti set kusů na tři tisíce. Současně tím ale přestala výlučně rozhodovat o obsahu i personálním obsazení redakce, což se projevilo třeba tím, že Obrana národa prosadila do funkce hlavního redaktora Jana Herbena.

Už na přelomu května a června 1939 také začalo fungovat pravidelné kurýrní (a později i radiotelegrafické) spojení s československým vojenským atašé ve Varšavě, plukovníkem Prokopem Kumpoštem. Současně vzniklo několik převaděčských linek mezi protektorátem, Polskem a Slovenskem, které sloužily k odchodu československých dobrovolníků do řad vznikajících zahraničních jednotek.

Dne 20. června 1939 odešel Sergěj Ingr za prezidentem Benešem do zahraničního odboje a v čele Obrany národa ho vystřídal generál Bedřich Neumann. Velení Obrany národa poslalo do zahraničí vzkaz, že domácí ilegální organizace považují Beneše za hlavního představitele, a proto požadují, aby převzal vedení celého odboje. Na domácím poli se Obrana národa definovala jako vedoucí složka odboje.

"Jsme jedinou oficiální a vedoucí organizací pod vojenským velením, na nikom nezávislou… Našemu vedení se podřídí všechny velké politické strany a veřejné organizace. Spolupracuje se již se všemi. Rozkazy přijímáme jen z ciziny. Bývalí staří politici a jejich straničtí odchovanci jsou zcela vyloučeni," uvedla organizace v rozkazu Zemského velitelství Čechy.

V tomto bodě bylo ovšem přání otcem myšlenky. Ostatní odbojové organizace ji sice uznávaly jako vedoucí složku, pokud jde o vojenský odpor, v otázkách politiky a programu ale nikoli. 

Protiúder gestapa

Činnost takto rozsáhlé ilegální vojenské organizace se bohužel nepodařilo uchránit od pozornosti německé tajné policie. Už na podzim 1939 začalo zatýkání, které se dotklo přímo i hlavního velitelství. Důvodem byla právě spolupráce s dalšími odbojovými složkami, která byla sice nezbytná, na druhé straně zvyšovala riziko prozrazení.

V září 1939 zatklo gestapo redaktora a jednoho ze zakladatelů časopisu V boj Eduarda Maška - ve funkci ho pak nahradila známá novinářka Milena Jesenská. V říjnu se pak německé tajné policii podařilo zabavit velkou část nákladu, připravovaného k 28. říjnu. Současně nasadila do redakce konfidenta Rudolfa Kotrbatého, který jí postupně rozkryl síť míst, kde se titul tiskl.

V listopadu pak následoval nelítostný zátah. Dne 8. listopadu 1939 byl zatčen tiskař Josef Krupička a o dva dny později sebralo gestapo i velkou část první redakce: Josefa Škaldu, Josefa Sejkoru a řadu jejich spolupracovníků. Dvanáctého listopadu 1939 byla zatčena Milena Jesenská. Řadě dalších redakčních členů a kolportérů se sice podařilo uniknout, ale jen za cenu odchodu do zahraničí či do ilegality. První redakce byla zničena. 

Zátah gestapa bohužel vedl i k odhalení redakce dalšího ilegálního periodika, které vycházelo pod názvem Republika Československá. A mezi těmito zatčenými bylo i několik osob, jež současně pomáhaly budovat protektorátní radiotelegrafickou síť Obrany národa.

Už 13. prosince tak gestapo zahájilo likvidaci zemského velitelství Čechy, odkud se zatýkání lavinovitě šířilo dál. Pouze malé části ohrožených důstojníků se podařilo včas uniknout do zahraničí, kde se uplatnili v řadách československého zahraničního odboje. Dva nejohroženější, už zmíněný major Jaroslav Hájíček a dále plukovník generálního štábu Čeněk Kudláček, který zastával funkci náčelníka štábu, se zachránili jen tak tak tajným odjezdem do Bělehradu 26. listopadu 1939.

Do ilegality a brzy nato i do zahraničí musel odejít také vrchní velitel Obrany národa generál Bedřich Neumann. Protektorát se mu podařilo opustit až 16. ledna 1940. Po jeho odchodu přestala Obrana národa jako centrálně řízená organizace dočasně existovat… 

Nižší velitelské struktury Obrany národa likvidovalo gestapo až do jara 1940. Její první garnitura tak byla prakticky paralyzována a rozprášena. Přesto je její význam nezpochybnitelný.

"Plukovník Čeněk Kudláček k tomu po válce napsal: ´Dělaly-li se chyby, pak musíme uvážit, že chyby nedělá jenom ten, kdo nedělá nic, a to bylo tehdy chybou největší. Obrana národa byla první organizovanou akcí v celostátním měřítku, formulovala program a plán našeho odboje, vybudovala podzemní armádu a základy k vybudování armády zahraniční´," zmiňuje Ústav pro studium totalitních režimů.

