Historie

Kláštery obsadily Lidové milice a Státní bezpečnost. Od Akce K uplynulo 68 let

27. duben 2018 četba na 14 minut
Rektor Svaté Hory Josef Hynek v roce 1947. Komunistický režim ho věznil deset let

Rektor Svaté Hory Josef Hynek v roce 1947. Komunistický režim ho věznil deset let

Foto: Státní okresní archív Příbram

Hodiny právě odbily jedenáct večer, ale kromě nich se rozléhal nocí i jiný rytmický zvuk. Asi 15 chlapů bušilo těžkým trámem do klášterních vrat. Když je vylomili, hnali se dovnitř se zbraněmi v rukou. Tak na příbramské Svaté Hoře začínala v roce 1950 neblaze proslulá Akce K, namířená proti mužským klášterům. Rektor Svaté Hory Josef Hynek byl v té době už zatčen. Čekal na soud za velezradu. Dopustit se jí měl tím, že poutníkům přečetl pastýřské listy arcibiskupa Berana.

Takzvané církevní zákony z října 1949, namířené proti katolické církvi, nepostihly její důležitou součást - církevní řády a kongregace. Ty si uchovaly určitou samostatnost, což komunistickou moc dráždilo. V březnu a dubnu 1950 proto v Československu spustil stát nezákonnou násilnou akci, jež měla za cíl likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů. Akce nesla krycí název "K" (Kláštery) a provedla ji na pokyn Státního úřadu pro věci církevní Státní bezpečnost za spoluúčasti Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí.

FOTOGALERIE

Kardinál Josef Beran a jeho hrob v Římě Kardinál Josef Beran a jeho hrob v Římě Kardinál Josef Beran a jeho hrob v Římě

Násilné zabírání mužských klášterů po celé republice započalo už v noci z 13. na 14. dubna a vyvrcholilo o dva týdny později, v noci z 27. na 28. dubna 1950. V Československu bylo během Akce K zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Aby režim zdůvodnil tento zásah před veřejností, rozhodl o zdiskreditování řádů i jejich představených tím, že je obviní z činů proti republice. Došlo tak na známý monstrproces se sedmi čelními představiteli řeholí, které vybral osobně předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička (plus několik náhradníků, kdyby to u některých náhodou nevyšlo) a kteří byli pozatýkání během února a března 1950.

Souběžně s tím rozjela komunistická moc své tažení proti mužským řádům i proti církvi také na dalších místech.

S myšlenkou na kardinála Berana

Poutní areál na Svaté Hoře spravoval už od roku 1861 řád redemptoristů. V poválečné době zde působil jako rektor Svaté Hory redemptorista Josef Hynek. Jeho osobní tragédie, provázaná úzce s celou Akcí K, započala možná už v roce 1947, kdy na Svaté Hoře slavnostně uvítal v přítomnosti několika tisíc poutníků obdivovaného kardinála a arcibiskupa Josefa Berana.

V té době mimořádně oblíbený kardinál se rozhodl zúčastnit Eucharistického sjezdu příbramského vikariátu. Tisíce poutníků se vydaly na Svatou Horu i kvůli němu. Kardinál se těšil velkému respektu, danému tím, že se za války nesklonil před nacistickou mocí a byl vězněn v Terezíně a v Dachau.V květnu roku 1947 se pak opravdu účastnil v jednotlivých farnostech příbramského vikariátu po dobu 14 dní bohoslužeb a biřmování a před odjezdem slíbil svou účast i při místní slavnosti Korunovace sošky Panny Marie milostné. Když se 15. června 1947 na Svatou Horu vrátil, vítal ho zde zástup asi 20 tisíc poutníků. Na Příbramsko se Josef Beran vrátil ještě v říjnu 1948, kdy vysvětil opravený kostel sv. Václava v Milíně, poškozený za druhé světové války při bombardování.

S nastupující komunistickou totalitou se odvážný arcibiskup nedokázal smířit. Svůj odmítavý postoj dal najevo hned v únoru 1948 ve svém pastýřském listu "Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!". Díky jeho postoji a jednotě biskupského sboru se katolická církev stala jednou z posledních institucí ve státě, která stále odolávala nátlaku komunistických úřadů. 

V roce 1949 se pokusil komunistický režim zlikvidovat katolickou církev "dohodou“ s nepevnou částí věřících. V červnu byla vyhlášena Katolická akce, kterou v Praze ve středu 15. června 1949 odmítla tajná biskupská konference. K tomu byl vydán pastýřský list, který se měl číst v katolických kostelích v neděli 19. června o slavnosti Božího těla.

Arcibiskup Beran pronesl v sobotu 18. června 1949 ve strahovském klášterním kostele veřejné kázání, v němž vyzval věřící lid k větší jednotě s biskupem, k vytrvalosti a lásce ke Kristu. O den později, v inkriminovanou neděli, se měl po mši konat obvyklý průvod. Katedrálu ale obsadili členové Lidových milicí a příslušníci Státní bezpečnosti, Josefa Berana zatkli a internovali v arcibiskupském paláci.

