Jste známý svou podporou rychlostní kanoistiky a pořádáním závodů dračích lodí. Jak jste se od sportu dostal k podnikání úplně v jiné sféře?

Nebyl jsem nikdy vrcholový sportovec, o němž se píše a který trhá rekordy, ale v mládí jsem byl skutečně rychlostní kanoista. Začal jsem s tím jako dítě ve Spartě Praha. Loděnice mě vychovala k tomu, že v komunitě lidí si musíte své místo na slunci vybojovat. Když nechcete zůstat poslední, musíte na sobě pracovat, abyste v rámci loděnice postoupil. Ale čestně, ne formou podrazů. A že když něco začnete, musíte to dokončit. A protože to nemůžete dokázat sám, potřebujete k tomu další lidi. I to mě naučily lodě. V kolektivním sportu potřebujete další spoluhráče a parťáky. V rychlostní kanoistice na kanoích C4 nebo na dračích lodích soutěžíte jako člen hromadné posádky, je vás tam víc a úspěch si zaslouží všichni. V práci je to podobné. Začal jsem v Kolbence, respektive v tehdejším ČKD, pak jsem si dodělal při zaměstnání školu.

Jakou?

Strojní průmyslovku.

A co vás odvedlo z Kolbenky jinam?

Rodina. Když jsem tam začínal, byl jsem ještě sám a v Kolbence jsem byl spokojený. Chodil jsem na tréninky a do práce a vyhovovalo mi to. Byla to ještě stará doba, 80. léta, a žil jsem jenom sportem. Říkal jsem si, že se třeba dostanu na mistrovství světa nebo na olympiádu, nikdy se mi to sice nepodařilo, ale vždycky mě to bavilo. Pak jsem se oženil, založil rodinu a zjistil, že bude lepší vložit energii do rodiny, abych se o ni postaral, uživil ji, zajistil bydlení a tak dál. Bylo mi sedmadvacet a věděl jsem, protože jsem měl i nějakou soudnost, že ve sportu se mi už cesta na olympiádu nebo na mistrovství uzavřela. Ale nebyl to špatný sen a v životě mít sen musíte.

Začal jsem tak dělat dálkově školu, a protože v Kolbence to už na žádný další osobní růst nevypadalo, odešel jsem do Ústředního loutkového divadla (dnes divadlo Minor, pozn. red.). Tam jsem začal jako údržbář a později, coby vyučený zámečník, jsem vyráběl i dekorace do her. V té době přišla revoluce.

Jak jste ji prožíval?

Samozřejmě jsem chtěl také změnu, navíc Ústřední loutkové divadlo sídlilo v centru Prahy, takže jsme byli uprostřed všeho. Kdybych měl ten pocit vysvětlit… Do té doby se dělnická třída u nás považovala za vládnoucí, ale už ve chvíli, kdy jsem se dostal do divadla, jsem pochopil, že umělci myslí jinak. Jsou mnohem empatičtější, víc vnímají, zda je to či ono spravedlivé. A já si uvědomil, že je tato empatie potřeba. Herci hrají pro lidi a lidé jim na oplátku tleskají. Říkal jsem si, že podobný přístup by se měl uplatnit i v politice, která do té doby fungovala na principu nařizování a poslouchání. Ale to by bylo na jinou debatu.

Jakou změnu znamenala revoluce konkrétně pro vás?

Ze zaměstnance jsem se musel stát živnostníkem a začít fakturovat, protože divadlo muselo začít fungovat na nové ekonomické bázi. Takže jsem si musel začít shánět i jiné zakázky, protože na uživení rodiny mi najednou divadlo bylo malé. Začal jsem dělat nejdřív menší zámečnické práce, pak větší a větší, třeba schodišťová zábradlí pro velké stavební firmy, jako byly IPS, Konstruktiva nebo Metrostav. Při rekonstrukci pražského paláce Černá růže jsem například dostal na starost všechny kovové prvky. A k těmto zakázkám jsem potřeboval další lidi, o které jsem se na druhé straně musel postarat. Když to zvládnete, může vás to posunout dál. Takže jsem se postupně stal ze zámečníka stavebním dodavatelem a postupně jsem začal vymýšlet i projekty, které jsme mohli postavit. Jenže to chce i pokoru. Také tu vám dá sport. Abyste jednou vyhrál, musíte umět i několikrát prohrát a znovu se zvednout.

Zažil jste v podnikání takový propad?

Ano, v tom smyslu, že čím jsem byl větší, tím hůř jsem zvládal udržet si nad vším kontrolu. Když mi pak odběratelé nezaplatili, měl jsem za sebou armádu dalších lidí, za něž jsem zodpovídal. Musel jsem se naučit nabírat na sebe tolik, kolik jsem schopen zvládnout, nemít úplně bezbřehé ambice. A taky to, že není dobré být na někom závislý, protože když mi pak nezaplatí, tak co dál? Takže mě to naučilo, že nejlepší je, když projekt vymyslím, sám si na něj seženu peníze, a pak ho dokončím. Začal jsem to tedy tak dělat, vymýšlel jsem projekty, sháněl na ně peníze, realizoval je a hotové jsem je předával firmám. Takových projektů byla spousta – stavěli jsme domy, restaurace, fitka, dostal jsem se k řadě projektů. Říkal jsem si: udělal jsem toho hodně, dal jsem lidem práci, řada věcí tady stojí. Děti mezitím vyrostly. A dostal jsem se do fáze, kdy jsem chtěl začít dělat něco pro ty vyšší cíle, vrátit se k empatii, kterou jsem zažíval v divadle, a něco zemi vrátit. Jako východisko mi z toho vyšly obnovitelné zdroje. Slunce svítí, jeho energie se dá využít, ale v té době to nikdo nedělal. A já si řekl, že je to potřeba. Takže jsem se stal jedním z prvních průkopníků solárních elektráren u nás, v době, kdy to vůbec nebyl zajímavý byznys.

V té době jsme zrovna stavěli bytové domy ve Znojmě, byl to projekt, který jsem řídil. Znojmo je na jižní Moravě, takže má poměrně velký sluneční osvit. A v té době v něm stálo i několik pobořených statků s rozpadajícími se kravíny. Přišlo mi škoda, že je to plocha, která k ničemu neslouží. Tak jsme je koupili, zbourali a postavili tam jednu z prvních solárních elektráren. Přímo na kraji Znojma. Protože byla první, byla i nejdražší.

Zní to romanticky, ale ze solárních elektráren se velice rychle stal zcela neromantický důl na státní peníze, dnes známý pod označením solární tunel.

Jenže v době, kdy jsme s tím začali my, za tím nic takového nebylo. Bylo to v roce 2007 a stavěli jsme elektrárnu s takzvanými dvouosými trackery, což znamená, že sluneční panely se mohou otáčet za sluncem v horizontální i vertikální rovině, takže jdou neustále za slunečním svitem. Takže jsme dělali jednak něco nového, co tu předtím ještě nebylo, a jednak jsme to hned od začátku dělali s tou nejvýkonnější technologií. Ta byla ale také nejdražší, a přitom v té době to nebyl pro nikoho zajímavý byznys, banky to odmítaly financovat. Vyřídit všechna potřebná povolení nám přitom trvalo několik let, pracovali jsme na tom od roku 2005. A naše myšlenka byla čistá a správná, vyrábět ze slunce energii, která bude pomáhat lidem. Byli jsme jedni z prvních, kteří s tím začali, a mysleli jsme to dobře.

Kde se to podle vás zvrtlo?

