Rozhovory

Když chcete vyhrát, tak to bolí, říká stavitel elektráren na bioodpad Skřenek

15. leden 2018 četba na 26 minut
Ivo Skřenek

Ivo Skřenek

Foto: Martin Divíšek

Zlikvidujeme odpad, který by škodil, vyrobíme energii a hnojivo, a navíc zabráníme, aby skleníkové plyny vznikající při hnití šly do atmosféry, slibuje Ivo Skřenek, tvůrce bioelektrárny v Rapotíně. 

Jste známý svou podporou rychlostní kanoistiky a pořádáním závodů dračích lodí. Jak jste se od sportu dostal k podnikání úplně v jiné sféře?

Nebyl jsem nikdy vrcholový sportovec, o němž se píše a který trhá rekordy, ale v mládí jsem byl skutečně rychlostní kanoista. Začal jsem s tím jako dítě ve Spartě Praha. Loděnice mě vychovala k tomu, že v komunitě lidí si musíte své místo na slunci vybojovat. Když nechcete zůstat poslední, musíte na sobě pracovat, abyste v rámci loděnice postoupil. Ale čestně, ne formou podrazů. A že když něco začnete, musíte to dokončit. A protože to nemůžete dokázat sám, potřebujete k tomu další lidi. I to mě naučily lodě. V kolektivním sportu potřebujete další spoluhráče a parťáky. V rychlostní kanoistice na kanoích C4 nebo na dračích lodích soutěžíte jako člen hromadné posádky, je vás tam víc a úspěch si zaslouží všichni. V práci je to podobné. Začal jsem v Kolbence, respektive v tehdejším ČKD, pak jsem si dodělal při zaměstnání školu.

FOTOGALERIE

Ivo Skřenek Ivo Skřenek Ivo Skřenek

Jakou?

Strojní průmyslovku.

A co vás odvedlo z Kolbenky jinam?

Rodina. Když jsem tam začínal, byl jsem ještě sám a v Kolbence jsem byl spokojený. Chodil jsem na tréninky a do práce a vyhovovalo mi to. Byla to ještě stará doba, 80. léta, a žil jsem jenom sportem. Říkal jsem si, že se třeba dostanu na mistrovství světa nebo na olympiádu, nikdy se mi to sice nepodařilo, ale vždycky mě to bavilo. Pak jsem se oženil, založil rodinu a zjistil, že bude lepší vložit energii do rodiny, abych se o ni postaral, uživil ji, zajistil bydlení a tak dál. Bylo mi sedmadvacet a věděl jsem, protože jsem měl i nějakou soudnost, že ve sportu se mi už cesta na olympiádu nebo na mistrovství uzavřela. Ale nebyl to špatný sen a v životě mít sen musíte.

Začal jsem tak dělat dálkově školu, a protože v Kolbence to už na žádný další osobní růst nevypadalo, odešel jsem do Ústředního loutkového divadla (dnes divadlo Minor, pozn. red.). Tam jsem začal jako údržbář a později, coby vyučený zámečník, jsem vyráběl i dekorace do her. V té době přišla revoluce.

Jak jste ji prožíval?

Samozřejmě jsem chtěl také změnu, navíc Ústřední loutkové divadlo sídlilo v centru Prahy, takže jsme byli uprostřed všeho. Kdybych měl ten pocit vysvětlit… Do té doby se dělnická třída u nás považovala za vládnoucí, ale už ve chvíli, kdy jsem se dostal do divadla, jsem pochopil, že umělci myslí jinak. Jsou mnohem empatičtější, víc vnímají, zda je to či ono spravedlivé. A já si uvědomil, že je tato empatie potřeba. Herci hrají pro lidi a lidé jim na oplátku tleskají. Říkal jsem si, že podobný přístup by se měl uplatnit i v politice, která do té doby fungovala na principu nařizování a poslouchání. Ale to by bylo na jinou debatu.

Jakou změnu znamenala revoluce konkrétně pro vás?

Ze zaměstnance jsem se musel stát živnostníkem a začít fakturovat, protože divadlo muselo začít fungovat na nové ekonomické bázi. Takže jsem si musel začít shánět i jiné zakázky, protože na uživení rodiny mi najednou divadlo bylo malé. Začal jsem dělat nejdřív menší zámečnické práce, pak větší a větší, třeba schodišťová zábradlí pro velké stavební firmy, jako byly IPS, Konstruktiva nebo Metrostav. Při rekonstrukci pražského paláce Černá růže jsem například dostal na starost všechny kovové prvky. A k těmto zakázkám jsem potřeboval další lidi, o které jsem se na druhé straně musel postarat. Když to zvládnete, může vás to posunout dál. Takže jsem se postupně stal ze zámečníka stavebním dodavatelem a postupně jsem začal vymýšlet i projekty, které jsme mohli postavit. Jenže to chce i pokoru. Také tu vám dá sport. Abyste jednou vyhrál, musíte umět i několikrát prohrát a znovu se zvednout.

Zažil jste v podnikání takový propad?

