Historie

Světoběžník Klapálek válčil na několika frontách, vadil nacistům i komunistům

26. květen 2018 četba na 30 minut
Karel Klapálek v 60. letech minulého století

Karel Klapálek v 60. letech minulého století

Foto: www.vhu.cz

"Byl jsem voják, i když poslaný do civilu. A naši přísahu přece nikdo nezrušil. V té se pravilo: …svých vojsk neopustíme, ale životy své ochotně dáme na obranu vlasti a za její svobodu. Tak jsem to vzal." To napsal armádní generál Karel Klapálek. Za první světové války člen československých legií v Rusku, za druhé účastník protinacistického odboje a velitel československých vojsk na Středním východě, v Africe a v Sovětském svazu. Od jeho narození dnes uplynulo 125 let.

Není mnoho lidí, kteří prožili tak bouřlivý, pestrý a v některých ohledech i rozporuplný život, jako armádní generál Karel Klapálek. Legionář a protifašistický bojovník, který v roce 1948 pomohl z vlastního přesvědčení podpořit aktivně nástup komunistického režimu, aby byl jen o pár let později tímže režimem degradován, vyloučen ze strany i z armády a několik let vězněn. K paradoxům jeho osudu patří i to, že jako československý voják několikrát stanul proti Čechům: v bitvě u Zborova, kde proti československým legionářům bojovaly plzeňský a jindřichohradecký pluk rakouské armády, nebo v Sýrii, kdy československému praporu čelila francouzská cizinecká legie ovládaná kolaborujícími vichisty - v jejíchž řadách bylo opět hodně Čechů. Paradoxem bylo i to, že generál Karel Klapálek obdržel ještě krátce před svou smrtí v roce 1984 vyznamenání od téhož režimu, který ho uvěznil - a byl to Řád rudé zástavy. 

FOTOGALERIE

Karel Klapálek s československým prezidentem Edvardem Benešem a s Antonínen Hasalem u československé jednotky v exilu Karel Klapálek vyznamenává obránce Českého rozhlasu v Praze Důstojnická škola

Klapálek však nebyl žádný komunistický kádr. Byl to voják, který se po celý svůj život snažil bojovat na správné straně. S vojenským životem byl nucen začít už jako osmnáctiletý a nikdy už ho vlastně neopustil. Ani v dobách, kdy byl opakovaně zbaven uniformy.

V roce 1915 ho rakouská armáda povolala do zeměbraneckého pluku a poslala na haličskou frontu. V Rusku se však nechal zajmout a vstoupil do Československých legií na Rusi, kde sloužil jako střelec záložní roty v Kyjevě. V roce 1917 absolvoval důstojnickou školu 3. československého pluku a poté se zúčastnil už zmíněné bitvy u Zborova. Krátce na to byl povýšen na důstojníka a v letech 1918 až 1920 byl velitelem plukovní poddůstojnické školy. Prodělal takzvanou sibiřskou anabázi, během níž velel praporu a byl povýšen na kapitána.

"Byli jsme tenkrát ´boží bojovníci´. Oslovovali jsme se ´bratři´, říkali jsme si ´bráškové´. Každý z nás měl na celý život z legií posléze několik brášků - nejvěrnějších kamarádů," řekl Klapálek dvojici spisovatelů Pavlovi a Zdeňkovi Hrabicovi, autorům jeho monografie Zapomenutý generál Karel Klapálek. 

Po návratu do Československa v roce 1920 se Klapálek rozhodl v armádě zůstat. V roce 1923 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, v roce 1928 pak na majora. Od roku 1932 do roku 1937 působil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Jako podplukovník poté až do roku 1938 sloužil v různých velitelských funkcích v Plzni a Užhorodě. Během mobilizace se stal velitelem pěšího 51. pluku v Českých Budějovicích a po obsazení takzvané Druhé republiky nacisty byl z armády propuštěn. Poprvé od svých osmácti byl donucen svléci uniformu. Být vojákem ale nepřestal.

Z vězení mu pomohla maďarská šlechtična

Okupace hitlerovskými vojsky v březnu 1939 zastihla Karla Klapálka ve funkci živnostenského inspektora v Českých Budějovicích, na něhož se od začátku roku formálně přeškoloval. Ve skutečnosti ale už v té době pracoval v odbojové organizaci bývalých československých důstojníků Obrana národa. 

"Sešel jsem se v té době v živnostenském přeškolovacím kursu s bývalým velitelem dělostřelecké pěší divize v jižních Čechách generálem Wolfem. Jednou ráno přišel, sedl si vedle mě, položil přede mne svazek bankovek a povídá: ´Přísaha trvá! Ostatní se dozvíš!´ Nemohl jsem říct: ´Ne! Měj rozum, mám přece rodinu!´," vzpomínal později na začátek své odbojové činnosti Klapálek.

Jako voják ctící přísahu Wolfovu výzvu přijal. Tři týdny na to dostal moták, kde a kdy má být. Začala jeho první druhoválečná životní etapa, etapa odbojáře. Coby živnostenský inspektor jezdil vlakem po Čechách a Moravě, zajížděl do Brna, Prahy a Tábora, získával pro odboj další lidi a učil se ilegální práci. Už kolem vánoc 1939 se ale na Obranu národa zaměřilo gestapo, které polapilo generála Wolfa a dopadlo i Klapálkova nejbližšího nadřízeného, plukovníka Cyrila Pazderu. Oba důstojníci byli popraveni.