Josef Hynek na Svaté Hoře pastýřský list v neděli 19. června přečetl a promluvil o náboženské nesvobodě. Ve středu 22. června 1949 ho kvůli tomu předvolali na příbramskou radnici, kde ho vyslýchal zemědělský tajemník Miloslav Tesařík, tajemník Okresního akčního výboru Národní fronty. Nešlo ale ještě o zatčení - Hynek mohl po výslechu odejít.

Rozjel se proto do Prahy, kde se marně pokoušel o audienci u internovaného Berana. Ve čtvrtek 24. června ho proto zatkli. Noc strávil na policejní služebně, kde ho vyslýchalo asi deset důstojníků StB. Jenže už na sobotu 26. června připadala slavnost Korunovace sošky Panny Marie a StB se bála nepokojů. Proto Hynka propustila, musel se ale pod pohrůžkou vzetí do vazby písemně zavázat, že na Svaté Hoře udrží klid.

Hynek slib dodržel, ale současně se nedokázal přemoci, aby při slavnosti Korunovace a následně také další neděli nevystoupil před poutníky na obranu církve před zlovůlí komunismu. Pozornosti StB to pochopitelně neušlo, takže se od té chvíle na rektora Svaté Hory trvale zaměřila. 

"Není mi známo, že by se s arcibiskupem Beranem, internovaným postupně na několika místech (také v lesích u Roželova na Rožmitálsku), ještě někdy sešel," konstatuje ředitelka Okresního národního archívu Příbram Věra Smolová.

Další hlášení krajského velitelství StB na Hynka pochází z 29. listopadu 1949, kdy se jeho kázání objevilo jako leták na vývěsce Svaté Hory, odkud je StB tajně sňala. Začátkem následujícího roku, 18. ledna 1950 požádal místní útvar StB o souhlas k Hynkovu zatčení.

Aby odvedení oblíbeného kněze nevzbudilo žádný rozruch, byl Hynek zatčen potají v kanceláři okresního tajemníka pro věci církevní Šimona Kubáta (původním povoláním dělníka, který v lesích pálil milíře), kam ho 2. února 1950, tedy ještě před vypuknutím Akce K, předvolali pod smyšlenou záminkou.

"Dodnes se neví, kde byl do 11. února 1950, kdy byl vydán zajišťovací příkaz. Poté byl vězněn pod falešnou identitou ´Josef Fus´na Pankráci. Před Státním soudem v Praze, konaném koncem ledna 1951 pod názvem ´Pácha a spol.´, byl odsouzen za trestný čin velezrady (§ 78 trestního zákona) na 12 let vězení," podotýká Věra Smolová.

"Jeho trest byl extrémně vysoký. U stejného přečinu se v případě jiných osob řešila věc napomenutím, pokutou či krátkodobým uvězněním. Odsouzení k tak vysokému trestu mělo sloužit k zastrašení ostatních duchovních," napsal o Hynkovi Vojtěch Vlček v publikaci Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964.

"Celá trestná činnost pátera Hynka spočívala v přečtení pastýřských listů 19. a 26. června 1949 na Svaté Hoře, v jeho kritickém kázání proti náboženské nesvobodě a proti prorežimní ´Katolické akci´ a ve zveřejnění trestu exkomunikace pro osoby bojující proti církvi," dodává Vlček.

Dovnitř šli přes vylomená vrata

Samotná Akce K začala na Svaté Hoře 13. dubna 1950 hodinu před půlnocí. Řídila ji tříčlenná skupina důstojníků StB, která dostala k dispozici ozbrojený oddíl 23 příslušníků SNB. Řeholníci jim odmítli otevřít, esenbáci proto vylomili vrata kláštera. Pak obsadili areál Svaté Hory a představenému oznámili, že "podle vládního dekretu" (který ve skutečnosti neexistoval) je jejich dům zestátněn.

"Probudil nás nezvyklý hluk a zvonění u brány kláštera. Místní vrátný prozkoumal situaci a zjistil, že se do domu snaží dostat zhruba patnáct mužů bušících trámem do masivních dveří brány. Okamžitě vše nahlásil zástupci představeného, který poté volal o pomoc na policii, ovšem marně, jelikož dveře pod náporem povolily," vzpomínal na noční přepad Svaté Hory jeden z řádových bratří, jehož jméno se ale nedochovalo, protože se pod strojopis, na němž zanechal své vzpomínky, nepodepsal.