Ano, v tom smyslu, že čím jsem byl větší, tím hůř jsem zvládal udržet si nad vším kontrolu. Když mi pak odběratelé nezaplatili, měl jsem za sebou armádu dalších lidí, za něž jsem zodpovídal. Musel jsem se naučit nabírat na sebe tolik, kolik jsem schopen zvládnout, nemít úplně bezbřehé ambice. A taky to, že není dobré být na někom závislý, protože když mi pak nezaplatí, tak co dál? Takže mě to naučilo, že nejlepší je, když projekt vymyslím, sám si na něj seženu peníze, a pak ho dokončím. Začal jsem to tedy tak dělat, vymýšlel jsem projekty, sháněl na ně peníze, realizoval je a hotové jsem je předával firmám. Takových projektů byla spousta – stavěli jsme domy, restaurace, fitka, dostal jsem se k řadě projektů. Říkal jsem si: udělal jsem toho hodně, dal jsem lidem práci, řada věcí tady stojí. Děti mezitím vyrostly. A dostal jsem se do fáze, kdy jsem chtěl začít dělat něco pro ty vyšší cíle, vrátit se k empatii, kterou jsem zažíval v divadle, a něco zemi vrátit. Jako východisko mi z toho vyšly obnovitelné zdroje. Slunce svítí, jeho energie se dá využít, ale v té době to nikdo nedělal. A já si řekl, že je to potřeba. Takže jsem se stal jedním z prvních průkopníků solárních elektráren u nás, v době, kdy to vůbec nebyl zajímavý byznys.

V té době jsme zrovna stavěli bytové domy ve Znojmě, byl to projekt, který jsem řídil. Znojmo je na jižní Moravě, takže má poměrně velký sluneční osvit. A v té době v něm stálo i několik pobořených statků s rozpadajícími se kravíny. Přišlo mi škoda, že je to plocha, která k ničemu neslouží. Tak jsme je koupili, zbourali a postavili tam jednu z prvních solárních elektráren. Přímo na kraji Znojma. Protože byla první, byla i nejdražší.

Zní to romanticky, ale ze solárních elektráren se velice rychle stal zcela neromantický důl na státní peníze, dnes známý pod označením solární tunel.

Jenže v době, kdy jsme s tím začali my, za tím nic takového nebylo. Bylo to v roce 2007 a stavěli jsme elektrárnu s takzvanými dvouosými trackery, což znamená, že sluneční panely se mohou otáčet za sluncem v horizontální i vertikální rovině, takže jdou neustále za slunečním svitem. Takže jsme dělali jednak něco nového, co tu předtím ještě nebylo, a jednak jsme to hned od začátku dělali s tou nejvýkonnější technologií. Ta byla ale také nejdražší, a přitom v té době to nebyl pro nikoho zajímavý byznys, banky to odmítaly financovat. Vyřídit všechna potřebná povolení nám přitom trvalo několik let, pracovali jsme na tom od roku 2005. A naše myšlenka byla čistá a správná, vyrábět ze slunce energii, která bude pomáhat lidem. Byli jsme jedni z prvních, kteří s tím začali, a mysleli jsme to dobře.

Kde se to podle vás zvrtlo?

Původní technologie byly hodně drahé a dotace, vypsaná v roce 2005, investici do nich ani nepokrývala. Takže my jsme šli do toho s tím, že se nám to vrátí za patnáct nebo dvacet let. Ale že to bude sloužit lidem. Jenže technologie se pak začaly rychle zlevňovat, zatímco státní podpora zůstala v původní výši. A to byl ten průšvih. My jsme stavěli první solární elektrárnu za 125 milionů, později se stavěly za třicet milionů, ale při stejné výkupní ceně. Takže pro ty další to fakt byl byznys. Pro nás ne, my jsme byli průkopníci a poslední elektrárnu jsme dostavěli v roce 2010. V té době jsem samozřejmě už viděl, co se z toho stalo, jak solární panely zaplavují pole a že je to špatně. Ale pořád si myslím, že základní myšlenka je v pořádku a že vyrábět energii ze slunce je správné. A že solární elektrárny mají budoucnost a jejich energie se bude ukládat.

S úložištěmi solární energie a se zajištěním její rovnoměrné dodávky je ale stále problém.

Technologie se vyvíjejí. Zatím je tato technologie drahá, ale solární panely byly původně také drahé. Tenkrát stál jeden panel dvacet tisíc, dnes stojí čtyři tisíce. Dnes stojí jedna lithiová baterie pět až deset tisíc, ale myslím, že se jejich cena během dalšího vývoje také sníží.

Vy jste ale solární podnikání opustil a přešel k výrobě bioplynu, proč?

Říkal jsem si, s čím je v současnosti největší problém, a napadly mě odpady. Jsou všude. Byl jste někdy na skládce?

Byl.

Když vidíte, co všechno tam sypou do země, plasty, sklo, biologicky rozložitelný odpad, který tam hnije, to je časovaná bomba. A vlastně se to nijak nevyužívá. Ale může se to využívat. Pro mě byl určující zážitek z rakouského městečka Zwentendorf nedaleko Vídně, kde stojí atomová elektrárna, postavená za x miliard euro, a je zavřená. Nefunguje. A vedle ní stojí elektrárna zpracovávající bioodpady a vyrábí energii - elektřinu, teplo a plyn.

To je ale dáno spíš politickým rozhodnutím než tím, že by ta atomová elektrárna nemohla fungovat a vyrábět totéž. Rakušané prostě kdysi v referendu rozhodli o tom, že její zprovoznění nechtějí.

Rakušané se toho báli, to je pravda, takže ji zavřeli i za cenu promrhání obrovského množství peněz, které šly na její postavení. Ale mně šlo o jinou věc. Když jsem viděl tu jejich bioelektrárnu, nadchlo mě, že z prošlých a hnijících potravin, které se jinak vyhazují, se dá ještě něco udělat. Že se z nich vyrobí plyn, a z něj pak teplo a elektřinu. A z toho, co zbude, což je taková kaše, které se říká digestát, vznikne ještě hnojivo. Země to tak přijme zpět mnohem lépe, a navíc se vytvoří energie.

Ta myšlenka se mi zalíbila.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST