„Jaro 1968, to byl úžasný zážitek. Tenkrát jsme založili organizaci, která se jmenovala Svaz mladých vědeckých pracovníků, a snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného," vypráví pan Skála.

Svaz se pak snažil o něco trošku odlišného. „Angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba a co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program a snažili jsme se změnit vědeckou aspiranturu,“ vzpomíná lékař Skála na své snahy.

Nynější profesor měl tehdy pocit, že společnost se probrala z letargie. „Víte, mně připadalo, že v 50. a 60. letech, až do pražského jara, trpěla skoro celá naše země chorobou, která by se dala diagnostikovat jako "Encephalitis lethargica". To znamená, že žijete, ale vlastně nežijete. Ta choroba byla popsána asi ve 20. letech v Americe," vysvětluje.

Lidé podle něj žili desetiletí, jako by nevnímali, jako by byli v jakémsi suspendovaném stavu částečného bezvědomí. „Potom neurologové objevili látku, které se říká L-dopa – a použili ji u pacientů, kteří tou letargií trpěli. Pacienti se najednou probrali a začali žít. A mně se zdálo, jako by celému našemu národu na jaře 1968 někdo ten lék dal. Takže jsme se probudili,“ popisuje své tehdejší pocity.

Týden solidarity

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 začala okupace, byli lidé otřeseni a zaskočeni, i když třeba s nějakým zásahem Sovětského svazu proti příliš svobodnému "satelitu" počítali.

„Tehdy to přece musel čekat skoro každý. Ve společnosti byly už v dubnu 1968 strach a obavy. Můj kamarád a guru, historik Emanuel Mandler, tehdy zcela věcně říkal, že Sověti si takový vývoj, jaký byl u nás, nemohli nechat líbit, to by se jim rozpadla celá ta jejich Tramtárie, protože by si z ní každý jednoduše odešel. Řekl bych, že v duchu něco takového čekal každý, jen se lidé utěšovali, že to snad nebude tak hrozné,“ hodnotí tehdejší situaci politolog a v té době literární kritik Bohumil Doležal.

Československá společnost se v prvním týdnu, počínaje 21. srpnem, semkla proti okupantům, sjednotila se v obraně svobody a vlastní důstojnosti. Ozbrojený boj byl nemožný, přesto se však dala dělat spousta dobrých věcí, které demonstrovaly jasný postoj, znesnadňovaly kolaboraci a vedly například k dezorientaci okupačních sil.

Již citovaný Josef P. Skála tehdy pomáhal známému-kameramanovi natáčet dění v pražských ulicích – a také vzpomíná, jak s kamarádem rozvážel po Praze letáky, na kterých byly vytištěny poznávací značky civilních automobilů. Ty totiž zabavila sovětská armáda a používala je k různým tajným účelům, a to včetně zatýkání.

„Dostali jsme čísla těch aut, takže jsme udělali letáky, rozmnožili je na cyklostylu snad v tisícovém nákladu a rozváželi je,“ říká Josef P. Skála a ihned doplňuje detaily z akce. „Byla to stará aerovka, jen dvousedadlová, a mezi námi ležely těch letáků stovky. Zastavili nás Rusové, tedy spíš Asiati. Mám dokonce pocit, že ani nemluvili rusky, protože jsme se s nimi snažili komunikovat, ale nešlo to," vzpomíná.

Z auta je prý vytáhli a postavili ke zdi. „Stalo se to u sídla Ústředního výboru KSČ. Před námi stál voják, mířil na nás samopalem, prst na spoušti, a nebylo s ním možné mluvit. Takhle jsme stáli asi sedm hodin. Nemohli jsme si samozřejmě odskočit na záchod, netušili jsme, co se s námi stane, vojáci se samopalem se střídali. A najednou po těch mnoha hodinách přišel důstojník a řekl nám rusky, ať rychle vypadneme a auto že je zkonfiskováno. Byl to neuvěřitelný zážitek naprosté bezmoci,“ dodává.

Selhání politiků

Českoslovenští občané, ať už členové nebo nečlenové KSČ, se sjednotili v podpoře svých politických reprezentantů, odvlečených do Sovětského svazu.

Nejvyšší představitelé státu a reformního křídla KSČ dostali v těch dnech důvěru, kterou bohužel zklamali: Za pár dní, 27. srpna 1968, podepsali (s jedinou čestnou výjimkou Františka Kriegla) tzv. Moskevské protokoly a tím i bezpodmínečnou kapitulaci. Od té chvíle se jednota a odhodlání zrazené společnosti drolily. Po krátkém vzepětí nastupovala rezignace.

„Krátce po našem zatčení se zrovna Dubček a Smrkovský vrátili z Moskvy a začali říkat a vyzývat: ‚Rozejděte se, poslouchejte, jinak to povede k nedozírným následkům‘. Lidé, kteří předtím svobodně diskutovali, se začali podivně hádat. Jedni říkali ‚rozejděme se‘, jiní říkali ‚ne, vždyť to udělali pod tlakem, nemůžeme je poslechnout‘," říká pan Skála.

Najednou si prý s hrůzou uvědomil, že jednota, kterou měli prvních pět dnů, je pryč. „Měl jsem ten již zmíněný čerstvý pocit absolutní bezmoci a neschopnosti komunikovat s člověkem, který drží samopal, a záhy jsem také pochopil, že kupříkladu svobodná činnost ve Svazu mladých vědeckých pracovníků bude brzy považována za činnost protistátní. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že musím ze země odejít.“ vzpomíná Josef P. Skála na zlomový okamžik.

Krátce poté, se začátkem normalizace, odešel profesor Skála ilegálně do Vídně, poté do Švédska a nakonec do Kanady.

Rozhlasový dokument Příběhy 20. století, který vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hodin Český rozhlas Radiožurnál) vychází z vyprávění Josefa P. Skály a Bohumila Doležala. Zaznamenali je lidé z neziskové organizace Post Bellum, uložili a zpřístupnili na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů.

Máte-li chuť jej podpořit, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo můžete přispět na poslední velký projekt Post Bellum – výstavu "Paměť národa" k 100. výročí založení republiky, která bude od října pod bývalým pomníkem Stalina na Letné. Jde to přes veřejnou sbírku na www.nastalina.cz. Děkujeme.

Autor: Adam Drda