On sám se podle svých slov pod vlivem výše zmíněných událostí rychle oblékl a běžel do přízemí, po cestě se už ale  střetl s příslušníky Bezpečnosti. Ti ho vyzvali, aby dá ruce vzhůru, a prošacovali ho, jestli u sebe nemá zbraň. Následně ho vyzpovídali, proč jim nikdo nepřešel otevřít. Řeholník vysvětloval, že se domnívali, že se do budovy vkrádají lupiči…

Všichni přítomní redemptoristé se pak museli shromáždit v jídelně, kde se dozvěděli, že je autobusy připravené před branou "převezou do bezpečí". Ještě nějakou dobu se čekalo na spojení velitele akce s Prahou, ale kolem jedné hodiny ráno autobusy vyjely. V časných ranních hodinách dorazili odvezení řeholníci do takzvaného centralizačního kláštera v Králíkách, kde se setkali s dalšími příslušníky svého řádu z jiných klášterů. Stráže přitom překvapila dobrá nálada, kterou redemptoristé z tohoto setkání měli. Po čtrnácti dnech od ubytování v Králíkách proběhlo další třídění, na jehož základě svezla StB německy mluvící redemptoristy do internačního tábora v Želivi. Z celkem 16 řeholníků nacházejících se na Svaté Hoře zůstalo v Králíkách jedenáct.

"Po odjezdu transportu provedla StB prohlídku Svaté Hory a zástupce představeného odvezla po jejím skončení na své krajské velitelství. Na místě zůstala jen hlídka SNB. Druhý den po vyhnání redemptoristů byl správou Svaté Hory pověřen administrátor příbramského děkanství František Ježek," popisuje zásah Věra Smolová.

Svatá Hora nebyla jediným místem v Česku, kterou té noci čekala kolem půlnočního času nevítaná návštěva. Stejný zásah potkal kláštery a řeholní zařízení sedmi nejpočetnějších řeholí v Československu.

Scénář byl ve všech případech shodný - ozbrojení příslušníci SNB, StB a oddíly Lidových milicí obsadili kolem půlnoci budovy kláštera, probudili spící řeholníky, přinutili je obléknout se a sbalit si nejnutnější věci. Následně je svolali všechny do jedné místnosti, kde jim zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní oznámil "zestátnění objektu státním dekretem" s tím, že oni sami se budou moci "dál svobodně věnovat duchovní činnosti" v jiných, k tomu vyhrazených klášterech. Ve zbytku noci je pak autobusy a nákladní auta s ozbrojeným doprovodem svážely z jednotlivých klášterů do centralizačních středisek.

V rámci první etapy tak byli salesiáni svezeni do Oseku (240 osob), redemptoristé do Králík (238 osob), jezuité do kláštera v Bohosudově (217 osob), františkáni do Hejnic (138 osob) a premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři se museli přemístit do kláštera v Broumově (celkem 110 osob). 

O dva týdny později navázala na tuto akci její druhá etapa - K2, která se týkala členů zbylých řádů. Celkem šlo o řeholníky z 69 klášterů v celkovém počtu 364 osob, kteří putovali do internačních středisek v Bohosudově (29 řeholníků, převážně minoritů), v Oseku (68 řeholníků, konkrétně salvatoriánů a piaristů), v Broumově (180 řeholníků z řádů dominikánů, kapucínů, křížovníků a maltézských rytířů) a Hejnic (78 řeholníků z řádů benediktinů, petrinů, bosých augustiniánů, cisterciáků a servitů). Provinciálové, představení jednotlivých řeholních domů a takzvaní reakční řeholníci byli od zbytku odděleni a posláni do internačního kláštera v Želivi na Pelhřimovsku. 

Výsledkem celé akce byla likvidace drtivé většiny mužských klášterů a klášterních zařízení.

Další úder státu přišel 26. září 1950 v důsledku takzvané Akce Ř, která se zaměřila na ženské kláštery. Do soustřeďovacích středisek při ní bylo odvezeno přes čtyři tisíce řeholnic.

"Z exercičního domu na Svaté Hoře a z církevní mateřské školky v příbramské Kličkově vile byly odvezeny do internačního tábora řeholní sestry, které se zde doposud staraly o nemocné a děti," připomíná průběh této akce v Příbrami Věra Smolová.

Co zbývá dodat? Akce K byla naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech. Následné "majetkové převody" klášterního a řeholního majetku do rukou státu pak teprve zpětně "pololegalizovala" vyhláška Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu řeholního majetku "nesloužícího řeholním účelům" na státem řízený náboženský fond. Je pochopitelné, že kláštery zbavené násilím řeholníků spadaly právě do této kategorie. Většina ze zabraných klášterních budov, jichž bylo na 429, se přitom nedostala do rukou nemocnic, což režim v rámci své propagandy tvrdil, ale připadla především armádě a ministerstvu vnitra.

Akce K sice výrazně zasáhla řeholní život v Československu, ale činnost církevních řádů přesto nedokázala ukončit. I přes svou internaci řeholníci tajně pokračovali ve své činnosti a vychovávali své následovníky, někteří byli dokonce tajně vysvěcováni na kněze. Zničit církev se komunismu nepodařilo, byť její význam i vliv totalita výrazně poznamenala.

A jak se dál vyvíjely osudy statečného rektora Josefa Hynka? Nevesele. Odsouzen byl dokonce dvakrát, celkem dostal 17 let vězení. Trest si odpykával na Mírově a v Leopoldově, kde panovaly velmi tvrdé podmínky. Po jeho zatčení o něm neměla jeho rodina celé dva roky vůbec žádnou informaci. Propuštěn byl až v květnu roku 1960 po amnestii prezidenta republiky.