Původní technologie byly hodně drahé a dotace, vypsaná v roce 2005, investici do nich ani nepokrývala. Takže my jsme šli do toho s tím, že se nám to vrátí za patnáct nebo dvacet let. Ale že to bude sloužit lidem. Jenže technologie se pak začaly rychle zlevňovat, zatímco státní podpora zůstala v původní výši. A to byl ten průšvih. My jsme stavěli první solární elektrárnu za 125 milionů, později se stavěly za třicet milionů, ale při stejné výkupní ceně. Takže pro ty další to fakt byl byznys. Pro nás ne, my jsme byli průkopníci a poslední elektrárnu jsme dostavěli v roce 2010. V té době jsem samozřejmě už viděl, co se z toho stalo, jak solární panely zaplavují pole a že je to špatně. Ale pořád si myslím, že základní myšlenka je v pořádku a že vyrábět energii ze slunce je správné. A že solární elektrárny mají budoucnost a jejich energie se bude ukládat.

S úložištěmi solární energie a se zajištěním její rovnoměrné dodávky je ale stále problém.

Technologie se vyvíjejí. Zatím je tato technologie drahá, ale solární panely byly původně také drahé. Tenkrát stál jeden panel dvacet tisíc, dnes stojí čtyři tisíce. Dnes stojí jedna lithiová baterie pět až deset tisíc, ale myslím, že se jejich cena během dalšího vývoje také sníží.

Vy jste ale solární podnikání opustil a přešel k výrobě bioplynu, proč?

Říkal jsem si, s čím je v současnosti největší problém, a napadly mě odpady. Jsou všude. Byl jste někdy na skládce?

Byl.

Když vidíte, co všechno tam sypou do země, plasty, sklo, biologicky rozložitelný odpad, který tam hnije, to je časovaná bomba. A vlastně se to nijak nevyužívá. Ale může se to využívat. Pro mě byl určující zážitek z rakouského městečka Zwentendorf nedaleko Vídně, kde stojí atomová elektrárna, postavená za x miliard euro, a je zavřená. Nefunguje. A vedle ní stojí elektrárna zpracovávající bioodpady a vyrábí energii - elektřinu, teplo a plyn.

To je ale dáno spíš politickým rozhodnutím než tím, že by ta atomová elektrárna nemohla fungovat a vyrábět totéž. Rakušané prostě kdysi v referendu rozhodli o tom, že její zprovoznění nechtějí.

Rakušané se toho báli, to je pravda, takže ji zavřeli i za cenu promrhání obrovského množství peněz, které šly na její postavení. Ale mně šlo o jinou věc. Když jsem viděl tu jejich bioelektrárnu, nadchlo mě, že z prošlých a hnijících potravin, které se jinak vyhazují, se dá ještě něco udělat. Že se z nich vyrobí plyn, a z něj pak teplo a elektřinu. A z toho, co zbude, což je taková kaše, které se říká digestát, vznikne ještě hnojivo. Země to tak přijme zpět mnohem lépe, a navíc se vytvoří energie.

Ta myšlenka se mi zalíbila.

Co následovalo?

Začal jsem hledat místo, kde bych mohl něco takového postavit. Jenže na začátku nevíte nic, musíte se všechno naučit a vším se prokousat. Získat všechna povolení, a to v tomto případě není jednoduché. Když řeknete usedlíkům na libovolném místě, že jim za barákem postavíte podnik, který bude zpracovávat odpady a vyrábět plyn, tak ho prostě nechtějí. Nechal jsem si proto od Rakušanů udělat návrh projektu na zelené louce, a s ním jsem pak chodil a hledal, kde bych ho postavil. Trvalo mi to sedm let a chtělo to odhodlání i urputnost.

To místo jste nakonec našel v Rapotíně?

Našel jsem jich několik, ale většinou to skončilo tak, že to místní lidé odmítli. Starostové a zastupitelé to obvykle ze začátku chtěli, ale vždycky se toho nakonec zalekli. Chtěli vidět, jak to funguje. Jenže v Česku to nikde nebylo. Dobře, odvezli jsme je do Rakouska a ukázali jsme jim to. Když to viděli, měli o to pak zájem. Ale všechny obyvatele vesnice do Rakouska neodvezete. Takže se mi několikrát stalo, že jsme si sehnali všechna potřebná povolení a lidé ve finále při veřejném projednávání stejně řekli, že nic takového nechtějí, protože se toho bojí. A úplně všechno šlo vniveč. Ale nedá se nic dělat, prohru musíte s pokorou přijmout a jít dál. Když ztroskotalo už několikáté naše jednání, dozvěděl jsem se o Rapotíně v Jeseníkách. Že je tam bývalá sklárna a že už se tam někdo o biostanici pokoušel, ale neměl na to dost peněz. Rozjel jsem se tam a opravdu jsem našel opuštěnou a strašně zdevastovanou fabriku. Šel jsem za starostou a konečně se nám podařilo bioplynárnu postavit. Stavba sama trvala asi tři čtvrtě roku.

Jaké bylo spouštění provozu?

To byla další věc. Odpadové firmy tu dosud řešily problematiku odpadů tím, že je buď spalovaly, nebo vyvážely na skládky a zahrabávaly do země. A nevěřily nám, že to můžeme dělat i jinak. „Vozili bychom vám to, ale my nevěříme, že to opravdu zpracujete. Radši to dáme na skládku.“ Takže jsem musel chodit za velkými firmami produkujícími biodpady (mlékárnami, masokombináty, potravinářskými firmami a podobně), aby mi je daly.

Jaké bioodpady zpracováváte?

Prošlé potraviny, zkažené maso, zeleninu, prošlé jogurty, mléčné výrobky, konzervy a kaly z čističek odpadních vod. Všechny věci s biologickou složkou, byť v umělohmotných obalech. Na skládky se už dávat nesmějí, ale stejně se to děje. Ale dostat se k těmto odpadům a prosadit se nebylo jednoduché. V Olomouckém kraji jsme oslovili všechny firmy, říkali jsme jim, že zpracujeme jejich odpad, že je to bude stát míň peněz než skládkování a ještě z toho budou mít užitek. A pořád se setkávali s reakcemi: „My vám nevěříme, stejně to vysypete na skládku.“ Potřebovali jsme spoustu času, peněz i lidí, abychom to ustáli. Tam mi opět pomohla zkušenost ze sportu, který mě naučil, že je potřeba se zapřít a vydržet. Když chcete vyhrát, tak to bolí. A nakonec se to povedlo.

Co budou další kroky?

Tyto bioplynárny se dají stavět i na dalších místech a kromě shnilých potravin mohou zpracovávat i odpad ze žump a septiků. Výsledným produktem je bioplyn, který vytvářejí mikroby, jež požírají odpad. V zemi vzniká tisíce let a v bioplynárně ho získáme za několik měsíců v uzavřeném procesu. Plyn pak jde do kogenerační jednotky jako pohonná hmota pro motor, který ho spaluje a vyrábí elektřinu a teplo. Elektřinu pak dodáváme do rozvodné sítě a teplo vytápí v Rapotíně sídliště s bytovkami. Obec tak má z bioodpadu prospěch.

Na druhé straně šéf Českého plynárenského svazu namítá, že takto získaný plyn je dvakrát až třikrát dražší než klasický zemní plyn.

Je, ale my plníme dvojí roli… Zlikvidujeme odpad, který by škodil, vyrobíme energii a hnojivo, a navíc zabráníme, aby skleníkové plyny vznikající při hnití šly do atmosféry. Ekologie a ekonomika jdou ruku v ruce. A zvážíte-li, že za vyvezení odpadu na skládku se platí, a že by tedy za zpracování odpadu mohly firmy platit nám – což taky byla moje vize – tak by to výrobu plynu zlevnilo. Ale tyhle peníze zatím nedostáváme, odpadáři nám nezaplatí to, co zaplatí za skládkovné. Jsme pro ně noví. Kdyby nám za zpracování odpadu platili, tak dokážeme celou výrobu energie zlevnit. Teď pracujeme na tom, že plyn vyčistíme a začneme ho dodávat do sítě, kde se promíchá s normálním zemním plynem a bude fungovat jako zelená energie. To je současná vize celé Evropy. Když takových stanic bude víc, tak odpad, který jinak jen škodí, může zeměkouli ještě něco dát.