Bojovali až do konce

Záhy poté, co první vedení skončilo, vytvořil generál Bedřich Homola (v původní struktuře Obrany národa velitel Velké Prahy) velení nové. Protože se však musel ukrývat před gestapem mimo Prahu, hlavní tíhu organizační práce přenesl na své dva pověřence, jimiž se stali podplukovník Josef Balabán (spolu s Václavem Morávkem a Josefem Mašínem člen legendární odbojové skupiny Tři králové) a plukovník generálního štábu Josef Churavý.

Zásadní doménou Obrany národa přitom nadále zůstávala příprava ozbrojeného povstání, koordinovaného s Benešovým a Ingrovým vedením z Londýna. 

Už v červenci 1940 vznikl ve Velké Británii Výbor pro zvláštní operace (Special Operations Executive), který dostal za úkol, řečeno slovy Winstona Churchilla, "zapálit Němci okupovanou Evropu". Českoslovenští exiloví politici proto začali vyvíjet tlak na vyslání parašutistů do protektorátu, a současně požadovali zesílení domácí vojenské rezistence.

To však nebyl pro Obranu národa lehký úkol: za prvé do jejího složení opakovaně zasáhlo gestapo. V listopadu 1940 se mu například podařilo zatknout přímo "otce zakladatele" této organizace, generála Josefa Bílého, jehož dopadlo v turistické chatě nedaleko Nového Města na Moravě, odkud se chtěl zřejmě dostat do exilu.

Starý generál nicméně ani do posledního okamžiku neztratil hrdost a důstojnost. Na výzvu gestapa "Půjdete s námi" suše odpověděl "Půjdu, až dopiju sklenici", a když byl den po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora 28. září 1941 odsouzen k trestu smrti zastřelením a ještě týž večer odvezen před popravčí četu v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni, odmítl pásku před oči a zemřel se slovy: "Ať žije Československá republika! Psi, palte!"

Jenže ani statečné chování zatčených a likvidovaných vojáků neřešilo další problém organizace, a tím byl fakt, že po Heydrichově nástupu se protektorátem stále silněji šířila atmosféra strachu - a ta bránila nacházení dalších spolupracovníků a nahrazování těch, kteří skončili v německých rukách. Původní teritoriální síť se tak Obraně národa už nepodařilo obnovit. Z ilegální armády se stala klasickou odbojovou organizací, sdružující náhodně poskládané odbojové skupiny.

Ani v této situaci však nepřestala plánovat závěrečné ozbrojené povstání. Jedním z výstupů se stala první konkrétní představa o počtu zbraní, jež by bylo třeba dodat ze zahraničí.

"Podle předběžného odhadu bylo zapotřebí 25 tisíc pušek, 900 až 2700 lehkých kulometů, 100 až 200 protitankových děl, 20 tisíc až 30 tisíc ručních granátů, 2,5 milionu nábojů pro pušky, jeden až tři miliony nábojů pro kulomety a 10 tisíc až 20 tisíc dělostřeleckých granátů. Tyto zbraně měly spojenecké letouny dopravit pokud možno během jediného dne na letiště v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Pardubicích, Hradci Králové, Brně, Olomouci a Moravské Ostravě, jejichž obsazení připravovaly povstalecké jednotky. Poslední depeše, která se věnovala štábním přípravám povstání, jež mělo vypuknout ve vhodný okamžik, byla odvysílána do Londýna na přelomu září a října 1941," uvádí Ústav pro studium totalitních režimů. 

Dne 22. dubna 1941 však gestapo dopadlo podplukovníka Balabána a 13. května byl po dramatické přestřelce a rvačce při dobývání ilegálního bytu v nuselské ulici Pod Terebkou zatčen i jeho nástupce Josef Mašín (jeho statečný odpor však umožnil uniknout Václavu Morávkovi a četači Františku Peltánovi, kteří se spustili z okna po anténě od radiopřijímače - Morávek si přitom uřízl prst). 

Další citelnou ztrátu utrpěl vojenský odboj 9. října 1941, kdy gestapo zatklo na vyzrazené schůzce podplukovníka Josefa Churavého. Činnost Obrany národa se fakticky uzavřela zatčením generála Bedřicha Homoly, k němuž došlo 31. prosince 1941. Symbolickou tečku v historii této významné ilegální organizace přinesl 21. březen 1942, kdy štábní kapitán Václav Morávek padl na Prašném mostě v hrdinském boji s přesilou gestapa.