Brzy na to se tři muži v kožených pláštích a kloboucích objevili také u Klapálkova bytu. Otevřela jim jeho žena, která je poučila, že její muž odjel do Prahy a vrátí se až koncem týdne. Gestapáci jí nevěřili, čekali v bytě na Klapálka až do večera, ale nedočkali se. 

Toho mezitím dostihl v Praze v bytě u tety jeho ženy telegram: ´Goblény zatím neposílejte.´ "To bylo domluvené heslo a znamenalo, abych se nevracel," vzpomínal později Klapálek. Až po válce se dozvěděl, že telegram odnesl na poštu starý četnický strážmistr ve výslužbě, který slečnu za přepážkou přiměl k jeho co nejrychlejšímu odeslání jednoduše tím, že se jí přiznal, že je telegram fingovaný. Neudala ho a telegram odeslala…

V ilegalitě měnil Klapálek byty, jména i svůj vzhled a zkoušel uniknout z protektorátu. Jeho ženu Němci uvěznili, válku strávila v internačním táboře ve Svatobořicích.

Klapálkovi se nakonec podařilo dostat se na Slovensko, před obcí Šurany ho ale zatkli maďarští četníci a poslali do vězení pro uprchlíky. "Naštěstí existovaly způsoby, jak se dostat ven. Útěky organizovala jistá šlechtična Pálffyová se svým příbuzným Eduardem Josefem de Lorme, který pocházel z rodu Lobkowiczů a žil v Americe. Když začala válka, odjel do Francie a vstoupil proti vůli svého bohatého tchána do československé armády. Díky příbuzenství s Páffyovou ho poslali do Budapešti, aby tam tahal z vězení zavřené vojáky," psal po válce Klapálek. 

Šlechtična vězení sama navštívila a předala Klapálkovi k jeho překvapení padesát pengö (měna, která platila v Maďarsku od 1. ledna 1927 do 31. července 1946, pozn. red.), což byly na tu dobu slušné peníze. Když se ho potom maďarská policie zeptala, zda má nějaké finanční prostředky, odpověděl, že ano. "To jim stačilo, byl jsem venku. Zajímalo je hlavně to, abych nežil na jejich útratu."

Klapálka ale nepustili úplně na svobodu, nýbrž ho poslali postrkem do Košic, které tehdy náležely k Maďarsku. Odtamtud ho četníci vyprovodili na slovenské hranice. Tam nechtěl, takže se v noci vrátil do Košic. Našel adresu, kterou získal už dřív s tím, že lidé na ní mu pomohou dostat se do Francie. Byt však shodou nešťastných okolností přepadla ještě tutéž noc přepadla četnická hlídka. Následoval jeho další postrk na Slovensko, tentokrát s šestičlenným četnickým komandem. Na hranicích ale celou skupinu překvapila pohraniční hlídka a v nastalém zmatku se Klapálkovi podařilo utéct. Znovu se vrátil do Košic do zmíněného bytu a tentokrát úspěšně: ještě tutéž noc ho vezlo auto do Budapešti, kde zamířil na francouzský konzulát. Před vchodem ale hlídal maďarský četník.

"Nakonec se policajt pohnul a začal přecházet sem a tam. Počkal jsem si, když byl zády ke mně, a honem jsem přeběhl ke dveřím. Opřel jsem se o ně, ale nešly otevřít. Už jsem se opět viděl v Košicích. Pak jsem zkusil otočit knoflíkem na vratech - a byl jsem tam."

Československý voják se po zhruba roku opět přiblížil uniformě.

Přes Sýrii a Palestinu k Tobrúku

Z konzulátu zamířil s provizorním cestovním dokladem vystaveným Francouzi přes Jugoslávii, Turecko a Sýri do Palestiny. Na syrsko-palestinské hranici však čekala další překážka. Hraniční závoru hlídala anglická hlídka, jejíž důstojník nemohl uvěřit, že otrhaná skupinka před ním jsou vojáci přicházející bojovat. Odmítl je do země vpustit. Klapálek zkusil poslední zoufalý tah a začal na důstojníka mluvit rusky. Vyšlo to - Angličan znal Rusko z doby první světové války. "Závora se pomalu zvedla a my jsme vstoupili do země zaslíbené," zaznamenal Karel Klapálek.

V červnu 1940 vstoupil do československého zahraničního vojska a byl přiřazen k 4. československému pěšímu pluku. Slavnostní přísahu tento pluk složil 28. července 1940. V její první větě stálo: "Přísáháme při všem, co je nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že zůstaneme věrni vlasti svojí, Republice československé a že budeme ze všech sil bojovat za její vysvobození."

Klapálek, v hodnosti podplukovníka, se stal zástupcem velitele pluku, jímž byl plukovník Josef Koreš. Početně však tento pluk odpovídal jen síle praporu, proto byl koncem října 1940 rozkazem londýnského československého ministerstva obrany zrušen a místo něj vznikl samostatný prapor. K 1. listopadu téhož roku vznikla Československá vojenská jednotka na Středním východě, opět pod Korešovým velením. Klapálek začal velet 11. čs. pěšímu praporu - Východnímu, který se stal její součástí. 

K povinnostem Čechoslováků patřilo mimo jiné strážit vojenský tábor Sidi Bishr a hlídat zajatecké tábory, v nichž končili zajatí Italové z Grazianiho armády a němečtí letci. Zvlášť Němce šokovalo, když na uniformách vojáků, kteří je s puškami v rukách hlídali, viděli nápis Czechoslovakia.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST