V posledních dnech a týdnech se v Česku diskutuje o nutnosti a efektivitě bezpečnostních opatření při vstupu na Pražský hrad. Rámy a osobní prohlídky mají zamezit nebezpečí teroristického útoku.
Na jedné straně jsou vyjádření bezpečnostních expertů a zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky, kteří zdůvodňují bezpečnostní brány s ohledem na blíže nespecifikované a „tajné" informace o teroristickém nebezpečí, a na straně druhé jsou naštvaní návštěvníci, kteří musejí dlouhé minuty čekat na vstup. A také veřejnost, která se oprávněně začíná ptát, kolik to celé vlastně stojí? A jak jsou tato opatření efektivní v boji s terorismem?
Hradu schválil sněmovní bezpečnostní výbor 100 milionů korun. Přesné stanovení nákladů bohužel nelze vyčíslit. Velkou roli tady hraje něco, co se v ekonomii nazývá „asymetrií informací". Jedna strana má exkluzivní informace, které nejsou dostupné pro stranu druhou. Teroristické útoky spadají do oblasti přísného utajení, tudíž nemáme žádné informace o tom, jak vážné je nebezpečí teroristického útoku na území České republiky nebo dokonce kolika konkrétním útokům se již podařilo zabránit. Celá řada bezpečnostních opatření se navíc dělá proti potenciálním hrozbám, takže jsou neviditelná a nevyčíslitelná.
Z toho také vyplývá, že náklady a výnosy nelze hodnotit binárně. Když žádný útok nenastane, nelze jednoznačně tvrdit, že všechna bezpečnostní opatření byla zbytečná. V neposlední řadě existuje řada automatických postupů, na jejichž základě se činí konkrétní opatření, jež vedou ke zkrácení doby, během níž se o vhodnosti jednotlivých kroků rozhoduje. Tím se může snížit riziko samotného útoku nebo následné paniky a chaosu.
Čas politikaření a růstu moci úředníků
Ekonomie zároveň nabízí možnost alternativního pohledu na hodnocení efektivity. Teorie veřejné volby se však zaměřuje na hodnocení chování a motivací politiků a odpovědných úředníků, nikoli na makroekonomické vzorce nákladů a výnosů. Vychází z toho, že politici sledují především své sobecké zájmy a prospěch zájmových skupin, které mají největší vliv na jejich znovuzvolení. Podobným způsobem jednají také nevolení úředníci, kteří usilují především o posílení svého postavení a navýšení rozpočtu svého úřadu.
Jak se to odráží v boji s terorismem? Více studií o reakcích politiků, policistů a úředníků po teroristických útocích 11. září 2001 a útocích v Londýně, Madridu a Paříži ukázalo řadu společných rysů. Na prvním místě stála snaha politiků a úředníků přesvědčit veřejnost o tom, že oni jsou ti správní, kteří dokážou poskytnout ochranu i před tímto typem nebezpečí.
Proto je velmi oblíbeným krokem masové nasazení bezpečnostních složek do ulic či dokonce vyhlášení výjimečného stavu (Francie), aby se občané ujistili, že na jejich bezpečnost dbá zvýšený počet policistů a vojáků. Tato opatření mají ovšem často jen krátkodobý charakter – právě kvůli vysokým nákladům a nedostatku lidských zdrojů s ohledem na vysoký počet možných cílů.
Politici na celém světě reagují na nebezpečí stejně: v ulicích se objeví policisté a vojáci. Na snímku bruselský parlament po útocích letos v březnu.
Politici na celém světě reagují na nebezpečí stejně: v ulicích se objeví policisté a vojáci. Na snímku bruselský parlament po útocích letos v březnu.Autor: Roman Yanushevsky/Shutterstock.com
Podobně oblíbeným krokem politiků je rozmístění stovek kamer na křižovatkách, veřejných budovách a na místech s velkou koncentrací obyvatelstva. To je sice levnější varianta permanentní kontroly a ochrany, ale na druhou stranu se objevil technologický problém, jak rychle vyhodnocovat miliony vizuálních dat získaných z kamer. Výsledkem je fakt, že kamerový systém nepomůže zabránit teroristickému útoků, ale může napomoci vypátrat a dopadnout pachatele.
Nelze však opomenout na první pohled „neviditelné" náklady s tím spojené. Ať se jedná o legislativní úpravy zákonů, které umožňují stále větší státní zásahy do soukromí lidí, nebo nabobtnávající rozpočet odpovědných ministerstev.
To je také příklad České republiky, kde klesá počet kriminálních činů, ale stále stoupá počet policistů či dokonce vznikají další bezpečnostní úřady, analytické týmy, odpovědné odbory a tak dále. Vše je doprovázeno masivní kampaní o nutnosti těchto kroků vzhledem k nebezpečí terorismu, které ale nelze nikde ověřit.
Ve Francii stále platí výjimečný stav. Zvýšený počet policistů ovšem přináší značné náklady a problémy s nedostatkem lidských zdrojů.
Ve Francii stále platí výjimečný stav. Zvýšený počet policistů ovšem přináší značné náklady a problémy s nedostatkem lidských zdrojů.Autor: Profimedia
Rozmach ekonomie strachu
Americký ekonom Robert Higgs tento postoj nazývá „ekonomií strachu". Definuje ji takto: „Scénář takového množení (více policistů, více kamer, více úředníků, více úřadů) je univerzální a velmi spolehlivý: objevit nějaké nebezpečí, vzbudit ve veřejnosti strach a využít jejího zájmu a poskytnout před takovým nebezpečím ochranu."
Autor: Dotyk
Rozhodnutí politiků a úředníků vždy doprovází víra v „racionální ignoraci" občanů, kteří se ochotně vzdají části svých práv a svobod ve prospěch vlády výměnou za to, že vláda podle nich hrozbu odvrátí a bude se starat o větší bezpečnost celé společnosti.
Jak se k tomu postavit z pozice běžného občana? Na jedné straně existuje dostatek informací z akademického či nezávislého světa bezpečnostních expertů, které prokázaly, že nejefektivnější boj s terorismem spočívá v maximálním zapojení tajných služeb, práci s muslimskou komunitou a rychlé sdílení informací s dalšími tajnými službami a bezpečnostními orgány z jiných zemí.
Na straně druhé je to užití „ekonomického vidění světa", které lze volně přeložit jako užívání „selského rozumu". V českém případě to znamená obavu z toho, co by se stalo, kdyby voják či policista použil svoji zbraň v nákupním centru plném lidí. Příklady z médií bohužel spíše ukazují na to, že Policie České republiky by měla využívat zbraní opravdu jen v krajním případě. Spíše totiž roste počet „nešťastně" zraněných při použití donucovacích prostředků.
Autor: Dotyk
Fronty u Hradu teroristy spíše přilákají
Pokud jde o situaci na Pražském hradě, lze zase oprávněně pochybovat o efektivitě zvolených bezpečnostních opatření. Jak ukazují dosavadní zkušenosti s islámským terorismem, jejich cílem nejsou jednotliví politici či významné kulturní památky, ale především místa, kde se shromažďuje velké množství lidí. Nevytváříme tedy frontami před bezpečnostními rámy spíše ideální prostředí pro případný teroristický útok? Jaká by byla asi následná reakce na to, že k útoku nedošlo v areálu Pražského hradu, ale již na Hradčanském náměstí?
Nebo zbývá ještě třetí možnost, spočívající ve využití strategie „racionální ignorace"? Mohli bychom se navzájem ujistit, že nebezpečí útoků hrozí jen centru Prahy a na Pražský hrad chodí v podstatě jen zahraniční turisté. Většiny obyvatel České republiky se tudíž vlastně netýká...