A nestane se z toho jen další důl na státní či evropské dotace?

To říkala paní Vitásková (bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, pozn. red.). Jenže prosadit a postavit bioplynárnu je tak náročné, že bát se nějakého jejich boomu je nesmysl. Jestli takových biostanic, jaké jsme postavili my, vznikne v republice deset, tak to bude hodně velký úspěch. Vezměte si, že se v republice ani za dvacet let se nepostavila žádná nová spalovna. Prosadit u obyčejných lidí, že jim za domy postavíte fabriku, je dnes obrovský problém. Natož spalovnu odpadů. Tohle nejsou solární elektrárny, kde dáte na pole panely a za tři měsíce máte solární elektrárnu. Prosadit a postavit zařízení jako bioplynárna je obrovský problém. Vitásková nasazovala zejména na zemědělské bioplynové stanice vyrábějící metan ze zemědělských produktů, jako je kukuřice a řepka. Na elektřinu vyrobenou z takto vytvořeného plynu byla státní podpora a byla i podpora na pěstování biomasy, což vedlo k tomu, že se pole osázela plodinami, které sloužily jen jako palivo pro bioplynové stanice. Ano, to bylo postavené na hlavu. Na druhé straně to byl nějaký počin, který posunul tuto problematiku dál.

Jenže místo pěstování klasických obilovin sloužících pro výrobu potravin obsadila česká pole kukuřice, která je vyčerpává.

Tahle situace trvala, dokud pěstování kukuřice podporovaly dotace. Ty byly nesmírně vysoké a vedlo to k zatěžování polí, o kterém mluvíte. Ale to už je pryč, protože tyto dotace před šesti nebo sedmi lety skončily. Takže teď končí i některé bioplynové stanice, protože nedotovanoé plodiny musí nakupovat velmi draho a nedává jim to ekonomický smysl. My ale jdeme cestou, že by tyto zemědělské bioplynové stanice mohly zpracovávat biologické odpady, kejdu, hnůj, nebo teď jde o čistírenské kaly. Ty také představují velký problém. Ale když se naředí a smíchají se zemědělskými produkty, dá se z nich vyrobit energie a plyn, a současně tím pomůžeme vyčistit vodu od nečistot. V Česku se postavilo kolem 600 bioplynových stanic, mají je zemědělci a teď moc nevědí, co s nimi. Ale byl to nějaký směr a doba se vyvíjí. My jsme přišli s tím, že stavíme bioplynové stanice nové generace. Zpracováváme i živočišné odpady a spolupracujeme s vysokou školou na vývoji dalších technologií k co nejlepšímu využití vznikajícího plynu. A musíme přesvědčit veřejnost, že dokážeme v Česku postavit zařízení, které neškodí, nesmrdí, slouží a obec z něj má výhody, protože dodává teplo s úsporou několika tisíc na jednu domácnost ročně.

Jak se té úspory docílí?

Úspora spočívá v tom, že energie, zejména teplo, můžeme dát obcím levněji, než kolik za ně platí. Je to z toho důvodu, že bioplynová stanice je blízko sídliště, proto se ušetří za dlouhou distribuční cestu a nedochází k velkým tepelným ztrátám. Teplo dodáváme přes výměníkovou stanici, kde má obec plynovou kotelnu. Existují různé způsoby využití biologického odpadu – může to být kompostování, ale z toho získáte jen hnojivo. My zpracujeme bioodpad tak, že za námi nezbude nic. Vznikne elektřina, teplo, hnojivo a potenciálně i čistý metan, který můžeme dodávat do distribuční sítě – až ho začneme čistit, což je otázka blízké budoucnosti. Plastová balení, ve kterých dostaneme prošlé potraviny, pak zrecyklujeme separátně. Nic za námi nezbude.

Takže úspory dosahujete tak, že obec při spolupráci s vámi ušetří na odpadech, a ta úspora je tak velká, že překoná i dražší cenu plynu?

Plyn nedostane přímo obec, ten jde normálně do distribuční sítě. Když si v Praze pustíte plynový spotřebič, může běžet potenciálně na plyn z Rapotína a nijak to nepoznáte. Přímo od nás jde do obce teplo. Ke chlazení kogenerační jednotky se totiž používá voda, která se tak ohřeje, a ohřátá se rovnou odevzdá sídlišti.

Zmiňoval jste finanční úspory, je nějaká další přidaná hodnota bioelektrárny pro města?

Dnes se elektřina distribuuje centrálně, takže nastane-li výpadek, nesvítí světla široko daleko. Máte-li ale u města ve svém regionu bioelektrárnu, funguje jako agregát, který vám vyrábí teplo, elektřinu a plyn. Město se tak může stát energeticky soběstačné. A máte u něj zásobník plynu na dlouho dopředu. Když naložíte fermentory, probíhá proces zplynování několik týdnů i měsíců, může to být třicetidenní nebo šedesátidenní cyklus. Plyn jde do sítě a současně vyrábí elektřinu, takže stanice funguje jako nezávislý energetický zdroj. V roce 2024 navíc ze zákona musí skončit zavážení na skládky. A tohle je věc, která může vyřešit otázku, co potom s odpadem. To je příklad Rapotína, kde sice skládka je, ale současně si na radnici uvědomují, že jednou skončí. A že mohou z odpadu žít.

Rapotín už tak funguje? Nebo nějaká jiná obec?

Funguje tak obec Kněžičky u Nymburka. Mají také zemědělskou bioplynovou stanici, trochu starší typ, než máme my. Lidé proti ní původně také brojili, ale dnes díky ní mají elektřinu i teplo, a navíc jim bioplynka přináší peníze, protože patří obci. To je ideální stav. Obec za to dostala i vyznamenání. A my už nabízíme modernější technologii, která se navíc pořád vyvíjí.

Kněžičky mají bioplynovou stanici od vás?

Ne, tam to zavedli nezávisle na nás, ale my se snažíme jít podobnou cestou. V Rapotíně ročně zpracováváme třicet tisíc tun biodpadu. Můžeme zpracovat až třicet šest tisíc tun. A v republice se ročně vyprodukuje milion osm set tisíc tun biodpadu. Kdybychom po ní smysluplně rozmístili bioelektrárny do míst, kde jsou velké aglomerace a průmysl, tak bychom všechen tento odpad mohli zlikvidovat a ještě by z toho byl užitek. Ale někdo to musí podpořit. Když jste ale inovátor a přijdete do banky jen s nápadem, odpovědí vám, že je to hezké, ale ve finále bude reakce znít: „Zatím nikde nic podobného nestojí, nikdo to ještě neudělal, my do toho nepůjdeme, dokud se z 50 nebo ze sta procent nezaručíte majetkem.“ Proto jsme založili finanční skupinu, která zajišťuje financování. Tenhle projekt nezačne vydělávat peníze za rok, je to běh na dlouhou trať Na druhé straně legislativa v Evropské unii se vyvíjí a EU to podporuje. Významnou část plynu v distribuční síti má tvořit do budoucna ekologický plyn. Zavádí to Rakousko i Německo. Plyn, který budeme vyrábět, tvoří i palivo pro dopravu. Když ho stlačíte, vznikne CNG (compressed natural gas, stlačený zemní plyn neboli metan, používaný jako palivo pro pohon motorových vozidel, pozn. red.). Na ten mohou jezdit autobusy i automobily. Ve firmě dokonce několik automobilů na CNG už máme. Jejich provoz není drahý a je ekologicky čistý. V Pardubicích a v Olomouci zavedli autobusy na CNG. Plyn se bere normálně z distribuční sítě, jen se pro potřeby dopravy stlačuje. Vyrábíme tedy ekologické palivo druhé generace.

Na druhé straně se občas hovoří o problémech s dojezdem aut na CNG.

Pořád mají větší dojezd než elektromobily. Auta na CNG dojedou třeba 500 kilometrů. A čerpací stanice se CNG přibývají, takže vždycky dojedete, nezůstanete viset. Navíc auta na CNG nejsou tak drahá jako elektromobily. Jeden elektromobil stojí 1,5 milionu až dva miliony, auta CNG v řádu stovek tisíc. A pokud začnou jezdit na plyn získaný z odpadu, bude to naprosto ekologicky čistá doprava. Je to skvělá myšlenka, ale je potřeba, aby se takových bioelektráren, jako máme my, postavilo víc. A v tom případě je nezbytné, aby o to stála i města a obce. Chtějí to, ale je potřeba vždy přesvědčit i lidi v dané lokalitě, kde ta stavba opravdu bude. Několikrát jsme zažili, že nám to místní občané v referendu shodili. Ale je to investice do budoucnosti. Když Elon Musk říkal, že bude posílat na Měsíc rakety, také mu nikdo nevěřil. A dneska mu na to investoři dávají peníze.

U rapotínské bioelektrárny jste žádali o evropskou dotaci na její rozšíření, už víte, jak to dopadlo?

Jednáme o ní, protože by nám pomohla snížit náklady, ale zatím nic v ruce nemáme. Jedeme ze soukromých prostředků, jednak našich vlastních, jednak od investorů, kteří nám pomáhají. Pokud se podaří tento první projekt prosadit, doufáme, že u dalších to už půjde snáz. První solární elektrárna také byla hodně drahá, další už byly levnější. Také v případě bioelektráren se budou technologie vyvíjet zlevňovat. Technologii pro rapotínskou elektrárnu jsme získali z Německa, ale stavěla nám ji česká firma. Elektrárna stojí tři sta metrů od bytovek – kdyby smrděla, lidé nás utlučou, jenže nesmrdí. A je to docela vzhledná stavba. Ale stále platí, že nejtěžší je přesvědčit lidi, aby o něco takového stáli.

Je pravda, že ve firmě zaměstnáváte sportovce, které znáte z kanoistiky?

Je. Byl jsem u zrodu závodů dračích lodí v Česku a dnes už ty lodě jezdí pomalu na každém rybníku. A také šlo o to, že to někdo musel prosadit. Tak jsem před časem posbíral sportovce ze Znojma a odjeli jsme do Číny, kde jsme porazili celý svět (před několika lety vyhráli Češi mistrovství světa v závodech dračích lodí v Číně, a to jak v mužské, tak i ženské kategorii, pozn. red.). Protože jsme byli parta, věřili jsme tomu a dřeli jsme. Občas jsme i prohrávali, ale pořád jsme sdíleli tutéž myšlenku - ne že chceme vyhrát, ale že to chceme dokázat. Nikdo nám nevěřil. Nebyli jsme profíci, ale vytrénovali jsme se. A proslavili jsme Znojmo jako nikdo jiný.

Ivo Skřenek

Je šéfem a hlavním akcionářem firemní skupiny Energy Financial Group, jejíž ambicí je vyrábět biometan z odpadu a dodávat jej do plynovodní sítě. Je také spolumajitelem firmy IS environment, která má na starost výstavbu a provoz ekologického centra recyklace biologicky rozložitelného odpadu včetně obalů v Rapotíně. Činný je i v řadě dalších společností, převážně souvisejících se zpracováním odpadu. Patří mezi zakladatele Českého svazu dračích lodí.
Současně je aktivní závodník, účastník mistrovství světa a Evropy v klubových a národních posádkách.